107. kapitola

    Když jsem váhavě vešla za princem do hlavní síně, povšimla jsem si se znepokojením, že jsou tam kromě krále a jeho nohsledů přítomni snad všichni obyvatelé Eryn Galen. Jistě, bylo nepravděpodobné, že by se jich tam opravdu tolik vměstnalo, ovšem uvnitř se to přinejmenším tak jevilo.

Lehce jsem se ošila. Neměla jsem ráda podobná shromáždění a už vůbec se mi nelíbila pozornost, kterou vzbudil náš příchod. Thranduil ovšem nevypadal, že by ho ty davy nějak znepokojovaly, což mi dodalo aspoň trochu odvahy. Rozhodným krokem si proklestil cestu až na druhou stranu obrovské místnosti, kde sedávali členové královské rodiny a pár dalších vyvolených. Vypolstrovaná a nádhernými řezbami zdobená křesla to ostatně prozrazovala dostatečně jasně. Thranduil se do jednoho z nich usadil a pokynul mi, abych se posadila vedle něho.

„To ne, pane…“ zaprotestovala jsem, protože už takhle ve stoje jsem si na té vyvýšené plošině připadala značně nepatřičně.

„To je rozkaz, Riel!“ syknul Thranduil netrpělivě a pak se ode mne odvrátil, aby k sobě nenápadným gestem ruky přivolal Lindira.

Neochotně jsem tedy uposlechla a rozpačitě se zahleděla přímo před sebe. Z mého místa byl dobrý výhled na dění pod námi a já v hloučkách Eldar, kteří se dole bavili, rozpoznala mnoho známých tváří, z nichž některé mě s údivem sledovaly. Raději jsem se zadívala na skupinku hudebníků po pravé straně, jež ladila své nástroje a zkoušela různé skladby. Ti tu měli aspoň nějakou práci, ale co tu u všech Valar činím já? Do této síně jsem v minulosti zavítala pouze dvakrát, ale nikdy předtím to tu nebylo vyzdobeno tak jako dnes. Jako kdybychom skutečně měli co slavit! Podél zdí zkrášlených květinovými vazbami se kolmo k nám táhly dvě řady stolů, prostor mezi nimi měl sloužit zřejmě pro tanec, i když v tuto chvíli se každý věnoval spíše své číši vína a konverzaci.

I Thranduil něco tiše probíral s Lindirem a podle výrazu toho tmavovlasého ellona jsem hádala, že s tím příliš nesouhlasí, ať už se bavili o čemkoliv. Princ byl však zřejmě neoblomný, protože nakonec Lindir rezignovaně trhnul rameny a zase se vzdálil.

„Jak se ti to zamlouvá, Riel?“ obrátil Thranduil svou pozornost zpátky ke mně. Nalil nám oběma víno a pozvedl svou číši v náznaku přípitku. I já jsem se jí chopila, ale než jsem ji vůbec zvedla nad stůl, opět jsem ruku odtáhla.

„Slavit, když jsme utrpěli takové ztráty? Připadá mi to spíše jako výsměch, pane,“ pronesla jsem upřímně, protože jsem věděla, že by princ mou přetvářku beztak prohlédnul. Navíc už jsem tento den spáchala i horší prohřešky a on mě za ně ani nijak zvlášť nepotrestal, ačkoli mi to předtím v lese tak důrazně sliboval. Něco rozhodně nebylo v pořádku.

„Tak to máme stejný názor, Riel, jenže na tom ani v nejmenším nesejde, neboť ho král nesdílí. Má za to, že právě oslava nejlépe pozvedne morálku mužů a jejich bojechtivost…“ poznamenal ne bez hořkosti. „Nechce mluvit o padlých, ale vyzvednout raději činy těch, jež přežili.“

„Jistou logiku to má, pane,“ zamumlala jsem zdráhavě.

„To nepochybně ano. A byla by to možná i veselá oslava, kdybych nepozval příbuzné zemřelých, které on tak neomylně opomněl pozvat. Nechci, aby tu dnes večer byly opěvovány pouze činy těch, jež se v pořádku vrátili. Vždyť i ti, které jsme tam pohřbili, sloužili věrně králi a obětovali pro něho dokonce svůj život. Zaslouží si proto snad méně uznání?“

Chvilku jsem nad jeho slovy dumala. „Hádám se to Vašemu otci nebude zamlouvat…“ pronesla jsem nakonec.

„To máš nepochybně pravdu. Ale odmítám odbýt ty Eldar nějakým směšným neosobním oznámením! S politováním vám sdělujeme, že Váš choť… syn… bratr… padl v boji… Vážíme si této oběti a slibujeme, že nebude nikdy zapomenuta…“ odrecitoval to Thranduil s nelibostí. „Nebude zapomenuta? Vždyť už tento večer by se tu všichni chovali, jako kdyby ti muži ani nikdy neexistovali! Jejich příbuzní by seděli doma, protože by se králi nehodilo, aby tu veřejně projevovali zármutek nad svou ztrátou! Já ty vojáky znal… a vedl jsem je… a hodlám těm Eldar osobně vyjádřit svou soustrast a také vděk za to, že jsem směl po boku jejich milovaných bojovat!“

Přikývla jsem. „To je nepochybně ušlechtilý záměr… ovšem cítila bych se mnohem bezpečněji, kdybych tu s sebou měla svůj luk…“

Thranduil se nevesele pousmál. „To i já… Ale jsou okamžiky, kdy musíš bojovat i beze zbraní… A jeden z nich zrovna nadešel…“ sdělil mi tiše, než se zvedl z křesla.

Napodobila jsem ho a postavila se, abych přivítala příchod krále. S hlavou pokorně skloněnou a srdcem sevřeným úzkostí.