123. kapitola

    Thranduil se trochu trpce pousmál. „Jsi si jistá, že nepocházíš z urozeného rodu, Riel? Takhle to zní, jako kdybys s tím měla již nějaké zkušenosti!“

„Jenom z doslechu, pane. Ale i tak je mi jasné, že bych Vás vídala ještě méně než nyní. A já bych nechtěla sedět nečinně v paláci, když Vy budete někde venku nasazovat svůj život,“ sdělila jsem mu pevně. Nejraději bych mu řekla, aby mě místo mluvení znovu políbil, ale jednak mi ta žádost připadala značně troufalá a pak by to jen oddálilo nevyhnutelné.

„Obávám se, že tohle už je úděl ellith, Riel.“

„Ale já proti tomu po celý svůj život bojovala! Mám nyní odložit svůj luk a s rukama složenýma v klíně prostě čekat, jestli se navrátíte a nebo mi Vaši muži přijdou oznámit, že jste padl?!“ pronesla jsem rozčileně, protože ta představa mi naháněla velký strach.

„Riel…“ Thranduil se nadechl, aby něco řekl, možná mě chtěl ujistit, že jemu se nemůže nic stát, ale nakonec mě akorát tak nějak lítostivě pohladil po tváři. „Takhle už to prostě chodí. Děláš si snad iluze, že by ti Saeros dovolil vyjet do boje, kdybyste se vzali?“

Chvilku jsem o tom přemýšlela. „Vlastně ani ne. Hádám by se prostě postaral, aby mě lord Elrond nepřijal do své armády. To by stačilo. Saeros by mě mohl utěšovat a přesto by docílil svého. Já ale zatím nesouhlasila, že si ho vezmu. Jenom s tím, že s ním odjedu.“

„Pak bys ale byla odsouzená být po celý život sama, protože nikdo, kdo k tobě skutečně něco cítí, by nesouhlasil s tím, abys takhle riskovala svůj život. Víš, jak mi bylo, když jsem tě tam viděl ohánět se klackem proti tomu pavoukovi?“ vyčetl mi lehce a upřeně se mi přitom díval do očí.

Zdálo se mi, že je v nich dosud možné spatřit trochu z těch obav, které o mě měl. A nebo jsem si to přinejmenším namlouvala.

„A Vy svůj život riskovat můžete?“

„Jsem ellon. Je mou povinností chránit svou zem a rodinu,“ řekl Thranduil prostě a z jeho úst to znělo skoro jako nějaká přísaha.

Jenže pro mne to bylo mnohem víc - smutná připomínka skutečnosti, že já mu žádnou rodinu dát nemohu. V duchu jsem zaklela. Jak to, že jsem na to nepomyslela dříve? Vždyť Thranduil byl následníkem trůnu, zplodit dědice pro něho bylo nesmírně důležité. A jak mi předtím sdělil Amras, přesně tohle od něho očekával i Oropher. Krk se mi najednou stáhnul, jak jsem se snažila polknout trpký smotek pravdy. Že můj sen o nás dvou není ničím jiným než pouhým snem. A tak to musí také zůstat.

„Já… zvážím Vaši nabídku, pane, slibuji. Ale nyní byste měl již jít. Nebylo by vhodné, aby nás tu někdo takto přistihnul. Nechcete přece zavdat příčinu k pomluvám. Navíc máte v síni hosty, kterým byste se měl nepochybně věnovat,“ promluvila jsem tak klidným hlasem, jak jsem jen dokázala. I když jednou nebo dvakrát jsem se mírně zajíkla.

„Působivý proslov, Riel. Ale já nikam nepůjdu. Ne teď, když tě konečně mám tam, kde jsem si přál,“ pronesl princ zatvrzele.

„Co hodláte udělat?“ otázala jsem se s lehkými obavami. Nebála jsem se, že by mi mohl ublížit, jenom toho, že bych mohla podlehnout tomu pokušení. Protože Thranduil dokázal být velice přesvědčivý.

„To, co jsem měl udělat už dávno…“ zamumlal a bez dalšího varování mě začal opět vášnivě líbat.

Věděla jsem, že bych se měla bránit, avšak nenašla jsem k tomu dostatek sil. A zakrátko jsem tu myšlenku pustila z hlavy docela. Protože jestli poprvé byl jeho polibek dech beroucí, tak tenhle byl ještě smyslnější. Bylo zřejmé, že Thranduil je pevně odhodlaný přimět mě ke kapitulaci.

Jeho jazyk byl jako horký šíp propalující si cestu až někam do mých útrob, aby tam zažehnul všespalující touhu, a jeho zuby, jimiž občas jemně skousnul můj spodní ret, mě přiváděly takřka k šílenství. Mlhavě jsem vnímala, jak mi rukou zajíždí pod košili, a když jeho šikovné prsty našly mou bradavku a zkušenými dotyky ji v mžiku přiměly postavit se do pozoru, nemohla jsem už zadržet vzrušené zasténání. A nebo za to spíš mohly Thranduilovy boky, které se žádostivě otíraly o mé v náznaku toho, co nás očekává? Ať už to bylo jakkoli, byla jsem naprosto ztracená.

A proto když princ na kratičkou chvilku přestal pustošit má ústa a znovu se mě zeptal, zda chci být jeho, nemohla jsem jinak, než roztřeseným hlasem souhlasit.