129. kapitola
Cítila jsem, jak se mi po téhle zprávě nezadržitelně vytrácí krev z obličeje. Rty jsem měla najednou jako sežehnuté mrazem a činilo mi nemalé obtíže přes ně něco vypravit.
„Jak jen ho král mohl někam vyslat?! Vždyť se sotva vrátil z jedné výpravy!“ namítla jsem, protože představa Thranduila, jak opět měří své síly s těmi osminohými bestiemi, mě naplňovala obavami. Navíc jsem měla pochybnosti, že si během naší společné noci stihnul aspoň trochu odpočinout. A unavení bojovníci dělají chyby... A já bych si v životě neodpustila, kdyby se mu kvůli mně mělo něco stát...
„Tohle už se tě ale netýká, Riel,“ sdělil mi Lindir poněkud stroze. „Ty se nyní postarej, abys byla připravena na cestu, a jakmile princ odjede, proberu tu tvou záležitost s králem. Nemyslím si ale, že by se zdráhal tě pustit.“
„Hlavně se mu prosím nezmiňujte o mně a o princi, ano?“ vymáhala jsem si, protože mě poléval stud při pomyšlení, že by se ten bezcitný ellon dozvěděl, že se ve svém odhadu nemýlil.
„Naopak, Riel. Právě tohle mu povím. A uvidíš, jak rád tě ještě pustí.“
Rezignovaně jsem pokrčila rameny. „Dělejte, jak myslíte, Lindire. Hlavně mě odsud dostaňte.“
Přikývnul. „Jsi si jistá, že si nechceš ještě promluvit s Thranduilem? Třeba tohle nějak překonáte...“ navrhnul po chvilce váhavě.
„Zcela jistá.“ Protože kdybych si s ním promluvila, pak bych mu nejspíš opět podlehla... Proklínala jsem se za ten nedostatek vůle, ale to bylo také to jediné, co jsem mohla v tomhle ohledu dělat.
„Ani mu nechceš zanechat nějaký vzkaz? Mohl bych mu ho předat teprve tehdy, až budeš dostatečně daleko od Eryn Galen...“
Rozhodně jsem potřásla hlavou. „K čemu to, Lindire? Jenom by to nadělalo více škody než užitku. Uvidíte, že nepotrvá dlouho a už si na mne ani nevzpomene.“
„Dobrá. Když to chceš takhle,“ přestal mě přemlouvat Lindir. „Dám ti pak vědět, jak jsem pochodil. Předpokládám, že tě najdu v tvých komnatách...?“
„V komnatách? Ne, myslím, že si půjdu ještě zastřílet,“ odpověděla jsem rychle, protože jsem se nechtěla vracet do místnosti, ve které se dosud ve vzduchu vznášely mlžné cáry mých snů.
„To chápu... Chceš si to natrénovat pro lorda Elronda, že?“
„Lindire...“ zavrčela jsem podrážděně, protože na podobné poznámky jsem náladu neměla. Ani teď ani nikdy jindy.
„Nu, chceš se u něho přece ucházet o místo v armádě, ne? Předpokládám tedy, že budeš muset prokázat své schopnosti...“ upřesňoval Lindir pro jistotu svá předchozí slova.
„Ach tak. To nejspíš ano. Ale nejsem ještě rozhodnutá, jestli u něho chci opět sloužit jako voják. Amras a Saeros si myslí, že jsem k ničemu. A já... mám podezření, že nejsou zas až tak daleko od pravdy.“
„Pokud tě Thranduil přijal do své jednotky, pak tomu tak jistě není. Musíš mít nějaký potenciál, kvůli kterému si tě vybral.“
„Možná ale ten potenciál netkví v mé lukostřelbě. Třeba měl už od začátku v úmyslu něco takového...“ prohodila jsem a pod ten obyčejný pojem něco takového jsem shrnula naše úžasné milování.
„Mýlíš se, pokud si to skutečně myslíš,“ vyvracel mi to však Lindir okamžitě. „Thranduil by neohrozil výpravu tím, že by do ní vybíral vojáky, kteří na to nemají. On v tebe opravdu věřil. V tebe a tvé schopnosti.“
„Jenže víra někdy nestačí, Lindire...“ povzdechla jsem si a zamířila ke dveřím.
„Někdy sice nestačí, ale to neznamená, že není důležitá. Protože bez víry se žít nedá.“
„Opravdu? Já to tak dělám už po spoustu yénů!“ odvětila jsem prudce a raději se klidila z místnosti dřív, než na mě Lindir spustí ještě nějaká svá další moudra.
Ve svých komnatách jsem se dlouho nezdržela, akorát jsem popadla svůj luk a toulec, a pak už jsem si pospíšila ven. Nejspíš jsem ale raději měla ještě chvíli naslouchat Lindirovi, neboť to bych aspoň cestou na cvičiště nenarazila přímo na prince...
