61. díl

    Ještě cestou zpátky musel Shaperd o Lennyho podivných slovech dumat. Že ten muž něco ví, bylo více než zřejmé, ale ani přemlouváním, ani příslibem dost štědrého kreditu se mu z něj nepodařilo něco vydolovat. Nakonec mu nezbylo nic jiného než rezignovat, už takhle strávil v osadě zbytečně moc času, aniž by to bylo k užitku, akorát tím zvyšoval riziko odhalení. A že stráže, které konaly pravidelné obchůzky a šťáry v nuzných domech, by jeho přítomnost bez prodlení nahlásily svým nadřízeným, o tom neměl těch nejmenších pochyb. Vidina lepší služby někde jinde byla až příliš velkým lákadlem.

Stejně jako bylo pro Eve jeho zavazadlo, jak záhy zjistil z kamerových záznamů, ne tedy že by jí mělo co nabídnout. Kromě bojového nože, který si schovala na ošetřovně, což ho spíš pobavilo, než že by mu to dělalo nějaké starosti.

„Tady!“ vrazil jí do rukou balíček šatstva, jakmile vstoupil do pilotní kabiny. „Není to nic moc, ale bude ti to muset stačit!“

„Děkuju,“ překvapila ho a zahanbila vděčností, s jakou tu neforemnou halenu a pytlovité kalhoty přijala. Bagančata z hrubé kůže hodil na zem a dopředu ji litoval, protože si dovedl představit, jak v nich budou její jemné nohy trpět. Pořád to ale bylo lepší než chodit bez bot a riskovat popáleniny na chodidlech od sluncem rozžhavené půdy.

„Mám pro tebe i nějaké jídlo,“ zmírnil o něco svůj předchozí ostrý tón a podal jí do kukuřičných listů zabalené placky. „Asi to nebude úplně to, na co jsi byla zvyklá, ale třeba ti to přijde vhod.“

Milý úsměv, kterým tuhle jeho laskavost ocenila, ho nemístně potěšil… a okamžitě mu připomněl, že si podobné gesto měl odpustit, když se jí hodlá co nevidět zbavit. A tohle prostě udělat musel, třebaže pohled na ni v téhle nehostinné pustině mu připomínal drobnou květinu v poušti, která nemá moc valné šance na přežití…

Mlčky sledoval, jak jednu placku nedočkavě vybalila a hned se do ní dychtivě zakousla. Pokud jí nechutnala, nebylo to na ní ani trochu poznat, naopak vyhlížela docela spokojeně.

„Dáš si taky?“ nabídla mu, ale on odmítavě potřásl hlavou.

„Ne, díky, koktejly mi bohatě stačí,“ odvětil a ona se okamžitě zatvářila, jako kdyby jí vyhuboval.

„Nemusel jsi mi to kupovat, už takhle toho pro mě děláš víc než dost,“ pronesla tiše a on se cítil jako ještě větší mizera než předtím.

„To je maličkost,“ odbyl ji, i když hádal, že by ji překvapilo, kolik taková maličkost stojí. „Připadalo mi, že ti z toho syntetického jídla není úplně nejlíp.“

„Jde asi jenom o zvyk,“ nehodlala si stěžovat a on přisvědčil.

Taky si tímhle kdysi prošel, i když v jeho případě spíš jeho tělo bojovalo proti té znenadání kvalitnější stravě, kterou na ulicích fakt neměl. Radši ale Eve neříkal, že koktejly, které jsou k mání na Ixionu, jsou podstatně horší, než jaké dostala od něj. Proč ji předem děsit?

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zadívala se na něj tázavě, jakmile dojedla poslední sousto, a i když měl pocit, že toho bude litovat, přisvědčil.

„Co jsi provedl té královně, že jí pořád ležíš v žaludku?“ vyzvídala s typickou ženskou zvědavostí.

„Řekněme, že jsem se protivil jejímu přání,“ rozhodl se nezabíhat do detailů, protože to nebyla zrovna záležitost, na kterou by rád vzpomínal. Ale Eve se – přesně podle očekávání – s podobnou odpovědí nespokojila.

„A jaké bylo její přání?“

„Abych umřel,“ sdělil jí stručně a celkem ho pobavilo, když na něj nevěřícně vykulila oči.

„To jako vážně? A čím jsi ji tak naštval?“

„Copak ženy potřebujou nějaký důvod, aby byly naštvané? Možná se jenom špatně vyspala,“ ušklíbl se s takovou dávkou šovinismu, že ho měla Eve chuť přetáhnout něčím po hlavě.

„Možná, ale spíš bych si tipla, že měla problém s tebou!“ odsekla mu prostořece a on nadzdvihl obočí v náznaku pobavení.

„Že by?“ nehodlal se s ní o tomhle prostě bavit a ona to posléze akceptovala. Dlouho však zticha nezůstala.

„Tvoje přítelkyně si o tebe musí dělat starosti, jestli se ti takové věci stávají často…“ prohodila s předstíranou nenuceností, která se záhy změnila v rozpaky, když se na ni zkoumavě zahleděl.

„Nemám přítelkyni a dost mi to vyhovuje,“ prohlásil odměřeně.

„Ale ta druidka říkala něco jiného…“

„Jo? Nevšiml jsem si, že by Tarju označila za mou přítelkyni, což bude nejspíš proto, že jí není,“ zareagoval lehce podrážděně, protože vážně nepotřeboval připomínat závazky, které mu ona důstojnice občas zkoušela vnutit. A aby předešel Eviným dalším všetečným dotazům, rozhodl se jí to rovnou objasnit. „Příležitostně se sejdeme, to je všechno. Asi ti to bude připadat neuvěřitelný, ale dva lidi spolu nemusí mít vztah, aby spolu mohli spát.“

Eve lehce svraštila čelo, očividně nespokojená s jeho vysvětlením. „To chápu, ale nemyslím si, že je mnoho žen, kterým by podobný stav vyhovoval.“

„Zatím jsem neměl potíže takové najít,“ odtušil suše. „Ale je mi naprosto jasný, proč jsi tak skeptická… ty jsi totiž přesně ten typ, který vyžaduje neustálé důkazy náklonnosti a má nutkavou potřebu plánovat společnou budoucnost! Radši se prober, protože muži takhle prostě nefungují!“