63. díl

    „Poslyš, co ode mě chceš vlastně slyšet?“ zamračil se na ni Shaperd. „Můj návrh se ti nezamlouval a nic jiného ti v tuhle chvíli nabídnout nemůžu. Naučím tě, jak se ubránit případnému útoku, ale pak už se rozloučíme. Nebudu tady, abych tě vodil za ručičku, musíš se rozhodovat sama.“

„Myslíš si, že je to tak jednoduchý? Doteď jsem bydlela s rodiči, to táta většinou o všem rozhodoval. A já ho za to nesnášela. Ale teď…“ Eve ztichla a radši se opět odvrátila, oči najednou plný slz. „Nejsem na to prostě zvyklá…“ dokončila rozechvěle.

„Tak si budeš muset hodně rychle zvyknout!“ nehodlal ji Shaperd utěšovat a zdálo se, že jeho odtažitý přístup celkem zabírá, protože okamžitě zanechala svého lítostivého kňourání a jen mlčky přikývla.

„Radši se půjdu převlíct…“ zamumlala, než se zvedla ze sedadla a spěšně opustila místnost, a jemu se ulevilo, že už je ten jejich nepříjemný rozhovor u konce.

Ženy! Je vůbec možné, že jde o stejný živočišný druh? Připadalo mu, že nejsou schopné kontrolovat své emoce ani jednat logicky, jsou zcela nevypočitatelné a nespolehlivé. To poslední se naštěstí nevztahovalo na Tarju, aspoň pokud šlo o její chování v boji, ale jinak s ní bylo podobně těžké pořízení jako s Eve.

Byla to věčná škoda, že se mu nepodařilo nějak domluvit s Mëlií, teď mohl být aspoň na chvíli sám a ne se dohadovat s malou holkou, co si má počít se svým životem. Proč si vlastně myslí, že on by to mohl vědět líp? Upřímně ani netušil, jak ten její výcvik pojmout. Jo, byl vojákem a znal techniky, jak zabít nebo zneškodnit protivníka, v tom se ta druidka nemýlila, ale co z toho mohl Eve naučit, aby jí to bylo k užitku a nepřivedlo ji to akorát do ještě větších potíží?

Zamyšleně se podíval na monitor, aby zjistil, co jeho svěřenkyně vlastně dělá. Zdálo se mu, že už je pryč poměrně dlouho, a i když si to nechtěl přiznat, dělal si o ni trochu starosti. Přece jen se k ní choval dost tvrdě a vzhledem k tomu všemu, co už měla za sebou, by se ani nedivil, kdyby se složila. Ale Eve ho překvapila. Plně oblečená a s jeho dýkou za provizorním opaskem, který si podle všeho udělala ze spodního lemu tuniky, se totiž právě plížila k východu.

Shaperd se znepokojeně zamračil. Co si ta holka sakra myslí, že dělá?! Chce mu snad takhle dokázat, jak je úžasně soběstačná?! Tím že se uprostřed noci vypraví do pustiny?! Copak už docela přišla o rozum?!

Natáhnul se ke klávesnici, aby aktivoval blokování dveří, ale pak si to rozmyslel. Možná bude jenom ku prospěchu věci, když Eve na vlastní kůži okusí, jak drsné jsou na téhle planetě podmínky. Třeba jí tak konečně docvakne, že na to sama nestačí a přijme jeho nabídku, čímž by se jeho odlet výrazně uspíšil. A upřímně… on už se nemohl dočkat, až odsud zase vypadne.

Až když se za ní dveře téměř neslyšně zavřely, dovolila si Eve vydechnout. Sice si dobře uvědomovala, že to nejhorší ji teprve čeká, ale že se jí vůbec podařilo vyklouznout ven, považovala za celkem slibný začátek. S odhodlaným nádechem vyrazila směrem, kterým se předtím její šarmantní zachránce vydal, a kde doufala, že najde nějakou civilizaci a s trochou štěstí i lidi, se kterými by se mohla rozumně domluvit. Na rozdíl od něj!

Natolik byla ještě naštvaná jejich posledním rozhovorem, že zprvu ani nepociťovala obavy, teprve když se jí letoun zcela ztratil z dohledu a kolem nebylo nic než černočerná tma, se kterou měsíc nad ní jen s obtížemi bojoval, trochu znejistěla.

No tak, není to přece poprvé, co jsem v noci sama venku! uklidňovala se v duchu, jenže moc jí to nepomohlo, protože tohle nebylo okolí tátova domu ale naprosto neznámá pustina, v níž se mohlo skrývat cokoli. Co když jsou tu jedovatí pavouci? Nebo štíři nebo jiná podobná havěť?!

S hrdlem náhle sevřeným úzkostí přidala do kroku a přitom snažně doufala, že její putování nepotrvá příliš dlouho, děsivé parno dne sice už o něco polevilo, ale o moc lépe se jí zatím nedýchalo. A nebo to snad způsoboval její narůstající strach?

Na okamžik ji napadlo, jestli by se neměla raději vrátit, ale hned vzápětí tu myšlenku zavrhla. Proč by se měla vracet?! Aby se nechala od Gabriela zbít a ještě musela poslouchat řeči o tom, že potřebuje nějakého chlapa, protože bez něj tady nepřežije?! Ani náhodou!

Rukou zajela k noži, který si tak drze přivlastnila, a křečovitě ho sevřela, jako kdyby ji ten pouhý dotyk mohl snad ochránit, a tvrdohlavě pokračovala ve své cestě. Byla pevně rozhodnutá to nevzdat, už jen kvůli představě, jak bude ten nadutec ráno koukat, až zjistí, že je pryč. Docela ji mrzelo, že to neuvidí, na druhou stranu to tak bude rozhodně bezpečnější. A i když jí její chování připadalo poněkud nevděčné, koneckonců jí přece zachránil život, jeho egu ta lekce jenom prospěje.

Jenže s přibývajícím časem seznala, že lekci dostane spíš ona, protože třebaže už šla snad celou věčnost, stále nebylo nikde ani známky po nějaké osadě. Zato na obzoru se objevil velký hořící kotouč, který sliboval sežehnout na prach vše ve svém dosahu. A jako kdyby jí už mezitím nestihlo dojít, jak velkou chybu svým útěkem udělala, ozvalo se za jejími zády výhružné zavrčení.