103. kapitola

    „Přijď i kdyby ano. Jenom bychom trochu omezili tanec,“ zašklebil se na mě Amras a vytrhnul mě tak z mé lehké melancholie.

„To budeme muset i tak, protože netančím,“ oznámila jsem mu raději hned, abychom později naším dohadováním nebudili přílišnou pozornost.

„Ale tančíš, jenom o tom zatím nevíš.“

„Ne, netančím! Opravdu ne! A nemysli si, že mě k něčemu takovému přemluvíš!“ varovala jsem ho.

„To by mě ani ve snu nenapadlo, Riel!“ zasmál se Amras a z jeho výrazu bylo patrné, že se jen tak lehce nevzdá.

„Ne, Amrasi!“ zkusila jsem to na něho ještě důrazněji.

„Nikdy neříkej nikdy!“ prohodil s šibalským úsměvem.

„Já přece neříkala nikdy, zatím jsem jenom říkala ne!“ upozornila jsem ho na tu malou nesrovnalost.

„Tak to jsem na tom ještě dobře. Ne se dá snadno změnit na ano. A ty přece jistě toužíš tančit! Jako ostatně všechny ellith!“

„Ty ses asi zbláznil, Amrasi! Neumím tančit, nechci tančit a ani nemám šaty, ve kterých bych mohla tančit!“ vyjmenovala jsem všechny zápory, které mě v tu chvíli jen napadly. „A když už na to přijde, pak by asi ani nebylo vhodné, abych poté, co mě princ potrestá, šla na zábavu a tam tančila!“

„Mně přece nevadí, že nebudeš mít šaty. Vypadáš krásně i takhle.“

„Ovšem. Každý si bude myslet, že tančíš s nějakým ellonem. To ti nevadí?“ snažila jsem se ho mermomocí přivést k rozumu.

„Ani ne. Ale pokud tobě ano, tak si vpleť do vlasů nějaké kvítí a jistě si tě nikdo s ellonem nesplete.“

„Výborně.“ Cítila jsem se trochu dotčená, že třeba nenavrhl, abych si oblékla pouze košili a nechala si ji nedošněrovanou. I tak bych se totiž zcela jistě odlišila od ostatních vojáků. Ale on si radši vybere kvítí!

„Opravdu jsi nikdy v životě netančila, Riel?“ otázal se mě Amras zamyšleně po chvilce ticha.

„Ale ano… Kdysi… ale to bylo v Lórienu a tam mají poněkud odlišné tance,“ připustila jsem váhavě.

„Tanec jako tanec. Jde o rytmus… o cítění hudby… Myslím, že nám to půjde dobře.“

„Jsi přehnaně optimistický, Amrasi. Říkala jsem jen, že jsem v Lórienu tančila, ne, že mi to šlo. Haldirovi jsem několikrát tak podupala nohy, že to raději vzdal. Nejsem ten správný typ pro tanec. Asi nemám tu… potřebnou lehkost…“

„Nebo jsi dosud neměla vhodného partnera, Riel. Tanec je jako létání… potřebuješ být v náruči někoho, kdo ti dá křídla. Kdo ví… třeba v Imladris budeš tančit lépe než-li víla,“ pronesl Amras tak přesvědčivě, jako kdyby s vílami tančil snad každý večer.

„Jak jsem řekla prve, Amrasi, jsi přehnaně optimistický. A také přespříliš romantický. Pak ale nechápu, proč chceš tančit zrovna se mnou. Proč si k tomu nevybereš nějakou elleth? Myslím nějakou elleth v krásných šatech. Tohle přece pro Saerose dělat nemusíš, ujišťuji tě, že se dokážu zabavit i sama.“

„Už jsem ti slíbil tanec a tančit budeme, Riel. Navíc tu beztak není žádná elleth, která by mě zaujala. A tak se mohu plně věnovat pouze tobě.“ Obdařil mě dalším ze svých odzbrojujících úsměvů a já najednou neměla sílu mu dál odporovat.

„Dobrá, budeme tančit. Ale pokud budeš mít druhý den rozdrcené obě nohy, tak mi nevyčítej, že jsem tě nevarovala!“ zkusila jsem mu to ještě jednou nenápadně rozmluvit.

„Aspoň to odnesu já a budu tak moct prozradit Saerosovi na co si s tebou má dávat pozor,“ vzal to Amras s humorem.

„Pověz mi… a tímhle tě pověřil on a nebo sis to vymyslel sám?“ otázala jsem se ho podezíravě.

„Pověřil mě pouze tím, abych mu tě pohlídal. A nic jiného ani v úmyslu nemám.“

Trochu potměšila jsem se pousmála. „A kdo přitom ochrání tebe?“