II. kapitola

    Lída se s trhnutím probrala ze svého neklidného spánku. Cítila se mizerně. Měla hlad a žízeň, všechno ji bolelo a byla na kost prochladlá. S lítostí zavzpomínala na svou pohodlnou postel doma. A co jen by dala za hrnek horkého čaje! Váhavě nabrala z řeky trochu vody do dlaní a opatrně se napila. Byla neskutečně ledová, ale jinak nechutnala špatně. Dopřála si ještě pár loků a pak se s námahou dovlekla na břeh.

Nad hladinou se vznášel lehký opar, kolem byla hluboká tma, akorát měsíc zářil vysoko na obloze a dodával krajině kolem až nadpřirozený nádech. Ale ať se namáhala sebevíc, Legolase nikde neviděla. Náhle jí blesklo hlavou, že lepší příležitost na útěk už zřejmě mít nebude, a bez delšího rozmýšlení vyrazila pryč. Její unavené a ztuhlé svaly protestovaly proti takovému zacházení, ale nakonec se nechaly přemluvit ke spolupráci. Co nejrychleji sbíhala po cestě dolů a jakmile to bylo možné, opustila ji a namířila si to do nízkého lesíku, kde doufala, že bude aspoň trochu krytá. Už po pár krocích však tlumeně zanadávala. Co jí zdáli připadalo jako neškodný travnatý porost, byly ve skutečnosti mokřiny a ona do nich zapadla až do půli lýtek. Usilovně se pokoušela vysvobodit, jenže sotva se jí to konečně podařilo, hned po dalším kroku uvízla znovu a tentokrát ještě hlouběji. Zachvácená panikou sebou v bahně škubala, když v tom ji náhle někdo popadl v podpaží a vytáhl ven. Bezmocně visela ve vzduchu kousek nad zemí a opět byla nucena čelit pohledu rozladěného Legolase, jenž ji pevně svíral ve svých pažích.

„Na procházku dosti pozdě jest, paní má!“

Vrhla na něho vražedný pohled, který ale z její nedůstojné pozice vyzněl spíše zoufale než výhrůžně. Legolas ji vzápětí postavil na zem a držíce ji pevně za paži, vedl ji bez dalších slov ven z lesa. Kráčel rázným krokem, jako kdyby i ve tmě naprosto přesně věděl, kudy jít, a měkká půda pod jeho nohama mu nečinila žádných obtíží. Lída se naproti tomu brodila po kotníky v blátě a brzy mu přestala stačit. Jelikož však ani tehdy nezpomalil a dál ji vlekl za sebou, zaklopýtla a nechtěně upadla přímo na něj. Pohotově ji zachytil, avšak tím nárazem ztratil rovnováhu a nedokázal už včas zabránit jejich pádu.

Lída, která přistála bezpečně na něm, ihned využila své výhodné pozice a snažila se utéct. Nepočítala ovšem s jeho hbitou reakcí. Neboť Legolas ji mrštně chytil za kotník, díky čemuž se s přidušeným výkřikem zřítila opět k zemi. Dopadla na záda a než se nadála, seděl jí obkročmo na nohou a svazoval jí zápěstí k sobě. Zuřivě se pod ním zmítala, ale on nepolevil, dokud obě její ruce nebyly pevně spoutány. Pak se vztyčil a se zjevnou nevolí na ni shlížel.

„Marné pokusy tvé o útěk již obtěžují mne! Zanech jich, sic ke stromu tebe přiváži, by ses již o nic pokusiti nemohla!“

Lída se vyškrábala na nohy a vztekle po něm šlehla pohledem.

„Myslíš si, že si se mnou můžeš dělat, co chceš?!“ Její hlas byl plný pohrdání.

„A není tomu tak snad?!“ odsekl, načež ji přitiskl k sobě a drsně políbil.

Chtěl tím pouze zlomit její odpor, nicméně brzy jeho polibek zněžněl, jak se jeho hněv měnil v touhu. Ona ale očividně tyto pocity nesdílela, neboť ho vší silou kousla do rtu. Účinek byl okamžitý. Než si vůbec stačila uvědomit, že ji přestal líbat, už byla ohnutá přes jeho koleno, aby jí vzápětí uštědřil dvě silné rány.

„Budiž tobě tohoto ponaučením, bys ty do budoucna činů a slov svých vážila. Věz, že příště již shovívavým nebudu!“

Nato si ji přehodil přes rameno, hřbetem ruky si setřel krev z úst a opět vyrazil na cestu. Bez zjevné námahy ji zakrátko dopravil zpátky k řece a tam ji složil do měkké trávy pod vysokým stromem.

„Spi!“ pronesl tónem nepřipouštějícím odpor a zmizel kamsi do tmy.

Lída na další útěk nepomýšlela, rezignovaně se schoulila na zemi. Připadala si bezmocná a ponížená. Legolasův výprask zranil víc její hrdost než cokoli jiného. Musela si přiznat, že kdyby jí chtěl opravdu ublížit, určitě by to cítila ještě teď. Proč se k ní ale nemůže chovat trochu vlídněji, když bezpodmínečně trvá na tom, že s ním musí jít? Nechápala pocity, které se jí zmocnily, když ji svíral v náručí. Chtěla ho nenávidět, ovšem její tělo ji zradilo a jediné, na co byla schopná myslet, byl jeho dotyk. Toužila, aby ji políbil, potřebovala cítit jeho ruce na své holé kůži. Byla jako omámená jeho mužnou vůní a podivně slabá v jeho objetí. Věděla, že kdyby se jí v tu chvíli chtěl zmocnit, nezmohla by se na větší odpor. Avšak on místo toho, aby využil její povolnosti, ji tam nechal stát beze slova vysvětlení!

A pak ten jeho polibek! Nebyly v něm žádné city, aspoň zprvu ne, líbal ji jen proto, aby ji potrestal, přesto ji to rozechvělo natolik, že jen stěží odolala, aby ho neopětovala. Uznávala, že kousnout ho nebyl zrovna dobrý nápad, ale chtěla mu ublížit, tak jako on ubližoval jí. Jako by se jí tím polibkem vysmíval, že má nad ní takovou moc, zatímco na něho to nijak nepůsobí. Bude k ní stále takhle odtažitý? Může snad od něho očekávat projevy něžnosti jen tehdy, když jí bude chtít dokázat svou převahu? Kdyby ji aspoň tolik nepřitahoval, pak by ji možná jeho odmítavé chování tak nebolelo!

Najednou se cítila hrozně osaměle… Dala se do tichounkého pláče, ze kterého ji vysvobodil až milosrdný spánek.

Legolas tiše přistoupil ke spící dívce. Na tváři se jí v měsíčním svitu třpytily slzy jako diamanty a on poklekl, aby jí je něžně setřel. Byl zmatený.

Přece jí neublížil natolik, aby ji to rozplakalo? Nebo se jí tak dotkl jeho polibek? Nebylo to od něho správné a nyní litoval, že se nechal vyprovokovat. Muselo pro ni být hrozné, když ji takhle znenadání napadl. Přesto se nemohl přinutit litovat, že ji políbil. Jen si přál, aby nebyl tak hrubý. Chtěl by ji políbit znovu se vší vášní i něžností, které v něm probouzela, ale dobře věděl, že tyto pocity před ní musí skrývat. Ženy jsou chladné a zdrženlivé a kdyby jen tušila, jak na něho působí, jistě by ji to znechutilo a nebo by se mu dokonce vysmála.

Díval se na ni zjihlým pohledem a nechápal, jak v něm taková křehká bytost může rozdmýchat tak mocnou touhu. Naklonil se a zlehka ji políbil na čelo. Zavrtěla sebou a cosi zamumlala, ale neprobudila se.

Na okamžik zaváhal, než jediným rychlým pohybem přeťal její pouta. Z náhlého popudu ulehl po jejím boku a jemně ji k sobě přivinul. Potěšilo ho, když se k němu ta dívka ve spánku pevně přitiskla a objala ho kolem krku. Blízkost jejího prochladlého těla tak těsně u jeho byla neuvěřitelně uklidňující. Spokojeně zavřel oči.

Lída se slastně protáhla a přitulila se blíž. Bylo jí krásně teplo. Pozvolna se probouzela, když v tom si náhle s úlekem uvědomila, kde je a s kým. Téměř současně zjistila, že již není spoutaná. Nejprve se chtěla odtáhnout, ale nějak se k tomu nedokázala přimět. Ke svému údivu se cítila velmi bezpečně a příjemně. Bylo cosi naprosto přirozeného v tom, jak Legolas ležel na zádech a držel ji v pevném objetí a ona spočívala vedle něho s hlavou na jeho rameni a rukou položenou na jeho prsou. Pravidelné bušení jeho srdce pod její dlaní a teplo jeho těla ji naplňovaly pocitem naprosté spokojenosti.

Zdvihla oči a poprvé měla příležitost si Legolase důkladně prohlédnout. Paprsky vycházejícího slunce se odrážely na jeho dlouhých popelavě plavých vlasech a dodávaly jeho bledé sličné tváři zlatavý nadpozemský nádech. Pohledem sklouzla přes jeho výrazné lícní kosti k ústům, přičemž si povšimla malé ranky na jeho spodním rtu. Zastyděla se. Pozvedla k němu hlavu a vtiskla mu lehký polibek do koutku úst, rukou mu přitom něžně přejela po hrudi.

Legolas jen stěží potlačil zasténání. Celou svou bytostí toužil zmocnit se těch sladkých rtíků, ale z posledních sil se ještě ovládal. Nesměl dopustit, aby nad sebou zase ztratil kontrolu. Nesměl jí dát najevo, jakou má nad ním moc. S vynaložením nesmírného úsilí se mu podařilo zůstat dál klidně ležet a předstírat spánek.

Lída se opřela o loket a bezděčně se pousmála. Vypadal kouzelně, jak tam tak pokojně odpočíval! Jemně mu zastrčila za ucho pramen vlasů, co mu sklouzl do tváře, a zvědavě přitom pohladila špičatý ušní boltec. Současně se natáhla, aby mohla lépe prozkoumat jeho rysy. Ale ten letmý dotek a tlak jejích prsou na hrudi už na něho byly příliš. Popadl ji za zápěstí, nekompromisně ji od sebe odstrčil a vstal.

Dotčeně k němu vzhlédla, ale z jeho výrazu se nedalo zhola nic vyčíst. Mlčky k ní natáhl ruku a ona do ní váhavě vložila svou, trochu se přitom obávala, co se bude dít dál.

Legolas jí pomohl na nohy a pak pozvednul její drobnou ručku ke svým rtům a galantně ji políbil. „Rána krásného tobě přeji, paní má. Doufám, že dobře spala jsi, neb nyní pospíšiti musíme a na cestu opět se vydati. Již brzy Eryn Lasgalen uzříš, království Thranduilovo a nový domov svůj. Leč předtím dovol mi se na jméno tvé otázati.“

„Po mém jménu ti nic není. Pokud vím, tak ses mi taky nepředstavil,“ odsekla Lída, zraněná jeho odmítnutím.

Nezdálo se, že by zaregistroval ublížený tón jejího hlasu. „Dovol mi tedy, bych opomenutí tohoto napravil. Já Legolas jsem, syn Thranduilův, princ Eryn Lasgalen a Lord Jižního Ithilienu. Řekneš mi nyní ty jména svého?“

„Lída,“ zašeptala neochotně. V porovnání se všemi jeho tituly to znělo tak fádně!

Legolas se zarazil. „Lituji, však dle obyčeje elfského musí jméno ne méně než pěti písmen míti. Proto tobě se svolením tvým Lidianna říkati budu.“

„Mně je to jedno! Pořád nechápu, proč s tebou musím někam jít! Nemůžeš mě prostě pustit?“ vybuchla, rozčilená tím, s jakou lehkostí dělá změny v jejím životě.

„Již tobě přec vysvětlil jsem, že slova svého jsem dal. A pouze král Ragnor mne slibu toho zprostiti může. Půjdeš ho snad o to požádati?“ Znělo to mírně sarkasticky.

„A kdo se to dozví, když mě jednoduše necháš jít?“ naléhala dál.

Legolas odmítavě zavrtěl hlavou. „Lituji, však čest má mi cos takého učiniti nedovoluje.“

„A tvoje čest ti dovoluje odvést někoho proti jeho vůli?! Navíc jsi sám říkal, že už někoho máš! Nemyslím si, že ji potěší, když si mě přivedeš!“ Jeho klid ji přiváděl k zuřivosti. Nejraději by ho praštila, ale nevypadal, že by si to nechal líbit, a navíc byl ozbrojený.

Její výbuch ho nijak nevyvedl z míry. „Toť záležitostí tvou není. A pokud já tobě raditi mohu, ty nejlépe bys udělala, kdyby ses s osudem svým smířila.“

„Smířila?! Ale já nechci opustit svou rodinu a přátele! Celý svůj život! Navíc můj kamarád Ivan někam zmizel a určitě potřebuje pomoc!“

„Přítel tvůj v Eryn Lasgalen dlí. Já stop jeho až k jeskyni sledoval, zatímco jsi spala. Leč netušil jsem, že pak nucen budu ještě tebe stopovati a z bažin tebe zachraňovati,“ dodal lehce vyčítavě.

Lída raději přešla jeho poznámku o svém nepovedeném útěku bez povšimnutí. „A neříkáš to jenom proto, abych tam s tebou dobrovolně šla?“ zeptala se podezíravě.

Legolas se přestal tvářit lhostejně, zamračil se. „Ty o slovu mém pochybovati si dovoluješ?! Domníváš se snad, že toliko na tom záleží, zda mě dobrovolně následovati budeš? Pokud zbytí nebude, já tebe tam třeba v poutech dopravím!“

To ji rozzuřilo docela. „Tak takhle si to představuješ?! Buď tě budu na slovo poslouchat a nebo mě prostě svážeš a zbiješ?!“

Byl překvapený. Copak si opravdu myslí, že by byl něčeho takového schopen? „Slova tvá vznětlivá jsou, Lidianno. Však za hněvem mnohdy strach se skrývá. Je-li tomu tak, budiž ujištěna, že ty důvodu k obavám míti nemusíš. Já tebe ochráním.“

Pátravě se na něho zadívala. „A co když jsi to ty, koho se bojím?“

„Věz, že ode mne ti ničeho nehrozí, pokud úcty náležité mně prokazovati budeš,“ pronesl vážným hlasem.

„Úctu?! A čím myslíš, že sis ji zasloužil?!“ vyprskla podrážděně.

Zachmuřil se ještě víc než předtím. „Když pominu, že život tobě jsem zachránil, stále skutečnosti tu zůstává, že chotěm a pánem tvým budoucím jsem. Já tobě domova a ochrany poskytnu a za to ty mi poslušností a úctou povinována jsi.“

„Já se tě o nic z toho neprosím!“

Legolas překřížil ruce na prsou. „Však já od tebe pokory požaduji! Nyní tobě na vybranou dávám: buď podvolíš se a vůle mé přijmeš a nebo následky rozhodnutí svého poneseš! A varuji tebe, tentokráte již s tebou trpělivosti míti nebudu!“

„Vyhrožuješ mi?“ Proti své vůli se zachvěla.

Legolas její otázku ignoroval. „Kterak odpověď tvá zní?“ Tvrdě se na ni zadíval.

Vzpurně opětovala jeho pohled, nicméně po chvilce sklonila hlavu v němé kapitulaci. Jeho to ale neuspokojilo, zahlédl totiž na okamžik v jejích očích stále hořet plamen vzdoru. Přistoupil až těsně k ní, uchopil ji za bradu a pozvedl jí hlavu.

„Nuže?“

Stále zarytě mlčela a její rozšířené oči byly plné paniky. Cítila se jako zvíře zahnané do kouta. Svýma uhrančivýma očima pevně držel její pohled a ona nebyla schopna odvrátit zrak, tak mocně na ni působil. Měla by se podvolit, vždyť nemá jinou možnost. Věděla ale, že pokud nyní vysloví to, co od ní chce slyšet, zlomí to její odpor navždy. Nelíbila se jí představa být mu vydána na milost a být na něm jakkoli závislá. Její vnitřní rozpor se odrážel v jejích výmluvných očích a on v nich četl jako v knize. Pustil ji a zlehka ji hřbetem ruky pohladil po tváři. Toto nečekané gesto ji zaskočilo. Mělo na ni větší dopad, než kdyby ji uhodil. Jeho oči ztratily svou tvrdost, s porozuměním ji sledovaly. Připomínaly jí nekonečné klidné moře a ona se do nich ponořila a svět kolem ní přestal existovat. A ačkoli Legolas mlčel, v mysli slyšela jeho konejšivý hlas. Nerozuměla slovům pronášeným pro ni neznámým jazykem, ale vzbudilo to v ní podivnou touhu po něčem, co nedovedla pojmenovat.

„Čehož se tolik obáváš, Lidianno?“ Jeho tichý dotaz ji navrátil do reality.

„Neznámého,“ hlesla.

Legolas uchopil její chladnou ruku do svých dlaní. „Já přec po boku tvém budu, bych kroků tvých vedl, když váhati budeš.“

Její nejistota se rozplynula pod jeho hřejivým dotykem. „Nejsem zvyklá, aby o mně kdokoli rozhodoval, natož někdo, koho vůbec neznám, a nevím, co od něho můžu čekat. Jaká budu mít práva a co ode mě vlastně očekáváš?“

„Já od tebe více požadovati nebudu, než čeho muž od ženy své spořádané očekává.“

„I plnění manželských povinností?“ zeptala se rozpačitě s pohledem upřeným k zemi.

Nečekaně jím projel záchvěv zklamání, který pominul dříve, než si ho mohl plně uvědomit.

„Rozhodnutí tohoto na tobě ponechám, já k ničemu tebe nutiti nehodlám. Však nyní již k domovu pospěšme.“

Lída s tím ale nebyla srozuměna. „Nemyslíš, že i otrok má právo se nejdřív najíst?“

Káravě na ni pohlédl. „Tys budoucí paní mou, nikoliv otrokem.“

„Přišla jsem o svou svobodu, mám tě poslouchat na slovo a nechat tě rozhodovat o svém životě. Pokud tohle není otroctví, tak nevím co!“

„Já však tebe o svobodu tvou připraviti nehodlám. A nezpozoroval jsem, že bys mě ty nějak obzvláště poslouchala. Co jídla se týče, čím dříve do Eryn Lasgalen dorazíme, tím dříve hladu svého ukojiti moci budeš. Tedy neotálejme již.“

Legolas lehkým krokem zamířil směrem k jeskyni. Napůl očekával, že se Lidianna pokusí opět utéci a nebo se přinejmenším odmítne hnout z místa. K jeho překvapení ho ale s malým odstupem následovala.