66. díl

    „Záleží na tom?“ Shaperd to neshledával zas tak relevantním, aby se tím zabýval. Na to měl až příliš mnoho jiných – a podle něj daleko závažnějších - starostí.

„Samozřejmě že jo!“ byla ale Eve odlišného názoru. „Takže… jaký je tady teď rok?“

„Sedmsetosmdesátčtyři,“ odpověděl po zralé úvaze, protože usoudil, že to bude rychlejší, než se s ní dohadovat.

„Cože?“ zamrkala nevěřícně. „Jak to počítáte?“

„Od zániku Země.“

„Ale… to přece nedává smysl…“ nedocházelo jí to stále. „Ten časový posun… to způsobil ten průlet?“

Mohl jí to odkývnout, ale nechtěl riskovat, že pak bude někomu vyprávět o svojí Zemi a vše tím prozradí. Pravda mu v tu chvíli připadala jako menší zlo. „To ani ne, spíš je to tím, že jsi v jiné dimenzi.“

Teď se zatvářila ještě ohromeněji. „Počkej, myslela jsem, že jsme akorát v jiné galaxii!“

„Jiná galaxie, jiná dimenze, není to snad jedno? Hlavní přece je, že jsi naživu, ne?“ snažil se ji trochu uklidnit. Marně.

„Takže ty lidi tady… a ty… nikdo z vás není ze Země?“ dívala se na něj tak zaraženě, jako kdyby mu na hlavě najednou vyrostla dlouhá zelená tykadla.

„Naši předkové byli ze Země, akorát se nacházela v odlišné dimenzi. Skončila ale dost podobně jako ta tvoje, což je důvod, proč jsme teď tady.“

„A co se teda stalo s lidma z mý Země? Přežil někdo?“ starala se dál a stále si ho tak nějak podezíravě prohlížela.

„Malá část se jich zachránila,“ přiznal neochotně. „Možná budou následovat osud našich lidí a nebo taky ne. Každopádně tady máš daleko větší šanci na přežití.“

„Stejně bych ale byla radši s nima. Kam patřím…“ prohodila zamyšleně a jemu se ani trochu nezamlouval směr, kterým se jejich rozhovor ubíral.

„Teď patříš sem, konec debaty!“ pronesl rozhodným tónem, to aby jí došlo, že se o tom nehodlá dál bavit. A už vůbec ne ji brát zpátky do její galaxie!

„Ale tím by se přece všechny problémy vyřešily, ne?“ nerozuměla, proč se tomu tak zatvrzele brání. „Neměl bys kvůli mně potíže, nemusel bys mě nic učit a já bych nemusela žít tady… s docela cizíma lidma…“

„A tamto by pro tebe snad nebyli cizí lidi? V čem vidíš takový zásadní rozdíl? Myslíš si snad, že podmínky, ve kterých teď budou žít, jsou lepší než tady? Oni nemají nic! Žádné zázemí, žádné zásoby, žádný domov! Všechno si musí teprve vybudovat, pokud k tomu vůbec dostanou příležitost! Věř mi, že tady ti bude daleko líp!“ ztrácel s ní už definitivně trpělivost. Byla tak tvrdohlavá! Tak naivní! Tak… bezbranná… A to mu dělalo největší starosti.

„Ale byla bych mezi svýma! Mohla bych pomoct vybudovat lepší svět!“ prohlásila s tak dětinskou vírou, že nevěděl, jestli s ní pořádně zatřást, aby se konečně probrala, a nebo obdivovat její nezdolný optimismus.

„To můžeš i tady! A už o tom nebudeme dál diskutovat!“ vyjel na ni svým nejpřísnějším velitelským tónem, který se neminul účinkem ani u ní. „Tohle je tvůj nový domov, tak se s tím koukej konečně smířit! Fňukání a snění o tom, jak by ti bylo jinde líp, ti teď rozhodně nepomůžou! Musíš na sobě začít makat! Nic jinýho ti prostě nezbývá!“

Chvilku se na něj jenom mlčky mračila, než posléze přikývla. „Asi si půjdu dát ten koktejl.“

„Fajn,“ vzal to stroze na vědomí, to aby ji náhodou nenapadlo zase začít s těmi svými nesmysly. Jenže to ji poněkud podcenil, protože ona si pohotově našla jiné téma, se kterým ho mínila otravovat.

„Je to vůbec bezpečné? Myslím tím… co když se můj druh nějak výrazně liší od toho tvého?“ napadlo ji najednou.

„Bojíš se snad, že pijeme kyselinu nebo co?“ ušklíbl se, mírně pobaven její obavou. „Mediscan na žádný zásadnější rozdíl nepřišel. Ať se ti to líbí nebo ne, jsme pořád tentýž druh.“

„Někdy je tomu dost těžký uvěřit!“ neodpustila si drzou poznámku, kterou se pro tentokrát rozhodl ignorovat. Pouze na ni vrhnul varovný pohled, to aby pochopila, že by si v zájmu svého zdraví měla podobné průpovídky do budoucna odpustit.

„Setkám se s nima vůbec někdy? Nemyslím hned… ale třeba za rok… za dva… prostě někdy…“ zadívala se na něho prosebně a když zavrtěl hlavou, zatvářila se natolik nešťastně, jako kdyby šlo o její nejbližší přátele a ne o docela cizí lidi!

„Co si od toho pořád slibuješ?“ podivil se té její posedlosti. „Domníváš se snad, že se jim podaří vybudovat novou civilizaci během pouhých pár let a pak na tebe budou čekat s otevřenou náručí? Prober se přece!“

„Chápu, že už se ti tam nechce letět,“ vyložila si jeho námitku po svém. „Ale aspoň bychom se s nima mohli zkusit spojit jinak, ne? Jako když jsme komunikovali my dva. Třeba to vyjde.“

„To si nemyslím. Byla to hodně velká náhoda, že jsem zachytil tvůj signál,“ pokoušel se jí to vysvětlit, ale podle toho, jak dotčeně semkla rty, to považovala akorát za další výmluvu. „Poslyš… uzavřeme spolu dohodu… ty se podrobíš mému výcviku a budeš mě poslouchat na slovo a já ti slíbím, že se s nimi pokusím spojit. Bereš?“