62. díl

    Chvíli na něj ublíženě hleděla, než vzpurně vystrčila bradu a v očích se jí hněvivě zablýsklo. „Jestli je to tak, potom nechápu, proč jsi se mnou trávil tolik času na počítači! A nechoď na mě zas s těmi řečmi o zkoumání nového druhu! Pokud se stydíš za to, že ti na někom záleží, pak jsi naprostý hlupák!“ vmetla mu do tváře, sama překvapená tím, že se ho odvážila konfrontovat.

„Přišla jsi mi zajímavá. Zprvu,“ zdůraznil to slovo a očekával, že se urazí, ale ona se kupodivu zatvářila spíš smutně.

„Děláš to proto, aby tě lidi neměli rádi? Aby se ti vyhýbali?“ hádala a jemu se značně nelíbil směr, jakým se jejich rozhovor ubíral. „Proč se tolik bojíš pustit si někoho k tělu?“

Ušetřil ji poznámky, že Tarju si pouští docela dost blízko… až natolik, že to občas vyžaduje ošetření. „Nebojím, jenom mě minulost naučila lidem nedůvěřovat,“ přiznal jí podle pravdy. „Většinou jim jde totiž jenom o jejich vlastní prospěch. A ty by ses měla rychle naučit být podobně ostražitá, jestli chceš v tomhle světě přežít!“

„Dopředu vidět v každém to nejhorší?“ nezamlouvala se jí jeho filozofie. A jemu se zase nelíbila její naivita.

„Lidi nejsou mírumilovný druh, to ti snad nemusím říkat! Kdyby byli, tak bychom se tu teď takhle nebavili, protože bys stále žila na Zemi!“ prohlásil nevybíravě a ona přisvědčila.

„Já vím, že mají své chyby, můj táta toho byl nejlepším příkladem, ale nemyslím si, že jsou všichni úplně špatní! Ostatně kdybych uvažovala jako ty, nikdy bych s tebou nikam nešla!“

„Taky jsi nešla!“ připomněl jí posměšně, čímž ji příliš nepotěšil. „Ale neměj obavy, nebudeš se mnou muset strávit víc času, než bude nezbytně nutné!“

„Já si na tvoji společnost přece nestěžuju, akorát se snažím pochopit, proč se ke mně najednou chováš tak odmítavě,“ pronesla, hlas plný zmatku a v očích zármutek a němou výčitku.

Aspoň tak mu to připadalo a on ke svému znechucení zjišťoval, že proti ní není tak imunní, jak by si býval přál. Kdyby na něj rozlíceně křičela, vztekala se nebo mu nadávala, s tím vším by si dokázal hravě poradit, ale jak reagovat na její nevyřčené prosby, jak vzdorovat pohledům, které na něj s takovou nevinností vrhala? Jako kdyby vážně věřila, že se o ni postará, že ji neopustí…

V duchu zaklel. Co si s ní má sakra počít?! Už takhle dost riskoval, když se navzdory příkazům vydal do cizí galaxie! Kdyby se navíc zjistilo, že odtamtud někoho zachránil, stálo by ho to kariéru… a dost možná i život.

Jenže jakkoli nenáviděl pozici, do které se vlastní vinou dostal, stejně si neuměl představit, že by jednal jinak a Eve tam nechal napospas té zkáze. Jako se na ni nemohl vykašlat teď. Teda zatím. Až ho nebude potřebovat, bude to jiný. Kdyby aspoň nebyla tak zatraceně tvrdohlavá a rozhodla se přijmout něčí ochranu výměnou za trochu náklonnosti, byl si jistý, že by jí zvládl najít relativně slušného chlapa, ale takhle by to byl akorát hazard s jejím zdravím.

„Poslyš…“ spustil zdráhavě, protože jeho dosavadní život ho na podobné debaty ani náhodou nepřipravil, a to, jak na něm visela očima, mu taky zrovna moc nepřidávalo. „Jenom si chci být jistý, že si uvědomuješ, že tohle je pouze dočasné. A že až odletím, budeš tady na všechno sama. Ještě sis to nerozmyslela? Bylo by to pro tebe mnohem jednodušší.“

Podle toho, jak se zatvářila, pochopila naprosto dokonale, co se jí pokoušel sdělit. „To je možný. Ale kdo říká, že ta nejjednodušší cesta je ta nejlepší? Nechci obětovat všechno, v co věřím, to, kým jsem, jen abych přežila. Protože pokud ztratím sebeúctu, pokud zradím sama sebe, co mi ještě zbude? Za co bych měla pak bojovat?“

„Za přežití. Připadá ti to snad málo?“ nechápal její postoj.

„Pokud bych se kvůli tomu musela změnit v někoho, koho bych nenáviděla, stálo by to snad za to? Nebyla by to akorát pomalejší smrt?“

„Budeš radši umíněně stát za svým, než aby ses přizpůsobila a přežila?!“ rozčilovaly ho její dětinské názory. „Vždyť je to proti zdravýmu rozumu! I proti zákonům evoluce!“

Eve se mírně pousmála. „Možná jsem druh, který byl odsouzen k zániku, a tys to svým zásahem zmařil. Nemá ale smysl si namlouvat, že sem patřím. Vsadím se, že i ty lituješ, že ses mě vydal zachránit.“

„Tohle od tebe nechci víckrát slyšet, rozumíš?! Jednou jsi tady a živá, tak se koukej snažit, aby to tak zůstalo co nejdéle!“ vyjel na ni, podrážděn jejími odevzdanými slovy.

„Jo…“ hlesla sklesle. „Pořád tomu nemůžu uvěřit… celý mi to připadá jako sen, ze kterýho se musím co nevidět probudit… Ale ona je to skutečnost, co?“ upřela na něj zoufale oči, skoro jako kdyby doufala, že to popře.

„Dostala jsi druhou šanci, ne každému se tohle poštěstí! Tak ji laskavě nepromarni!“ odmítl reagovat na její otázku.

„Jenže já nevím, co si počít…“ povzdechla si bezradně. „Co teď se mnou bude?“

„Tohle už je jenom na tobě. Jsi mladá a máš ještě celý život před sebou, jsem si jistý, že časem na něco přijdeš.“

„A co když ne?“