I. kapitola

    Byl teplý podzimní večer, prosycený vůní dřeva, květů a dozrávajícího ovoce a paprsky zapadajícího slunce tančily v korunách stromů na rudých a zlatých listech. Mnoho jich již opadalo a po celém lese se teď rozprostíral ten nejkrásnější koberec. Bílé kmeny stromů svítily jako by byly ze stříbra a vzduchem se nesl kouzelný zpěv ptáků.

Muž kráčející zamyšlen k blízkému vodopádu nic z toho nevnímal. Jindy by bylo jeho srdce naplněno radostí ze vší té nádhery kolem a jistě by neodolal a nechal se zlákat ke zpěvu, ale dnes byla jeho mysl těžká a srdce podivně ztichlé. Mlčky usedl na kámen vedle jezírka a pozoroval, jak se padající kapky vody duhově třpytí, jejich kapání mu připomínalo zvuk harfy. Zachmuřil se. A odraz ve vodě mu tento výraz vrátil. S mírným povzdechem vodu rozčeřil, ale ta se brzy utišila a on znovu spatřil svou tvář a ustarané modré oči plné neklidu. Věděl, že se již zdržel příliš dlouho a měl by začít pomýšlet na návrat, přesto stále setrvával, jako kdyby na někoho čekal.

Pomalu se stmívalo. Slunce jakoby se na chvíli ještě zastavilo, aby ho pohladilo po popelavě plavých vlasech a na okamžik svým dotykem proteplilo jeho bledé rysy, ale pak už přenechalo vládu nad světem noci. Les ztichl. První hvězdy se rozsvěcely na ztemnělé obloze a on k nim upřel svůj zrak, jako kdyby je žádal o radu. A téměř jako na zavolanou, objevil se zpoza mraků měsíc, majestátný ve svém úplňku a zalil stříbrem vše kolem. Vztáhl ruku k jeho obrovskému odrazu v jezírku a zlehka na něj položil svou dlaň a měsíc mu ruku postříbřil, jako když přítel vezme ruku zarmouceného přítele do své, aby ho utěšil. A oni dva opravdu vypadali jako dva staří přátelé: Měsíc, prastarý a moudrý vládce noci a Legolas, elfský princ z lesní říše.

A Legolas mu v duchu vyprávěl o svatbě, kterou jeho otec Thranduil, král Eryn Lasgalen domluvil s lordem Elrondem před dvěma Věky, než ten odcestoval na Západ do Amanu. Do onoho smluveného dne zbývaly přesně tři měsíce a Elrond přijel se svou neteří, aby byli přítomni přípravám. Na jejich počest byla uspořádána veliká hostina, kde Legolas Elanor, svou budoucí choť poprvé spatřil. Její chladná krása a ještě chladnější vystupování však rychle uhasily plamínek jakéhokoli citu, který by se snad v jeho srdci pro ni mohl rozhořet. Byla odtažitá a nepřístupná a Legolas neměl ani chuť na tom cokoli měnit. Jakmile mohl, omluvil se a opustil sál. A hnán touhou být sám, došel až sem, na hranice Thranduilovy říše.

Jemný větřík zvlnil hladinu jezírka a Legolasovi připadalo, že Měsíc chápavě přikyvuje. Tolikrát už mu vyprávěl o své marné touze po naplnění, o svém neklidném hledání souznění. Na chvíli si myslel, že Elanor by snad mohla tuto prázdnotu vyplnit, ale po jejich setkání se cítil jako sežehnutý mrazem a rozervanější než kdykoli předtím. Představa, že bude muset spojit svůj život s jejím, ho z neznámého důvodu děsila. Měl pocit, že tím zrazuje sám sebe a všechny své sny. Ale co mohl dělat? Sňatek byl již dávno dohodnut. Tak proč tu stále sedí a snaží se vymyslet nějaký způsob, jak z toho vycouvat? Musel uznat, že Elanor je půvabná a má vybrané chování, ale copak to je vše, co lze od ženy očekávat? Neměl by při pohledu na ni pocítit hřejivý pocit a vděčnost, že se vedle ní může každý den probouzet a každý večer s ní uléhat? Neměl by mít pocit, že s ní může o čemkoli hovořit a ona mu bude s porozuměním naslouchat? Neměl by pociťovat touhu chránit ji a starat se o ni? Neměla by rozjasňovat jeho den a rozněžňovat jeho srdce? Neměl by snad cítit, že když dorazí z cest, ona tam bude čekat, aby ho uvítala s otevřenou náručí, a v jejím hřejivém objetí zapomene na všechny své starosti a trápení?

On však žádnou z těch věcí necítil. Ani si nebyl jistý, jestli je něčeho takového vůbec schopen. Nejraději by se vyšvihl na svého šedého hřebce Celebra a odjel někam daleko... volný a bezstarostný jako dřív. Ale věděl, že úniku není. A jako na důkaz zaslechl volání Erestora, Thranduilova pobočníka vybízejícího ho jménem krále k okamžitému návratu. Legolas mrštně vyskočil ze svého místa a zaváhal. V tom se setmělo. Poplašeně pohlédl na nebe a zjistil, že se měsíc opět skryl v mracích jakoby rozladěn tím vyrušením. Zvedl se silný vítr a divoce rozmetal listí na zemi. Větve stromů se prudce rozkývaly a z nich se snášely dolů další listy. Mezi stromy jako by meluzína sténala jeho jméno. Legolas déle nečekal. Několika skoky dosáhl hraničních hor Ered en´ Eryn Lasgalen a zmizel mezi skalami. S neuvěřitelnou lehkostí běžel směrem k malé jeskyni, ve které chtěl nalézt útočiště před blížící se bouřkou, a ve svém šedozeleném oděvu dokonale splýval s okolním prostředím. Vzduch ztěžkl vodou. Vítr se na chvíli utišil, aby za okamžik znovu spustil s ještě zuřivější silou. Legolas pevněji sevřel luk, jenž držel v ruce, a zrychlil. Na tvář mu dopadaly první kapky deště a jeho plavé vlasy částečně spletené v copánky za ním vlály jako ocas komety. Zrovna vbíhal do jeskyně, když se k zemi začaly spouštět silné provazce vody.

Legolas zůstal stát u vchodu a se zaujetím pozoroval krajinu bičovanou přívaly vody. Bylo v tom cosi magického, očistného. Ta skrytá síla přírody nyní běsnící a nezkrotná ho nikdy nepřestávala fascinovat. Mohutný blesk náhle rozčísl noční oblohu téměř vzápětí následován ohlušujícím hřměním ještě zesíleným ozvěnou ve skalách. Vytrvalé bubnování deště se mísilo s občasným burácením poryvů větru, ochladilo se. Stromy se zmítaly pod náporem bouře a listí vířilo všude kolem v divokém a nespoutaném tanci. Další blesk na okamžik ozářil okolní svět, než se vše opět propadlo do naprosté temnoty. Tedy aspoň venku. Neboť Legolas si nyní povšiml slabounkého světla vycházejícího ze zadní části jeskyně. Napadlo ho, že se tam skryl ještě někdo jiný z elfského rodu před nepřízní počasí a zamířil tím směrem, aby ho pozdravil. Jenže kde dříve za rohem jeskyně končila, nyní zel ve skále široký otvor a za ním se klikatila dlouhá úzká chodba sotva viditelně osvětlená. Ale po nikom ani stopy.

Hnán zvědavostí Legolas prolezl dovnitř a pokračoval stále dál a čím déle kráčel, tím světlo sílilo. Až zahnul za další ohyb cesty a zůstal stát na místě, oslněn mocným jasem. Nacházel se na konci chodby a zvenku sem dopadalo ostré sluneční světlo. Udiveně vyšel ven a rozhlížel se. Na blankytně modré obloze zářilo mezi načechranými bílými obláčky zlaté slunce, kolem se rozprostíraly rozlehlé zelené lesy dosud nedotčené podzimem a pod jeho nohama měkce šustila dlouhá šťavnatá stébla trav. Zazníval tu radostný ptačí zpěv a Legolasovy citlivé uši zachytily zvuk proudící vody. Obezřetně se vydal tím směrem a záhy dorazil ke břehu. Dole pod ním proudila širokým korytem říčka, místy se zpěněná divoce hnala kaskádovitě přes kameny, jinde zas líně protékala prosluněnými klidnými lagunami. Vzduch byl příjemně teplý a voněl létem a on neodolal, sestoupil dolů a ulehl na obrovský plochý kámen částečně omývaný proudem řeky a vyhřívajíce se ve štědrých paprscích slunce, sledoval mráčky na obloze. Duchem nepřítomen spustil ruku z kamene a nechal si vodu něžně protékat mezi prsty. Cítil najednou zvláštní klid a pocit jakéhosi očekávání, jeho srdce se naplnilo neznámou touhou…

Znenadání ho z jeho rozjímání vyrušily blížící se kroky. Jediným plynulým pohybem sjel z kamene a skryl se pod převislým břehem. Nejistě vyčkával. Trochu ho zneklidňovalo, že nemá nejmenší tušení, v čí zemi se nachází a kdo se k němu blíží. Podle toho dupotu to určitě nebyli Eldar. Nenápadně vyhlédl ze svého úkrytu. Byli dva a zastavili se kousek od něho. Vzdáleně mu připomínali Edain, lidi. Ten menší promluvil a Legolas s překvapením zjistil, že hovoří řečí velmi podobnou Westronu.

„Ty tam fakt chceš lízt? Vždyť je tam tma!“ Znělo to lehce podrážděně.

„Žádný strachy, mám přece baterku. Budu hned zpátky.“ Hlubší chlácholivý hlas.

„Tak dobře, počkám tady. Hlavně nikam nespadni!“ Rezignovaný tón.

Jeden z nich teď odcházel zpátky k lesu. Menší zůstal na mýtině, sundal si ze zad objemný batoh a s nevěřícným zakroucením hlavy usedl na kámen. Legolas se nenápadně přiblížil a s údivem si uvědomil, že je to dívka. Ale ten oděv! Na nohou těžké kotníkové boty hnědé barvy, krátké mechově zelené kalhoty sahající ke kolenům a nahoře cosi téže barvy s polodlouhým rukávem, co si zrovna ta dívka svlékala, čímž odhalila sněhobílý svršek s úzkými ramínky. Z batohu vydolovala podivnou průhlednou láhev s čirou tekutinou, z níž se důkladně napila, načež ji zase vrátila zpátky a natáhla se na záda, hlavu podloženou jednou paží. Unaveně zavřela oči.

Legolas se přikradl blíž. Jeho pohled spočinul na její jemné světlé tváři orámované polodlouhými vlnitými vlasy barvy medu, mlčky obdivoval její souměrné plné rty, pohledem sklouzl níž přes její pravidelně se zdvihající hrudník a štíhlý pas až k jejím přitažlivě tvarovaným nohám. V jeho srdci se cosi sevřelo. Mimoděk si ji představil ve svém náručí, její ústa šeptající jeho jméno, její malé ruce hladící jeho široká záda a její dlouhé nohy propletené s jeho. Silou vůle ten obraz vyhnal ze své mysli. Ale přesto stále otálel, podivně přitahován. Nakonec si řekl, že to je tím, že ta dívka tu tak bezbranně spí, aniž by si byla vědoma možných nebezpečí číhajících kolem. Rozhodl se, že raději počká, dokud se neprobudí, a bude ji chránit. Uklidněn touto myšlenkou se opřel o strom a bedlivě střežil její spánek.

 

Lída se probudila. Pomalu vstala a pravou rukou si promnula krk zatuhlý od nepohodlného ležení na kameni. Vzápětí se roztřásla chladem. Chvatně si oblékla košili a zmateně se podívala kolem sebe. Se šokem zjistila, že slunce už zapadá a krajina kolem se zvolna noří do šera. Všude se rozprostíraly tmavé hrozivé stíny. Ospalost z ní rázem spadla.

„Ivane?“

Její stísněný hlas zněl nepřirozeně hlasitě na tomto ztichlém místě, kde byl nyní slyšet jen zvuk tekoucí řeky. Ale šumění vody, které ji předtím uklidňovalo a uspalo, jí teď připadalo zlověstné. Vyplašeně se rozhlížela a třela si prochladlé paže.

„Ivane!“

Její volání se rozléhalo po lese, jedinou odpovědí jí však byla škodolibá ozvěna.

Lída se rychle napila z lahve, hodila si batoh na záda a vykročila směrem, kterým viděla Ivana odcházet. Pohledem na hodinky zjistila, že od té doby uběhly už skoro čtyři hodiny. Jak proboha mohla spát tak dlouho? I když… čemu se vlastní diví? Vždyť za poslední dny toho příliš nenaspala, v práci zůstávala dlouho do noci, aby vše stihla, a domů přicházela tak zničená, že pak ani nemohla únavou usnout. Jen ležela v posteli, dívala se do stropu a v duchu vypočítávala, co vše musí druhý den udělat. Proto se také tolik těšila na tenhle víkend a výlet s Ivanem! Byla ráda, že se konečně po dlouhé době dostane od lidí někam do přírody a bude moci zapomenout na všechny své starosti. A místo toho tu usne, Ivan je někde pryč a ona ani pořádně neví, kde! A zůstat v noci sama v lese taky zrovna neměla původně v úmyslu. Posléze se přiměla uklidnit a racionálně uvažovat. Ivan samozřejmě bez ní nikam neodešel, tudíž je nejspíš stále v té své jeskyni, pravděpodobně zraněný. Kolik tu asi po lese může být takových jeskyní?

Došla až na okraj lesa a zastavila se. Stísněně se ohlédla a téměř toužebně se zadívala na mýtinu stále slabě osvětlenou posledními paprsky slunce. Povzdechla si. Před ní se rozprostíral temný a hustý les bez jakékoli viditelné vyšlapané cestičky a něco jako by jí říkalo, že by tam neměla chodit. Ještě chvilku váhala, ale pak s prudce bušícím srdcem vstoupila.

 

Legolas, který ji s odstupem následoval, se najednou zarazil. Cítil nebezpečí. Pátravě se zadíval mezi stromy a jeho bystrý zrak zaregistroval asi tucet malých ošklivých zarostlých skřetů číhajících v zákrytu. Goblini! A ta dívka šla přímo k nim, aniž by cokoli tušila.

„Tampa (Zastav)!“ vykřikl varovně.

 

Lída se poplašeně otočila a bázlivě se rozhlížela. Nikoho však neviděla. Asi se mi to jen zdálo, pomyslela si a odvrátila se, aby pokračovala v cestě. Ale nevykročila. Jen zděšený výkřik jí unikl z hrůzou staženého hrdla. Před ní stálo deset ošklivých ozbrojených tvorů a jedenáctý právě přistupoval k ní s nožem v ruce. Okamžitě si vzpomněla na Ivanovo vyprávění o Goblinech, zlých skřítcích lesa, kteří nenávidí, když někdo ruší jejich klid. Ivanovy příběhy vždy brala jako pohádky, ale nyní se zdálo, že přinejmenším tenhle byl pravdivý. A oni opravdu nevypadali potěšeně z její přítomnosti!

 

Legolas jí bez sebemenšího zaváhání vyrazil na pomoc. Ještě v běhu napnul svůj velký luk a jistě mířenou ranou trefil Goblina v popředí do napřažené ruky.

 

Lída spatřila, jak Goblin před ní zničehonic upustil nůž a vztekle si vytahuje z ruky dlouhý šíp se zeleným peřím. A než se vzpamatovala, přiskočil k ní vysoký muž a odstrčil ji za sebe. V rukou držel napjatý luk s již připraveným šípem na tětivě. Byl oblečený v šedozeleném, na zádech měl toulec se šípy a dvě dlouhé dýky s bílou rukojetí. Lída vzhlédla až k jeho dlouhým plavým vlasům po stranách spletených v copánky odhalující tak jeho špičaté uši. Elf?!

 

Legolas zaštítil dívku svým tělem a držíce zbylé Gobliny na mušce, promluvil. „Já Legolas, syn Thranduilův z Lesní Říše Eryn Lasgalen jsem a o slyšení u krále vašeho žádám!“

Jako na zavolanou se objevili další tři Goblini; jeden šel vpředu a za ním kráčeli zbylí dva s připravenými zbraněmi. Ten první, starší a ošklivější než ostatní a také bohatěji oděn, předstoupil.

„Jméno Thranduilovo nám známo jest. Jsem Ragnor II., Goblinů král. Čehož si žádáš, synu Thranduilův? Proč klidu ve svatyni naší rušíš?“

Legolas kajícně sklonil hlavu. „Za to omluvy mé přijměte. Já z cesty sešel a kraje tohoto neznaje, jej pozříti jsem si chtěl, a krásami jeho okouzlen zde jsem se pozdržel.“

Ragnor mu smířlivě pokynul. „My konfliktu s nikým z rodu elfského si nepřejeme. Proto nyní v míru odejíti smíš.“

Legolas zaváhal. „A ona?“

Lída zadržela dech.

„Ty zákonů našich znáš, synu Thranduilův. Za opovážlivost svou ona životem zaplatí!“

Legolas zaslechl, jak se dívka za ním zajíkla. Znělo to jako přidušený pláč. Ten zvuk ho naplnil hněvem k Ragnorovi.

„Toho nepřipustím, neb ona pod ochranou mou jest!“

Ragnor si Legolase zkoumavě měřil. „Vskutku nevídané jest, by Elf pro člověka život nasazoval. Pověz, čím ona tobě jest?“

Legolas se krátce obrátil k dívce za sebou. Dívala se na něho mlčky vyděšenýma očima a on pocítil touhu vzít ji do náručí a zahnat její obavy. Raději se zase otočil k Ragnorovi, jenž je upřeně sledoval se zlomyslným úsměvem na rtech.

Legolas se zamračil. „Mezi námi vztahu není, leč cti mé mi velí, ji chrániti!“

Ragnor se pohrdavě uchechtl. „Toho však nestačí mi, bych ji propustil. Já záruk požaduji!“

„Kterýchto záruk na mysli máte?“ otázal se Legolas podezřívavě.

Ragnor k němu popošel blíž. „Takových, jež ze vztahu příbuzenského vyplývají. Pokud ty ji za choť svou pojmouti přislíbíš, já bez váhání ji propustím!“

Legolas se zachmuřil. „Toť nemožné jest, neb závazků jiných již mám!“

„Tedy zemře!“ zvolal Ragnor a otočil se k odchodu, považujíce celou záležitost za vyřízenou. Na jeho pokyn k Lídě hbitě přistoupili dva Goblini, přinutili ji pokleknout a poté, co jí sebrali batoh, svázali jí ruce za zády.

Legolas, jenž neviděl žádné východisko z této situace, se s těžkým srdcem vydal zpět k jeskyni, kterou sem přišel. Ale po dvou krocích se zastavil a ohlédl. Tu spatřil její bledou tvář a velké zelené oči zvlhlé slzami, v nichž se zrcadlila němá prosba a vzrůstající hrůza. Legolas se do nich zadíval a, aniž by si toho byl vědom, přistoupil opět k ní. Poklekl na jedno koleno, něžně vzal její tvář do dlaní a pátravě se na ni díval.

„Prosím, nenechávejte mě tady,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Legolas bezmocně svěsil ruce. „Já nemohu.“

Lída sklonila svou hlavu k zemi a jediná slza skanula po její tváři na Legolasovu paži. Pocítil palčivou bolest, jako by byl zasažen rozžhaveným kovem.

Goblini dívku mezitím surovým škubnutím za spoutané ruce opět postavili na nohy a strkali ji před sebou k obětnímu oltáři. Legolas vytržený ze svých myšlenek touto hrubostí jim rychle zastoupil cestu, stále nerozhodnutý, jak by se měl zachovat. Nebýt slibu jeho otce lordu Elrondovi, neváhal by ani na okamžik. Ale cožpak může slovo své zde dáti, když v Eryn Lasgalen již Elanor, jeho nastávající na něho čeká? Ale jaký to bude svazek, když jediné co k ní cítí, je povinnost?

Lída se dívala na Legolase, elfského prince, na jehož pohledné tváři se teď zračil velký duševní boj. Kousek za ním zahlédla velký kamenný oltář zdobený rytinami a posetý velkými tmavými skvrnami, o jejichž původu ani nechtěla přemýšlet. Tam už stál onen Goblin, kterého Legolas prve zranil šípem, a krutý úsměv mu pohrával na rtech. Zachvěla se. Raději by zemřela rukou Legolase, než být vystavena na milost a nemilost těmhle Goblinům. Udělalo se jí slabo.

Legolas přiskočil právě včas, aby ji zachytil. Jemně ji přivinul k sobě. Cítil její měkké poddajné tělo přitisknuté k jeho, její vůně v něm vzbuzovala neznámé pocity. Projel jím záchvěv touhy, jakou dosud nepoznal. Zlehka ji pohladil po vlasech.

Ragnor k němu neslyšně přistoupil. „Změnil jsi snad rozhodnutí svého, synu Thranduilův? Promluv tedy nebo okamžitě odejdi a více obřadu našeho neruš!“

Legolas dívku pevněji objal a rázně odvětil: „Já podmínky Vaší přijímám a slova svého dávám, že za choť svou ji pojmu!“

Ragnor se zamračil. Takovou odpověď věru nečekal! Ale rychle se vzpamatoval.

„Dobrá tedy, já slovu tvému věřím! Však nyní oba bez prodlení svatyně naší opusťte a více se nevracejte, sic též rozhodnutí svého změním!“

Legolase nemusel pobízet dvakrát. Aniž by polevil ve své ostražitosti, přehodil si bezvládnou dívku přes rameno a odnesl ji zpátky k řece, kde předtím ležel. Tam ji opatrně složil na kámen, přeřízl její pouta a mokrým šátkem jí otíral tvář.

Lída ztěžka otevřela oči. Jako první spatřila Legolase, jak se nad ní sklání. Všechno se jí okamžitě vrátilo a ona polekaně vyskočila a ustrašeně se rozhlížela kolem.

Legolas se také postavil. „Již nemáš se čeho obávati.“ Jeho hlas byl melodický, konejšivý.

„Ale co ti Goblini?“ Lída nechápala, co se stalo. V jednu chvíli se nachází v lese uprostřed tlupy strašných Goblinů, kteří jí chtějí podříznout krk, a když se probere, leží u řeky a pohledný Elf se o ni stará.

„Já na podmínku jejich přistoupil, tedy nás jíti nechali.“

„O čem to mluvíte?“ hleděla na něho tázavě.

„Já přislíbil jsem chotí svou tebe učiniti. Zítra si tebe do říše otce mého, krále Thranduila odvedu a slibu tohoto vyplním.“ Legolas si založil ruce na prsou a díval se po proudu řeky kamsi do dáli.

„Cože? To snad nemyslíš vážně?“ vyhrkla. Uctivé vykání a vděčnost za to, že ji tam nenechal, byly v mžiku zapomenuty.

„Slibu tohoto jsem dal a tak se též stane!“ odvětil jí rozhodným tónem.

„Ale já jsem nic neslíbila a nikdo se mě na nic neptal!“ odsekla mu a zamračila se.

Legolas na ni upřel své modré oči. Na prchavý okamžik se jí zdálo, jako by se v nich zračil soucit. „Volby jiné nebylo. Leč já tobě slibuji, že udělám všeho, čeho v silách mých jest, bys ty se mnou šťastna byla.“

Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Snad si opravdu nemyslíš, že s tebou někam půjdu? Jestli už jsou ti Goblini pryč, půjdu zas svou cestou!“

„Cesta tvá a má nyní spolu spjaty jsou. Já slovu svému dostojím.“ Legolas už pomalu ztrácel trpělivost.

Ale ona už toho měla také dost. „A můj názor tě nezajímá?!“

„Život tvůj jsem já zachránil, a proto poslušností mi povinována jsi!“ Znělo to skoro jako rozkaz.

Lída na něj upínala svůj planoucí zrak. „Za to jsem ti vděčná, ale to ti nedává právo mi cokoli nařizovat!“           

„Práva tohoto jsem coby choť tvůj budoucí získal a ty vůle mé vyplníš!“ nakázal přísně a odvrátil se od ní na znamení toho, že již nehodlá v tomto rozhovoru pokračovat.

Jen stěží potlačila neodbytnou chuť ho strčit z kamene rovnou do zpěněné řeky. Místo toho se dala tiše na ústup. On ji však hbitě popadl za ruku a prudkým trhnutím přitáhl k sobě. Lída, která něco takového nečekala, zakolísala a s přidušeným výkřikem se zastavila až o jeho hruď. Vztáhla volnou ruku, aby ho vší silou udeřila, ale Legolas, jako kdyby četl její myšlenky, pohotově uvěznil obě její ruce podél těla v pevném objetí.

„Odpor tvůj zcela marný jest, ty vůli mé se poddej!“ zahřměl.

Jejich pohledy se tvrdě střetly v němém souboji - její oči zelené jako chladné smaragdy, jeho připomínající temné rozbouřené moře. Ani jeden z nich nehodlal ustoupit.

Lída v tu chvíli pociťovala zvláštní kombinaci hněvu, bezmoci, strachu a probouzející se touhy, která rychle převládla nad ostatními pocity. Legolas si povšiml, že její pohled ztratil trochu ze své tvrdosti a ucítil, jak se mu zachvěla v náručí. Napětí v jejím těle zvolna povolilo a ona poddajně spočinula v jeho pažích. Poprvé si uvědomil, jak je drobná, sahala mu sotva k ramenům. Zmírnil sílu svého objetí a ona se k němu téměř důvěřivě přitiskla. Vnímala jeho vůni, vyvolávající v ní představu lesa po dešti. Okouzleně přivřela oči. Legolas nechal pravou ruku ovinutou kolem jejího štíhlého pasu a levou spočinul na jejích zádech. Prožíval sladká muka: toužil okusit její rty, které k němu v bezděčné žádosti pozvedla, ale věděl, že kdyby tak učinil, ztratil by nad sebou kontrolu a nebyl by již schopný ovládnout vášeň, jež se ho zmocňovala. Nikdy předtím nic podobného nezažil. Dopřál si ještě okamžik slasti z její těsné blízkosti, pak však jejich objetí rázně ukončil a vystoupil na břeh.

„Ty sobě bys odpočinouti měla. Zítra dne náročného bude.“ Znělo to tak neosobně!

Lída v šoku zírala na jeho záda, náhlá změna jeho chování ji zaskočila a zranila, třebaže nechápala proč. Stulila se do klubíčka na tvrdém kameni a snažila se urovnat si své zmatené myšlenky.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode