105. kapitola
„Je to skutečně pravda?“ udeřil na mě princ důrazně, sotva za námi zaklaply dveře jeho pracovny, a já téměř zalitovala, že se Lindir nechal tak lehce zahnat.
Téměř... Protože v tom, jak si mě rozlíceně přeměřoval, bylo něco vzrušujícího. Nádech nebezpečí... vášně... zakázané touhy... Zamrkala jsem, abych se podobných myšlenek zbavila. Už se naprosto ztrácíš ve svých fantaziích, Riel, raději se rychle prober! nadávala jsem si, ale přesto jsem si dál představovala, že mě Thranduil nečekaně sevře ve svém náručí a řekne mi, že nesmím odejít.
„Ano, je, pane,“ přisvědčila jsem. „Právě o tom jsem s Vámi chtěla hovořit.“
„Takže opět utíkáš? Pokud budeš takto pokračovat i nadále, pak ti za chvíli bude Arda malá,“ poznamenal sarkasticky.
„Neutíkám, pane. Proč bych také měla? Saeros si pouze přál žít v Imladris a já jsem neviděla důvod, proč mu v tom nevyhovět. Koneckonců nezáleží přece na tom, kde jste ale s kým, není-liž pravda?“ dodala jsem ještě naoko zasněně, jako kdybych byla snad tou nejzamilovanější elleth pod Anorem.
„Ty o Saerose nestojíš a oba to dobře víme, Riel!“ nenechal se Thranduil zmást mým malým představením. „Utíkáš, protože se bojíš!“
„To je nesmysl! Čeho bych se podle Vás měla bát?!“ opáčila jsem prudce, veškerá předstíraná romance najednou tatam, nyní jsem byla spíše jako zvíře, které bojuje o svou svobodu.
„Toho že bys mohla ztratit svou kontrolu! Jsme totiž stejní... ty a já!“
Princův prst se mi zabodnul do hrudi, aby doprovodil jeho slova, a já byla najednou zcela neschopná dalších protestů i pohybu.
„Nemusíš přece odcházet... Dal jsem ti své slovo a na rozdíl od tebe, já své sliby neporušuji...“ pokračoval o něco mírněji.
Ta jeho laskavost mě dopálila. „Ovšem že ne, jste přece princ! Vy si je jen přizpůsobujete, jak se Vám právě hodí! Klidně mě necháte věřit, že kvůli mně dnes zahynulo tolik mužů! A nebo máte nějaké vysvětlení pro to své vyzvídání, jestli nemám nějaká zranění?! To s tou krví jste si vymyslel, že?!“
Thranduil se trpce pousmál. „Chytrá hlavička! Ano, vymyslel. Řekněme, že jsem chtěl zjistit, jestli ses z té minulé příhody poučila. Ovšem vidím, že jsi stále stejně bezohledná a lehkovážná!“
„Pak byste měl být jenom rád, že se mě zanedlouho zbavíte!“ odsekla jsem popuzeně.
„To bych nejspíš měl! Jenže nejsem...“
Princ se odmlčel a dlouze se na mě díval. A já vzpurně zírala zpátky na něho.
„Tvá pokora a poslušnost vzaly notně za své...“ promluvil nakonec chladně. „Neměla bys však zapomínat, že zatím jsi v Eryn Galen a já jsem dosud tvým velitelem. Pokud budu chtít, můžu ti zakázat odjet. Když se mi zlíbí, pak o tobě napíšu Elrondovi takové věci, že tě odmítne do své říše vůbec vpustit...“
„To nepochybně můžete.“ Mé pobouření poněkud opadlo, jak jsem se vracela do reality. A ta byla, že já jsem jenom pouhý voják a Thranduil můj nadřízený. „Ale proč byste to dělal? Já přece za takovou námahu nestojím. Slyšela jsem, že od Vás král Oropher pomalu očekává, že porazíte Saurona docela sám... možná byste se měl raději soustředit na to, abyste ho nezklamal,“ pronesla jsem a doufala, že ho tím přivedu na docela jiné myšlenky a on mne nechá být.
Jenže Thranduil mě namísto toho popadnul pevně za paži. „To je možné, ale já nehodlám poskakovat tak, jak on píská! Už jednou jsem byl nucen pro naše neshody odejít z domova a pokud to bude nezbytné, pak to udělám klidně znovu! Nemíním ho nechat, aby řídil celý můj život a mluvil mi naprosto do všeho! O některých záležitostech si hodlám rozhodovat sám!“
Jeho prudká reakce mě přiměla ke slabému úsměvu. „Měl jste pravdu... možná jsme podobní... Vy máte daleko k poslušnému synovi stejně jako já k poslušnému vojákovi, ale přesto nemáme ani jeden na výběr... Když na to přijde, oba musíme uposlechnout rozkazu.“
„Skutečně?“ Thranduilův výraz byl naprosto neproniknutelný. „Pak bych ti měl nejspíš rozkázat, abys tu zůstala…“
