VI. kapitola

    Venku se setmělo. V knihovně vládlo ticho kromě tlumeného praskání ohně v krbu a občasného zašustění papíru pod Erestorovým perem.

Lída na okamžik zavřela oči. Hlava ji neskutečně třeštila a chtělo se jí hrozně spát. Její učitel rozhodně nemarnil čas. Jakmile zjistil, že už je jí lépe, započal hned následující den s výukou. Většina věcí, jejichž znalost vyžadoval, jí však připadala naprosto zbytečná. Historie Eldar byla takřka nekonečná, přesto by ji možná i zaujala, kdyby ovšem Erestor netrval na tom, aby všechny události a historické postavy znala nazpaměť. Ale pořád to bylo lepší než hodiny etikety, které ji vysloveně pobuřovaly. Nelíbilo se jí, jak málo práv má žena v této společnosti. V žádném případě nehodlala být vlastnictvím muže, který by o ní rozhodoval! Jediné, co si opravdu zamilovala, byly lekce Quenyi. I sám Erestor byl příjemně překvapen, jak rychle si tento elfský jazyk osvojovala. S psaním v Tengwar už to bylo o trochu horší, ale Lída pilně cvičila, takže po nějaké době její klikyháky začaly konečně připomínat elegantní elfská písmena. S tím vším se ještě srovnala, nelišilo se to ostatně příliš od toho, co se musela učit kdysi ve škole, ale kamenem úrazu byla historie rodů. Vážně nechápala, proč by si měla pamatovat představitele nějakého jí neznámého a již dávno vymřelého rodu. V tomto jediném případě byla vděčná, že jsou ženy tak opomíjeny, aspoň to pro ni znamenalo méně jmen k zapamatování. Ne tedy že by ji to přivedlo blíže k řešení Erestorovy poslední otázky.

„Nuže? Kterak odpověď tvá zní?”

Neochotně vzhlédla. Netušila, jak dlouho tam seděla s očima upřenýma před sebe. Napadlo ji, že pokud zná nějakou místnost v paláci opravdu dobře, je to právě knihovna. Během těch deseti dní, co ji tu Erestor vyučoval, měla dostatek příležitostí si ji poměrně důkladně prohlédnout, zvlášť když si v poslední době zvykl zadat jí úkoly k vypracování a potom ji tam zanechat o samotě.

Erestor znechuceně potřásl hlavou. Jak je možné, že jeho svěřenkyně nedokáže vyjmenovat, kdo se účastnil bitvy u Dagorladu, největší bitvy ve Druhém Věku? Vždyť už to probírali tolikrát! Zadíval se na Lidiannu pozorněji a zjistil, že je myšlenkami zase zcela jinde. Cožpak Edain nejsou schopni dávat chvíli pozor?!

„Já stále čekám!” ztrácel pomalu ale jistě trpělivost.

Dívka se horečně snažila si vzpomenout, ale po dalším dnu stráveném nad texty, které pro ni Legolas podle Erestorových pokynů připravoval, se už nedokázala příliš soustředit. Tak ráda by se aspoň na okamžik dostala z paláce! Osmnáct hodin učení denně jen s malými přestávkami na ni bylo prostě příliš. Cožpak tomuhle Elfovi nikdo neřekl, že lidé potřebují taky někdy spát? Nenápadně na něho pohlédla. Erestor ji fascinoval. Tolik se lišil od Eldar, s nimiž se dosud setkala. Vlasy měl tak černé, až se modře leskly a jeho vnímavé šedé oči prozrazovaly jeho věk, který jeho hladká tvář rezolutně popírala. A očividně stále očekával její odpověď…

„Hmm... Gil-galad?” hodila namátkou.

„A dál?” Zvedl se ze židle a přešel k oknu.

Lída zabodla nevraživý pohled do jeho zad. Jak může být stále tak čilý, vždyť musí spát ještě méně než ona! Dobře věděla, že vedle její výuky musí ještě plnit povinnosti pobočníka krále, ať již to znamenalo cokoli.

„Elendil?” pokračovala v tipování.

Souhlasně přikývl, ale stále mu to nestačilo.

Povzdechla si. Proč musí vědět takové věci? To se učí všichni Elfové a nebo to štěstí má pouze ona?

„Je to opravdu tak důležité?” zeptala se mírným hlasem.

Erestor se k ní otočil. „Samozřejmě! Tehdy Sauron poražen byl a na čas klid nastolen!” vysvětlil jí tónem, jako kdyby byla duševně zaostalá.

„No a? Vždyť ve Třetím Věku se zas objevil!” bránila se.

„A proč?! Neb vy lidé slabí jste!” zpražil ji pohotově. „Jsi tedy aspoň schopna mi říci, kdo ve Věku Třetím proti němu bojoval?”

Dívka se na něho prosebně zadívala. „Nemohli bychom to odložit na zítra? Jsem už strašně unavená.”

Erestor se zachmuřil. Jak ji má něco naučit, když je pořád vyčerpaná? Vyučování prince Legolase bylo daleko jednodušší. Ale ten také věděl, jak se má chovat, a nehleděl na něho nikdy tak vzpurně jako někdy Lidianna. Jeho city vůči ní se od jejich prvního setkání příliš nezměnily, i když musel uznat, že umytá, vhodně oděná a učesaná nevyhlíží úplně špatně. Konečně začal chápat, čím prince zaujala. On sám by jí však nikdy nedal přednost před Elanor.

„Již včera jsem výuky tvé dříve ukončil! Nemůžeš cos takého dne každého vyžadovati!”

Chystal se ještě něco dodat, ale zarazil se, neboť do knihovny náhle vstoupil sám král. Dívka, která si krátce předtím nezpůsobně opřela lokty o desku stolu a skryla tvář ve svých dlaních, si však jeho příchodu nebyla vědoma, dokud nepromluvil.

„Již jsi pro dnešek skončil, Erestore?”

Lída sebou polekaně trhla, mráz jí přeběhl po zádech. Od jejich rozmluvy v jeho pracovně se s ním nesetkala a ani po tom netoužila. Rozhodla se, že se tentokrát bude raději ovládat a nebude ho zbytečně dráždit. Proto bez meškání vstala a poklonila se mu.

Thranduil s úžasem hleděl na dívku před sebou. V ničem se nepodobala tomu stvoření, které si Legolas přinesl! Vlasy stočené do ruliček a přiléhavé červánkové šaty s motivem růží a zelenou spodní sukní jí nadmíru slušely. Zarazila ho ta proměna.

Pak však spatřil něco, co ho potěšilo. V jejích zelených očích stále doutnal plamen vzdoru a on nepochyboval o tom, že je jen otázkou času a pečlivě zvolených slov, než se opět naplno rozhoří. A on byl pevně rozhodnut toho docílit.

Erestor pokrčil rameny a tiše pronesl něco, čemu Lída nerozuměla. Thranduil se nad tím pousmál. Jeho ledové oči na okamžik ztratily něco ze svého chladu a ona byla ohromená, když i jeho rysy trochu zněžněly. Tolik najednou připomínal Legolase!

Vzpomínka na prince ji rozesmutněla. Od jeho nenadálé noční návštěvy ho nespatřila a neodvážila se na něho vyptávat Erestora. Samotnou ji překvapilo, jak ji jeho nezájem bolí, proti své vůli znovu toužila slyšet jeho zpěvavý hlas, cítit jeho opojnou vůni a spočinout v jeho silných pažích.

„Ty dnes večer se mnou a synem mým pojíš,” přerušil Thranduil její snění a nabídl jí rámě.

Docela ji tím zaskočil. Až doteď jídávala sama v knihovně a celkem jí to tak vyhovovalo. Tohle nečekané pozvání v ní vzbudilo leda nedůvěru. Zdráhavě položila svou ruku na královu paži. Nelíbilo se jí být u něho takhle blízko, cítila se malá a zranitelná. Nenápadně si ho prohlížela. Zatímco při jejich prvním setkání byl oděn do dlouhé hnědé róby dodávající mu auru důstojnosti, dnes vypadal jako válečník. Jeho sametová vínová tunika bez rukávů, pod kterou měl oblečenu bílou košili, dala vyniknout jeho širokým ramenům a ačkoli byla bohatě zdobena zlatými výšivkami, neubírala mu nikterak na mužnosti. Spolu s černými přiléhavými nohavicemi lichotivě vyzdvihovala bledost jeho pleti, mocný meč u jeho boku ještě umocňoval majestátnost jeho osoby. Celkový dojem byl impozantní.

Thranduil ji beze slova vedl dlouhou chodbou do východního křídla a ona se už nemohla dočkat, až zase uvidí prince. Zároveň ji však pomyšlení na něho znervózňovalo. Když vstoupili, stál u okna a vyhlížel ven. Nemohla neobdivovat jeho mužnou postavu oděnou do tmavých nohavic a stříbrnomodrých šatů přepásaných černým koženým opaskem, na němž byla připnuta elegantní elfská dýka. Vlasy měl zapletené jen po stranách, zbytek mu měkce splýval po zádech jako zářivý vodopád. V očekávání zadržela dech.

Princ zahlédl Lidiannin odraz v okenní tabuli a úmyslně zůstal ještě chvíli odvrácen, aby se mohl vzpamatovat. Byla tak okouzlující! Přiléhavý živůtek šatů zdůrazňoval její útlý pas, který jako by ho vybízel, aby ho sevřel ve svých rukou, a její odhalená ramena přímo žadonila, aby je zasypal žhavými polibky.

Během těch necelých dvou týdnů, co ji neviděl, se často přistihl, že na ni myslí. Zdůvodňoval si to tím, že pro ni překládal dokumenty, ale čemu má přisoudit to podivné rozechvění, které se ho zmocnilo nyní? Když se konečně otočil, aby dívku pokynutím hlavy pozdravil, na jeho vyrovnané tváři se neodrazil ani náznak těchto emocí.

Lída se téměř ztratila v jeho neuvěřitelně modrých očích připomínajících letní oblohu. Jako duchem nepřítomna se mu poklonila a nechala se králem usadit do křesla vpravo od jeho místa v čele stolu. Legolas zasedl po jeho levici, ale ačkoli tak s Lidiannou seděli naproti sobě, důsledně se vyhýbal jejímu pohledu. Byl si totiž vědom toho, že je otec bedlivě sleduje, a nechtěl mu poskytnout příležitost přistihnout je při něčem, co by snad mohl shledat nevhodným. Dívka na něho zmateně hleděla, vycítil, že nechápe, proč se opět chová tak odtažitě. A on nerozuměl tomu, proč mu na jejích citech vůbec záleží.

Na Thranduilův pokyn je služebná obsloužila, král si nalil víno a to bylo znamení, že se může začít jíst. Večeřeli mlčky, každý zabrán do svých vlastních myšlenek. Lída měla hlad, ale to podivné napětí panující v místnosti ji zbavilo jakékoli chuti k jídlu, ani pořádně nevěděla, co má před sebou na talíři. Když už všichni odložili příbory, nechal Thranduil sklidit ze stolu a dolít víno. S číší v ruce se v myšlenkách obrátil na svého syna.

*Nuže, Legolasi, stále o tom, cos řekl mi, přesvědčen jsi?*

Princ na zlomek sekundy spojil svůj pohled s Lidianniným. V jeho něžných očích se zračila němá prosba. Pak se zrakem upřeným na krále rázně odvětil: *Uma, Adar (Ano, otče).*

Toho jeho odpověď rozladila. *Tys již dosti starý, bys věděl, že všeho jen dle zevnějšku posuzovati nesmíš!*

*Toho také nečiním!* zareagoval Legolas stručně.

*Dobrá!* Thranduil začínal být znechucen synovým smýšlením. *Přesvědčme se tedy!*

Úsměv, který se mihl na jeho rtech, prince znepokojil. Kdyby aspoň seděl vedle Lidianny a mohl jí tak myšlenkově sdělit, že má krotit svůj temperament! Takhle to ale nebylo možné a on byl přesvědčen, že přesně o to králi šlo, když dívku usadil po svém boku. To pomyšlení ho nenaplňovalo zrovna klidem.

„Lidianno, pověz mi, jaké jsou hodiny tvé s Erestorem?” vyptával se Thranduil nenuceně.

Lída, která seděla s rukama složenýma v klíně a očima upřenýma před sebe na stůl, překvapeně vzhlédla. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, ale ten nečekaně přívětivý tón se jí zdál podezřelý. Zalétla pohledem k Legolasovi, aby se ubezpečila, že je vše v pořádku. Povzbudivě přikývl, ačkoli se mu srdce svíralo nepříjemnou předtuchou. Dívka upřela svůj zrak zpět na krále.

„Erestor je velmi důkladný,” řekla opatrně. Neměla ponětí, jakou odpověď od ní vlastně očekává.

„Vskutku? A čehož nového ses již naučila?” Tázavě pozvedl obočí. „Erestor zmínil se, že jste dnes boj se Sauronem probírali.”

„To je pravda. Bylo to… velice zajímavé.” Jen stěží potlačila zazívání.

„Jistě? A kolik z výkladu jeho si pamatuješ?“ chtěl vědět Thranduil. Lidiannin bezradný výraz mu byl jasnou odpovědí. Všiml si ho i Legolas a rozhodl se zakročit.

„Adar, já nechápu, proč bychom o záležitosti této hovořiti měli. Cožpak oba dosti vzpomínek smutných na události tyto nemáme?” Hlas se mu zlomil.

Lída na něho udiveně pohlédla. V jeho citlivých očích se zračila hluboká bolest, tvář měl náhle popelavě bledou.

„Život válečníka pln ztrát a zármutku jest, tomu sis již přivyknouti mohl!” napomenul ho Thranduil ostře, podrážděn synovým vyrušením.

„A vy jste se již se ztrátou blízkých svých vyrovnati dokázal?” opáčil zasmušile princ.

Král na okamžik nebyl schopen slova. Je možné, že Legolas nějakým způsobem odhalil jeho tajemství? Jelikož ten však nic dalšího nedodal, obrátil se posléze znovu na Lidiannu, která byla poněkud zmatena jejich rozpravou.

„Názoru Legolasova jsem již slyšel, ač o ten jsem věru nestál. Teď toho tvého znáti chci!”

Dívka zaváhala, vycítila možnou past. Pohledem prosila Legolase o pomoc, ale ten byl příliš ponořen do svých úvah, než aby to zaregistroval. Thranduilovi to však neušlo.

„Cožpak schopna nejsi sama za sebe hovořiti, že zraku svého neustále k Legolasovi upíráš?” otázal se jí jízlivě.

Zamračila se a pevně sevřela rty, aby nepronesla něco, čeho by mohla litovat. Král pobaveně sledoval její vnitřní boj. Rozhodl se ji ještě víc podráždit.

„Nuže, nemáš snad co říci?” vybídl ji kousavě.

Lída bojovně vystrčila bradu a v očích se jí divoce zablýsklo. Máš to mít!

„Já si myslím, že každá válka je hrozná. Zvlášť pokud trvá tak dlouho jako ta vaše.”

„Čehož tím naznačuješ?!” zareagoval Thranduil příkře.

Princ zpozorněl. Nejraději by okamžitě zasáhl, ale dobře věděl, že se do jejich rozhovoru nesmí vměšovat. Napnutě sledoval, co se bude dít dál.

„Jen to, že nechápu, proč vám trvalo tři Věky, než se vám podařilo Saurona porazit,” odvětila bez zaváhání.

„Neb na spojenectví s Edain spolehnutí není!” odsekl král, který očividně sdílel Erestorův názor.

„A odkdy vy urození a všemocní Eldar potřebujete naši pomoc?” prohodila. Znělo to spíš jako konstatování než otázka.

Legolas rezignovaně zavřel oči.

Král se nevlídně zamračil. „Nebýt touhy rodu vašeho po moci, bylo by zlo toto dříve zničeno!”

S rostoucími obavami očekával princ Lidianninu odezvu. A právem.

„Kdybyste *vy* nebyli tak arogantní, tak by tohle zlo nikdy nevzniklo!” opáčila chladně.

„Kterak se takto hovořiti opovažuješ!” vyštěkl Thranduil.

Legolas zadoufal, že na to Lidianna nebude reagovat. Marně.

„Proč se zlobíte? Copak jste nechtěl slyšet můj názor?” otázala se s předstíranou nevinností.

Krále to rozčílilo. „Názoru ano, však urážek nikoliv!” zvolal popuzeně.

„Vy jste s tím jako první začal,” pokrčila přezíravě rameny.

Princ v duchu zaúpěl. Tato jasná provokace se nemohla minout účinkem. A také neminula!

„Však to omluvou pro chování tvé není!” zařval jeho otec už skoro nepříčetně. „A ty jako žena vůli mé podřízena jsi!”

Lída pobouřeně vyskočila z křesla. Věděla, že dělá chybu, ale nedokázala se již déle ovládat. Legolas ji zhrozeně sledoval. Zřetelně cítil blížící se katastrofu, ale nemohl udělat nic, aby jí zabránil.

„Co si o sobě myslíte?! Já nejsem Váš majetek!” křikla vztekle.

Thranduil také povstal. Působil hrozivým dojmem. „Nepamatuji si, že bych tobě vstáti dovolil!” Výhružně přimhouřil oči.

„A kdo se Vás ptal?!” pohodila pohrdavě hlavou odhodlaná nedat na sobě znát svůj strach. „Proč mě rovnou neuvážete na řetěz jako psa?!”

„Pes na rozdíl od tebe aspoň vychování nějakého má!” zpražil ji rázně.

„Naznačujete snad, že pes je víc než já?” V jejím nenadále vyrovnaném hlase ke svému údivu rozpoznal hrozbu. Zaujalo ho to.

„Zaráží mne, že významu slov mých jsi pochopila...” prohodil ledabyle.

Dívka zalapala po dechu. Co si to dovoluje?! Vzteky se jí zatmělo před očima. Jako v transu uchopila svou nedopitou číši a neuváženě ji vší silou mrštila po Thranduilovi. V okamžiku, kdy zaslechla úzkostný princův výkřik „Uuma (Nečiň toho)!”, si uvědomila, co učinila. Ale bylo již pozdě. Zděšeně si zakryla ústa a jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak rudé víno vyšplíchlo z poháru ven a potřísnilo královu sněhobílou košili.

Thranduil číši obratně chytil a ohromeně zíral na Lidiannu. Ta s očima naplněnýma takřka posvátnou bázní pomalu ustupovala z jeho dosahu.

„Tampa (Zastav)!” zahřměl a vztekle praštil číší o stůl.

Dívka na víc nečekala a rozeběhla se ke dveřím. Daleko se však nedostala. Thranduil bez dalšího varování vyrazil za ní, popadl ji surově za vlasy a škubnutím ji přitáhl čelem k sobě. Vykřikla bolestí, oči se jí zalily slzami.

„Dina (Zmlkni)!” okřikl ji a dvakrát ji tvrdě udeřil naplocho přes obličej. Lída zaúpěla nepřirozeně vysokým hlasem. Chvěla se hrůzou a marně se pokoušela osvobodit. Její odpor ho akorát ještě více rozlítil. Pozvedl ruku, aby ji znovu ztrestal. Strnula v očekávání dalšího úderu a snažila se obrnit proti blížící se bolesti. Věděla, že každý její výkřik bude jen záminkou pro další bití. Raději zavřela oči, a tak neviděla Legolasovu ruku, která zadržela Thranduilovu paži.

„Tampa tanya, Adar (Přestaňte, otče). Uuma crona he (Neubližujte jí). Saes (Prosím)!”

Jakmile dívka zaslechla princův hlas, otevřela oči. K jejímu úžasu stál hned vedle ní. Nechápala, jak se tam tak rychle dostal, ale pocítila nezměrnou úlevu.

„Důvodu jediného sděl mi, proč neměl bych ji za opovážlivost tuto záda do krve zbičovati nechati!” zvolal král rozzlobeně.

Legolas byl odhodlaný chránit Lidiannu před otcovým hněvem. „Vy řekl jste, že za chování její odpovědnosti nesu a já připraven jsem závazku tomuto dostáti! Pokud tedy někoho potrestati chcete, mne ztrestejte!”

„Ona se provinila, ona za to pykati bude! Povinností tvou jest na potrestání její dohlédnouti, však jist si nejsem, zda schopen jsi se o záležitost tuto postarati?!” obořil se na něho Thranduil.

„Já slova svého Vám dávám, že ona trestu neujde,” ubezpečil ho princ rezolutně.

„Dobrá tedy!” Thranduil uvolnil Lidianniny vlasy ze svého sevření a hrubě jí mrštil směrem k Legolasovi, jenž ji pohotově zachytil. „Však až s ní hotov budeš, já tebe v komnatách svých očekávám!”

Legolasovi se to dvakrát nezamlouvalo, ovšem znal otce natolik dobře, že se ani nepokoušel protestovat.

„Manka lle merna, Adar (Kterak si přejete, otče),” přisvědčil víceméně automaticky. Mlhavě vnímal, jak se k němu Lidianna ustrašeně tiskne. Nerozuměla jim, na to hovořili příliš rychle, ale králův zlostný tón nenechával zas tolik prostoru představivosti. Přesto se jí zdálo, že se Legolasovi nakonec podařilo ho aspoň trochu uklidnit. Aniž by promluvil, uchopil ji za paži a svižným krokem odváděl z jídelny. Zarazil ji nemilosrdný stisk jeho prstů, avšak ignorovalo to a poslušně ho následovala. Jakmile se dostali z Thranduilova dohledu, výrazně se jí ulevilo.

Bez toho, aby zpomalil, dotáhnul ji princ až do jejího předpokoje, načež otevřel dveře vedoucí do ložnice a prudce ji postrčil dovnitř. Jelikož něco podobného nečekala, ztratila rovnováhu a upadla na zem. Nestěžovala si však, připadalo jí, že z toho vyvázla ještě poměrně lehce. Naivně se domnívala, že po tomhle odejde Legolas zase pryč, a proto ji zarazilo, když namísto toho vstoupil za ní a kopnutím za sebou zavřel dveře.

„Co chceš dělat?” zeptala se nejistě.

Zlověstně mlčel a s rukou na rukojeti své dlouhé dýky se k ní blížil. Dívka, která se ještě nestačila zvednout ze země, před ním polekaně couvala, v čemž jí hbitě zabránil, když svou vysokou botou přišlápl lem jejích šatů. Zručně tasil a nesmlouvavě na ni shlížel. Strnula, takřka zbavena dechu ho sledovala. Z jeho tváře se vytratila veškerá přívětivost, jeho rty byly přísně sevřené a jeho jindy laskavé oči se proměnily ve dva kusy ledu. I jeho hlas byl mrazivý.

„Věz, že to, čeho nyní učiním, mne nikterak netěší, leč volby jiné nemám! Já tebe již několikráte varoval, však tys slov mých nedbala! Nyní proto trestu svého přijmi!”

Sehnul se a jediným mávnutím dýky odřízl široký pruh látky z její sukně. Než se vzpamatovala, zastrčil zbraň zpět do pouzdra, škubnutím ji postavil na nohy a vlekl směrem k posteli. Zpanikařila. Začala se divoce bránit, ale proti jeho síle neměla sebemenší šanci. Princ ji přinutil pokleknout u rohu lůžka a zatímco jí jednou rukou držel paže nad hlavou, druhou jí je pevně přivazoval cárem látky k ozdobnému sloupku postele. Dívka si připadala jako ve zlém snu. Sotva si oddychla, že unikla Thranduilovu hněvu, zjistila, že jeho syn je možná ještě nebezpečnější. Ohlédla se přes rameno, aby zjistila, co dělá. Když koutkem oka zachytila záblesk kovu, polekaně vyjekla.

Princ uchopil horní lem jejích šatů a dýkou jí je rozpáral až k pasu. Dívka se třásla a snažila se od něj dostat co nejdále. Nevěnoval tomu pozornost. Opět dýku skryl a prudkým pohybem strhl zbytky látky z jejích zad. Odolal silnému pokušení po nich přejet dlaní, místo toho se chvíli opájel bělostí její kůže. Děsilo ho pomyšlení na to, co se chystal udělat. Bylo mu jí líto, kdyby šlo jen o něj, volil by mírnější trest, ale král byl neúprosný. Legolas se právem obával, že by ji opravdu byl schopen nechat zbičovat do krve. To nemohl připustit. Ačkoli její chování u večeře bylo neomluvitelné, jeho otec na tom nesl svůj podíl. A on si s ním hodlal o jeho urážlivém vystupování vůči Lidianně promluvit.

Zastrčil pouzdro s dýkou do boty a pomalu si rozepínal opasek. Lída ho přitom pozorovala vyděšenýma očima. Zmítala sebou ze strany na stranu a stále doufala, že ji Legolas jen tak trápí, přece to nemůže myslet vážně!

Princ uchopil pásek do pravé ruky a napřáhl se k úderu.

„Ne!” vykřikla přiškrceným hlasem. Rychle odvrátila hlavu.

První rána dopadla na její bílá záda a zanechala na nich ošklivý rudý pruh. Dívka sebou trhla a kousla se do rtu, aby zarazila své zaúpění. Po čtvrté ráně se však už nedokázala udržet a začala tiše naříkat. Legolas ihned přestal s bitím.

„Zanecháš již vzdoru svého?” zeptal se jí. Doufal, že přikývne, nechtěl jí působit další bolest.

Neodpověděla, jen odevzdaně svěsila hlavu. Tohle celé je určitě jenom zlý sen! Každou chvíli se přece musí probudit... Nebo ne?

Princ s těžkým srdcem pokračoval ve výprasku. Její pláč ho zraňoval, ale byl odhodlaný zlomit její odpor jednou provždy. Mimoděk přitlačil.

Lída zaťala nehty do dřeva sloupku. Z jejích úst se vydral srdcervoucí vzlyk. Síla úderů se zvětšila a ona měla co dělat, aby nezačala křičet. Ale nehodlala mu to potěšení dopřát, i když se jí zdálo, že o tohle mu ani náhodou nejde. Nové rány dopadaly na její záda, měla je v jednom ohni. Pochopila, že nemá smysl nadále vzdorovat.

„Přestaň,” zasténala.

Legolas uposlechl a zopakoval svoji otázku. Dívka se třásla po celém těle, pohled, který na něho upřela, byl plný zášti. Nemohl se jí divit, ale stejně ho to zarmoutilo. Mlčela, rty pevně stisknuté. Prohlížel si její záda pokrytá nachovými pruhy, některé z nich již bledly, jiné se zbarvily do fialova. Udivovalo ho, že se ještě dokáže ovládat, že se stále odmítá podvolit. Jen nerad pozvedl ruku k dalšímu úderu.

„Ano,” zašeptala tiše a zahanbeně opět sklonila hlavu.

Kdyby princ neměl jako všichni Eldar dokonalý sluch, ani by to nezaslechl. Pocítil úlevu. Opásal se a připevnil si pouzdro s dýkou zpět na původní místo.

„Doufám, že lekce tato tobě postačí a já nebudu nucen cos takého zopakovati!” pronesl chladným tónem, který ho stál velké úsilí.

Přeřízl její pouta a odcházel. Mezi dveřmi se proti své vůli ještě ohlédl. Lidianna stále klečela, prsty svírala sloupek, až jí klouby zbělely, hlavu měla vztyčenou. Připadalo mu, že se spíš podvolil on, ona zůstala stejně hrdá jako předtím. Nechtěl ji tu takhle zanechat, ale neměl na vybranou. Spěšně vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Na okamžik se o ně opřel. Zevnitř k němu doléhal Lidiannin tklivý pláč. Nejraději by se k ní vrátil, aby ji utěšil, avšak dobře věděl, že by to neocenila. Děsilo ho pomyšlení, že už by se na něj nikdy nemusela podívat jinak než s nenávistí vepsanou v očích a jeho dotyk a pouhá přítomnost by v ní vzbuzovaly jen hrůzu a odpor. Zamračil se. Krev mu prudce tepala ve spáncích, zaplavila ho mohutná vlna hněvu. Ráznými kroky se vydal za otcem.

Sotva za princem klaply dveře, Lída klesla na podlahu a hlasitě se rozvzlykala. Otupělost, která se jí zmocnila během výprasku, pominula, zbyla jen hluboká nenávist vůči Legolasovi. Nechápala, jak ji kdy mohl přitahovat, a doufala, že už ho nikdy neuvidí, ačkoli si byla vědoma toho, že je to akorát bláhové přání. Bála se ho teď víc než Thranduila. Jeho bití bylo horší především proto, že ho neočekávala, nikdy nevěřila tomu, že by byl skutečně schopen jí nějak ublížit. Teď však tato víra vzala za své. Proč ji tedy zachraňoval před králem, když ji pak zbil sám? Velmi se obávala, co dalšího ji od těch dvou čeká.