64. díl

    „Ani se nehni!“ syknul Gabriel varovně a Eve by do té chvíle ani nenapadlo, jak ráda zase uslyší jeho arogantní hlas.

Poslušně strnula na místě, třebaže původně měla v úmyslu se otočit, ovšem zvědavost jí přece jen nedala, aby se aspoň neohlédla přes rameno. A skoro toho hned zalitovala. Pohled do jantarových očí obrovské kočkovité šelmy, která se podle všeho právě chystala k útoku, totiž nebyl zrovna něčím, co by si nenechala kdykoli ujít.

Běž pryč! Nech mě být! zapřísahala ji v duchu a musela se hodně přemáhat, aby se nedala na zoufalý a zcela jistě marný úprk.

Koutkem oka zahlédla, jak se Gabriel snaží získat lepší úhel k výstřelu, což díky značně nerovnému terénu nebyl lehký úkol, a ona jen doufala, že má dobrou mušku, protože vzhledem k rozměrům té divoké kočky nejspíš nedostane druhou šanci.

Utíkej! Tak zmiz! vybídla ji mlčky, zrak stále zabořený do těch dvou zlatavých plamínků, jako kdyby ji snad mohla silou vůle přesvědčit.

A kupodivu se zdálo, jako kdyby to zabralo. Ještě jednou na ni to mohutné zvíře zavrčelo a obnažilo své ostré tesáky ve výmluvném gestu, než s podrážděným švihnutím ocasu uskočilo do strany a několika mocnými skoky se jim ztratilo z dohledu.

„Panebože…“ vydechla Eve úlevou.

Kolena se jí najednou docela podlomila a ona klesla na všechny čtyři, jen mlhavě si vědoma toho, jak se písek pod jejími dlaněmi v žáru slunečních paprsků rychle zahřívá. Říkala si, že by se měla zase raději zvednout, ale byla příliš znavená a pak… každé oddálení nevyhnutelné konfrontace s Gabrielem bylo vítané.

Naneštěstí pro ni nehodlal Shaperd čekat, až se bude cítit připravená mu čelit. Rázně k ní přistoupil a bez dlouhých cavyků – a přehnané péče – ji popadl za paži a vytáhnul zpátky na nohy. Zdráhavě k němu zvedla hlavu a bezděčně se lehce přikrčila v předtuše zlostného výbuchu, který se snese na její hlavu, ale nic takového se nestalo.

„Musíme jít!“ oznámil jí pouze poněkud úsečně a aniž by schoval svou zbraň a nebo pustil její ruku, vedl ji zpátky k letounu.

Nevzpouzela se mu, ani se s ním nedohadovala, i bez toho měla co dělat, aby jeho dlouhým krokům stačila. Několikrát zaškobrtla, ale díky tomu, jak pevně ji držel, byla případného pádu ušetřena. A když se konečně odhodlala ho požádat, jestli by nezpomalil, stačil jí jediný pohled na jeho pevně sevřenou čelist, aby si to zase rychle rozmyslela.

Ani nevěděla, jak dlouho vůbec šli, ta cesta se zdála být takřka nekonečná. Akorát zaznamenala, že někdy během té doby vyšlo i druhé slunce, a jejich palčivý žár proměnil vyschlou poušť na rozpálené peklo plné horkého prachu, které nenabízí ani kousek stínu, kde by se člověk mohl před nimi skrýt. Dýchání se stávalo stále obtížnější, stejně jako pohyb, zato hlavu začínala mít podivně lehkou a tmavé mžitky před očima slibovaly aspoň krátkou úlevu od bodavého slunečního jasu.

„Tady, napij se!“

Shaperd na chvíli zastavil a vtisknul Eve do ruky jakousi lehkou čutoru, jejíž obsah se ani nenamáhala zkoumat, a rovnou si z ní důkladně přihnula.

„Díky…“ zamumlala zahanbeně, když mu ji vracela. „Já… chtěla bych ti to vysvětlit…“ spustila váhavě, protože měla pocit, že mu to dluží, ale on ji okamžitě přerušil.

„To si nech na pozdějc!“ utnul ji hrubě a než se nadechla k nějaké odpovědi, už ji zase vlekl za sebou, a tohle své nemilosrdné tempo nezvolnil, dokud nebyl jeho letoun na dohled.

Teprve tehdy ji pustil a pořád stejně pevným krokem, na němž nebyla patrná sebemenší známka únavy, jako kdyby snad za sebou neměl tu samou vyčerpávající cestu jako ona, zamířil k němu. Podstatně pomalejším tempem ho následovala a když posléze klesla do sedačky vedle něj, cítila se naprosto zničená a potupená.

Tolik k té mé samostatnosti! pomyslela si trpce, zatímco ho mlčky sledovala, jak pilotuje zpátky na jejich původní stanoviště. Potřebuje snad ještě další důkaz o tom, že jsem totálně neschopná? Tohle se mi teda vážně povedlo!

„Měla by sis dát další koktejl,“ doporučil jí, sotva přistáli a on se přestal věnovat řízení a pro změnu se zkoumavě zahleděl na ni. „Pak se dostav na ošetřovnu, chci tě radši projet mediscanem, jestli jsi zcela v pořádku.“

„Ne, díky!“ utrhla se na něj, protože si jeho slova vyložila jako pochybnosti o svém zdravém rozumu. „Je mi fajn!“

„Vážně?“ přimhouřil pochybovačně oči. „Nevypadáš tak.“

„Nic mi není!“ zopakovala s o něco větším důrazem, to aby to konečně vzal laskavě na vědomí.

Když přikývnul, pocítila chvilkové uspokojení. To se ovšem rázem vytratilo, jakmile opět promluvil. „Výborně. Aspoň si hned můžu prověřit, jak jsi na tom se sebeobranou. Jestli jen z půlky tak dobře jako se smyslem pro orientaci, tak to abych se bál, že si sama ublížíš!“