128. kapitola

    Znovu jsem zabořila svůj pohled do země, skoro jako kdybych čekala, že se znenadání rozevře a pohltí mě, a já tak nebudu muset nic vysvětlovat. Jenže takové štěstí jsem samozřejmě neměla.

„Těch důvodů je hned několik... Ale nehodlám marnit Váš čas, a tak Vám řeknu jen ty hlavní dva...“ začala jsem nesměle.

Lindir obrátil oči v sloup. „Cením si tvé ohleduplnosti!“ sdělil mi sarkasticky, avšak bylo zřejmé, že pozorně naslouchá.

Zhluboka jsem se nadechla. „Oba dva jsme si až příliš dobře vědomi toho, že se hrubě nehodím na místo po princově boku. A mé včerejší... chování... na té slavnosti to pouze potvrdilo...“

„Možná. Ale také to na tebe dost prozradilo... Třeba to, jak o Thranduilovi smýšlíš. Myslím, že právě tohle chování ho potěšilo více, než kdyby měl vedle sebe poslušnou elleth, jež by odpovídala pouze ano a ne a to jen tehdy, když je na něco přímo tázána. Něco podobného on totiž zcela jistě nehledá.“

„Třeba ani sám neví, co vlastně hledá. Já to ale rozhodně nejsem. Protože...“ Krátce jsem se odmlčela, než jsem sebrala dostatek sil k tomu, abych pokračovala. Tohle totiž nebyla věc, kterou bych každému sdělovala na potkání. Bylo to něco, za co jsem se hluboce styděla, neboť to jen dokazovalo, že ani jako elleth nemám žádnou cenu. „Protože mu nemohu dát to, co chce...“ zamumlala jsem nakonec neurčitě.

„Kam tím míříš?“ Lindir mne podezíravě sledoval a mně nečinilo potíže odhadnout, co si o mně právě v tuhle chvíli asi myslí. Nic lichotivého to každopádně nebylo.

„Chci tím říct, že mu nejsem schopná dát potomky! Už tomu rozumíte?!“ vysypala jsem to na něho a najednou jsem nebyla k zastavení. „Domníváte se, že mu tohle snad nebude vadit?! Soudíte mne tu a přitom o mně nevíte zhola nic! Soudíte tu mé úmysly a morálku a přitom hodlám odjet právě kvůli tomu, abych Thranduilovi ještě více neuškodila! Myslíte si, že by nebylo jednoduché o tomhle všem pomlčet a prostě se za něho provdat?!“

Můj výbuch na Lindira neučinil žádný zvláštní dojem. „A tímhle si jsi naprosto jistá?“ zeptal se tiše.

„Ovšem že ano! Nebo si myslíte, že si tu s Vámi povídám jen proto, že jste tak zábavný společník?!“

Krátce se zasmál. „Nu, je to rozhodně škoda. Ty by ses k Thranduilovi náramně hodila. Ale dobrá... Jak ti tedy mohu být nápomocen?“

Rychlost, s jakou změnil názor, mě na okamžik zaskočila. Netrvalo to však dlouho. „Potřebovala bych, abyste promluvil s králem. Co nejdříve. Musí mě propustit ze svých služeb, neboť pouze jeho rozhodnutí nemůže zpochybnit ani sám princ. A pak... kdyby mi někdo mohl nakreslit mapu, jak se dostanu do Imladris... Víc nežádám.“

Lindir pomalu přikývnul. „Promluvím s ním. I když mě vyhlídka na další rozhovor s tím nadutcem vůbec netěší, už jsem si toho dnes užil do sytosti. Ale žádnou mapu nedostaneš, s tím nepočítej. Dám ti však s sebou pár mužů, kteří tě tam bezpečně doprovodí.“

„To není zapotřebí! Dokážu najít cestu sama!“ zaprotestovala jsem, protože jsem doufala, že odjedu víceméně v tajnosti.

„Mužů, které princ nebude nějakou dobu postrádat. Lepší?“ upřesnil to Lindir, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Ano.“

„Kdy chceš vyrazit?“

„Jak jen to bude možné... Ale... raději bych, kdyby mou nepřítomnost princ nějakou dobu neodhalil...“ dodala jsem váhavě.

Lindir se zamyslel. „Můžeme předstírat, že jsi byla spolu s dalšími vyslána někam k hranicím na hlídku. Souhlasíš?“

„A kým asi tak? Vždyť on je mým velitelem!“ namítla jsem. „Navíc mne král již ve své armádě nechce!“

„A právě proto tě tam poslal. Jako trest za to tvé včerejší neomalené chování.“

„To zní vcelku věrohodně. Jenže co když to Thranduil stejně prohlédne, než odsud stihneme odjet?“ strachovala jsem se, ačkoli jsem nepopírala, že jako nápad to nebylo vůbec špatné.

„To se nestane,“ uklidňoval mne Lindir. „Proč myslíš, že s ním chtěl král takhle časně zrána hovořit? Posílá ho na další výpravu. Zdá se, že to pavoučí hnízdo, které jste včera vyčistili, nebylo ojedinělé... Hádám, že zatímco tu spolu mluvíme, už shromažďuje muže, kteří tam s ním pojedou...“