Jakmile jsme se vrátili do paláce, princ se od nás ihned odloučil a zamířil dovnitř, zřejmě aby svému otci podal hlášení.
Ulehčeně jsem si oddechla. Třeba budu mít to štěstí a než se střetneme znovu, tak na celou tu záležitost s trestem zapomene. Je také možné, že to byla jen planá pohrůžka, takové malé varování, aby mě už nenapadlo na něho příště něco podobného zkoušet znovu. Zatímco jsem nad tím dumala, dokončila jsem beze spěchu důkladné kartáčování Celebra a přehodila mu přes hřbet deku.
„Je jenom dobře, že odsud brzy zmizíme, viď, hochu?“ promluvila jsem k němu a pohladila ho láskyplně po krku.
Měkce zařehtal, jako kdyby souhlasil. Někdy se mi zdálo, že on jediný mi opravdu rozumí.
„Tak zmizíš, povídáš?“ ozval se z uličky hlas, který mi už dávno nečinilo potíže rozpoznat. Lindir…
„A kampak se chystáš tentokrát? Mám si rovnou připravit jehlu na šití a nebo už jsi konečně dospěla?“
Pomalu jsem se k němu otočila. „Odpusťte, ale toto je má věc.“
„Tak koni se svěříš a mně nikoliv?“ Lindir se zdál být dotčený.
„Jemu důvěřuji, protože mě nikdy nezradil,“ řekla jsem prostě.
„Takže mně nedůvěřuješ? A čím jsem si to zasloužil?“
„Jste princův přítel. Jak bych Vám mohla skutečně důvěřovat?“ Samotnou mě udivovalo, že jsem k němu natolik otevřená, nejspíš za to mohlo pomyšlení, že už zakrátko odjedu a nikoho z těchto Eldar již více nespatřím. A nebo jsem už prostě byla unavená vší tou přetvářkou.
„Pokud je to nějaká choroba, pak ji neznám. Tak pověz, kam máš namířeno?“ nehodlal se Lindir vzdát tak lehce.
„Do Imladris… se Saerosem…“ přiznala jsem nakonec po chvilce otálení.
Lindir spokojeně přikývnul. „Tak tomu jsem rád. Nejen kvůli Thranduilovi ale i kvůli tobě. Potřebuješ nějakou… jistotu. A tu by ti princ nikdy nemohl dát.“
Překvapeně jsem se na něho zadívala. „A to mi řeknete jen tak?“
„Ovšem. Mám rád upřímnost a tady opravdu není důvod něco předstírat. Princovy úmysly jsou značně nevyzpytatelné. Jistě… na krátký čas to má nepochybně své kouzlo, ale chtěla by ses snad každý den strachovat, jestli ti ho nějaká jiná elleth neodloudí? Taková, která má titul a urozený původ a bude pro něho přijatelnou manželkou?“
„Jste opravdu upřímný, Lindire. A neříkáte mi nyní nic nového. Opravdu není důvod, abyste se o mě strachoval, já znám své místo,“ snažila jsem se tuhle naši malou debatu ukončit, protože jsem v tomhle ohledu neměla tak docela čisté svědomí.
„To ovšem nemusí jednomu bránit ve snění, nemyslíš?“ prohodil Lindir, jako kdyby mi snad četl myšlenky.
„Nejsem ten typ. Navíc jsem dala své slovo Saerosovi a nehodlám svůj slib porušit,“ trvala jsem zarputile na svém.
Lindir si mě zamyšleně prohlížel. „Buď tě tak okouzlil způsob, jakým tě omlacuje v aréně, a nebo ses jenom rozhodla využít příležitosti a utéct, dokud je čas. Thranduila každopádně nepotěší ani jedna z těchto dvou možností...“
„Nemyslím si, že by mi v odjezdu zbraňoval! Rozhodně ne po tom, co se přihodilo dnes!“ vyrazila jsem ze sebe prudce.
„Ale ale... Neříkej, že zase potřebuje ošetřit? Kampak jsi ho zasáhla tentokrát?“ optal se mě Lindir a ačkoli jeho tón byl zcela vážný, v očích se mu k mému překvapení objevily veselé jiskřičky.
„Tentokrát přímo do srdce, Lindire! Ale pochybuji, že takovou ránu umíš ošetřit!“ prohodil Thranduil, který se zcela nepozorovaně zjevil vedle nás.
Podle toho, jak sebou ten tmavovlasý ellon trhnul, tak ani on ho neslyšel přicházet.
„Thranduile, ty mě jednou budeš mít na svědomí!“ prohlásil také hned rozhořčeně. „Víš, že není slušné se k někomu takhle plížit?!“
„A víš, že není slušné se o někom bavit za jeho zády?“ opáčil Thranduil a ačkoli hovořil s Lindirem, nespouštěl přitom své chladné oči ze mě.
„Pokud už jsi tu hotova, Riel, pak bych s tebou rád probral tu naši záležitost!“ sdělil mi vzápětí a způsob, jakým to vyslovil, mě rozechvěl až do morku kostí.
„Ovšem, pane,“ přisvědčila jsem poslušně a odevzdaně ho následovala k východu.
„Počkej přece, Thranduile!“ postavil se nám Lindir do cesty a pokoušel se prince zadržet. „Nech ji být! Ona se beztak chystá odjet do Imladris!“ prozradil mu bez jakýchkoli okolků.
„Skutečně?“ Thranduilovy oči se do mě zavrtaly ještě hlouběji než prve. „Pak bych jí ovšem měl udělit lekci, aby nám tam nečinila ostudu!“