130. kapitola

    Kráčel právě od cvičiště a v těsném závěsu za ním ho následovali tři vojáci, podle zbraní, které svírali v rukou, lučištníci. Když mě však spatřil, okamžitě se zastavil, a stejně tak i jeho muži.

„Riel...“

Princ se zdál být upřímně překvapený, že se se mnou setkává tak krátce po našem rozloučení, a já na tom byla dost podobně. Rozhodně jsem na nějaký rozhovor s ním nebyla připravená. Jenže nebylo vyhnutí.

„Pane,“ sklonila jsem pokorně hlavu. Nejspíš už to bylo zbytečné, ale pro mě byl dosud velitelem a jako k takovému jsem se k němu hodlala přinejmenším na veřejnosti chovat.

„Jděte napřed,“ vybídl Thranduil ty tři bojovníky a já jsem se za nimi trochu zoufale dívala, protože se stalo přesně to, čeho jsem se obávala... Opět jsem se ocitla s princem o samotě.

„Riel... co to tu provádíš? Dobře víš, že tě s sebou nemohu vzít!“ sdělil mi s náznakem výčitky, jakmile byli jeho muži z doslechu, a mně se poněkud ulevilo.

Naštěstí pro mě se zdálo, že mě princ podezírá, že se chci připojit k jeho výpravě. A já si náhle uvědomila, že bych to chtěla strašně moc.

„Já vím, pane. Jenom jsem... Já...“ Cítila jsem, jak rudnu, a slova se mi zadrhla mezi rty. Srdnatě jsem to zkusila znovu. „Jenom jsem chtěla...“ Další odmlka. Srdce mi bilo jako splašené a já si připadala neuvěřitelně trapně.

„Copak jsi chtěla, Riel?“ Thranduil mě uchopil za bradu a něžně mi zvednul hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. „Víš, že bych tě s sebou vzal, kdyby to nebylo proti výslovnému nařízení krále.“

Přikývla jsem. „Jenom buďte prosím opatrný...“ vypravila jsem ze sebe konečně to, o co jsem se pokoušela od začátku.

Thranduil mě zlehka pohladil po tváři. „Budu, Riel. A ty tu na sebe také dávej pozor.“

Přislíbila jsem mu to. A měla jsem pocit, že mi puká srdce. Ten jeho tón... slova... dotyky... vše to bylo tak nenucené... a přesto jsem z toho měla dojem, že mu na mně skutečně záleží. A to moc bolelo.

„Je mi líto, že nemůžeš jet s námi, ale na druhou stranu mě hřeje vědomí, že až se navrátím, budeš tu, abys mě přivítala. Zní to dost arogantně, co?“

„Ne víc než jiná Vaše prohlášení...“ pousmála jsem se na něho.

„Riel...“ zamručel a přivinul si mě nečekaně k sobě. „Doufal jsem, že na sebe budeme mít dnes více času... Ale později ti to vynahradím, ano?“

Se spokojeným vzdychnutím jsem bez boje kapitulovala a přitiskla se poddajně k němu. „Beru Vás za slovo, pane...“

„To jsem rád. Už se těším, jak se bude tvářit král, až mu tě představím jako svou nastávající,“ pousmál se na mě Thranduil a letmo mě políbil na rty.

Ulevilo se mi, že to dosud neudělal. Nechtěla jsem, aby kvůli mně opět vypadal před svým otcem jako neschopný hlupák. „Kdy s ním chcete promluvit?“

„Až mu půjdu dát hlášení ohledně této výpravy. Nač to zbytečně protahovat?“

Láskyplně jsem mu přitiskla dlaň na tvář. „Možná byste měl raději ještě chvíli posečkat... Abyste si byl absolutně jistý, že svazek se mnou je to, co skutečně chcete. Navíc... kdoví, jak na tohle oznámení bude král reagovat...“

„Já ale nechci déle čekat, Riel. Čekal jsem na tebe již dosti dlouho,“ prohlásil a síla toho vyznání mi skoro podlomila kolena.

„A já na tebe...“ přiznala jsem impulzivně. „A právě proto není důvod spěchat, ne?“

„Tolik se ti líbí nosit uniformu?“ povytáhl Thranduil tázavě obočí.

„Ani ne... spíš se mi zamlouvá, když mi ji sundáváš...“ poznamenala jsem drze a princ se pobaveně zasmál.

„Přesně to také hodlám udělat hned po svém návratu...“ přislíbil mi a znovu mne políbil, tentokrát o něco vášnivěji, nejspíše v náznaku toho, co mě očekává.

„Tedy posečkáš ještě s tím svým oznámením?“ vymiňovala jsem si zatvrzele, když jsem opět popadla dech, o který mne jeho ústa obrala.

„Pokud si to přeješ... ale obávám se, že v tomhle ohledu příliš trpělivý být nedokážu.“

„Já tvou trpělivost zas tak dlouho pokoušet nebudu,“ ujistila jsem ho a vtiskla jsem mu ještě jeden polibek, než jsme každý pokračoval svou cestou.

Jenom já ale věděla, že to byl ve skutečnosti polibek na rozloučenou.