75. díl

    Thalion už k tomu nic víc nedodal a já se neptala, spíš jsem dumala nad tím, co je vlastně zač. A hostinský, který si nás podezíravě přeměřoval, sotva jsme vstoupili do jeho lokálu, podle všeho přemítal nad tím samým, třebaže měl aspoň tolik slušnosti, aby se i tak zeptal, co si budeme přát.

„Nejlepší pokoj, jaký máš, a večeři pro mě a mou drahou choť,“ poručil si Thalion bez zaváhání, ale ten chlapík se namísto odpovědi zadíval stranou od nás, kde si skupinka mužů prolévala hrdla a bavila se přitom dosti hlučným způsobem, jako kdyby chtěl zjistit, co si o tom myslí oni.

A nebo přinejmenším jeden z nich – hromotluk s nápadně brunátnou tváří, jejíž velkou část zakrýval bujný zacuchaný plnovous šedivé barvy, který ostře kontrastoval s jeho lesknoucí se pleší. Zkoumavý pohled, jímž si nás prohlížel, se mi ani trochu nezamlouval, a což teprve, když rázně odložil svůj džbánek a vydal se přímo k nám.

„Doufám, že to tvoje kouzlo bude fungovat i na něj…“ hlesla jsem nervózně k Thalionovi, ovšem ten mě buď neslyšel a nebo to aspoň zdárně předstíral, jeho pozornost plně soustředěná na toho muže.

„Vítejte v mé vesnici, panstvo!“ oslovil nás, ale jeho slova zněla natolik chladně, že nebylo pochyb, že vítaní u něj rozhodně nejsme. „Doufám, že se vám od mých lidí dostalo slušného přijetí! Někdy bývají trochu nevrlí!“

„Prozatím ano,“ odtušil Thalion s nádechem netrpělivosti. „Oceňuji tvůj zájem, avšak v tuhle chvíli bych ještě mnohem více ocenil, kdybychom si já a má choť mohli konečně dopřát nějaké jídlo a odpočinek po té dlouhé cestě!“

„To je pochopitelné, pane, ale Vy zase musíte rozumět tomu, že jsme tu vůči cizincům poněkud nedůvěřiví. Obzvláště vůči takovým, kteří cestují pozdě navečer a zjevně toliko v doprovodu dámy.“

„Ano?! A nač se staráš o to, kdy a jak cestuji?!“ opáčil můj společník o něco ostřejším tónem, nejspíš aby ten druhý pochopil, že takto s ním nikdo hovořit nebude.

Jenže ten starosta, či jakou hodností se to ten chlapík mohl vůbec pyšnit, na tohle neslyšel. „Dokud jste v mé vesnici, tak je to i moje starost, ať se Vám to zamlouvá nebo ne! Ostatně slušný člověk by neměl mít potíže mi poskytnout nějaké vysvětlení! Ale pokud se Vám to příčí, pak si s pánembohem hledejte nocleh jinde!“ odmítl se nechat zastrašit Thalionovým povýšeným chováním.

„Vskutku pohostinné místo, jen co je pravda! Možná bych se měl zmínit tvému lordovi, jak hrubě se mnou zde bylo zacházeno! A jsem si jistý, že ho ta zpráva rozhodně nepotěší…“ vylepšil můj falešný choť naši už tak svízelnou situaci ještě dosti neuváženou pohrůžkou.

„Vážně?!“ zamračil se na něj ten vousáč nevlídně, jeho předchozí celkem slušné způsoby rázem zapomenuty. „Potom bychom se měli raději postarat, aby sis mu nemohl stěžovat!“ procedil mrazivě a já s rostoucí panikou zaregistrovala, že se někteří jeho kumpáni zvedli od stolu, ruce až znepokojivě blízko svých nožů, a podle všeho pouze čekající na jeho pokyn.

„Poslyšte, pane…“ rozhodla jsem se do té chlapské debaty pro jistotu vmísit, protože bylo čím dál jasnější, že starosta je vůči Thalionovu šarmu zcela imunní, ne tedy, že bych se tomu v tomhle případě nějak zvlášť divila. „Můj choť Vás nechtěl urazit a věřte, že jsme vděční, že tu můžeme nocovat, když se tam venku údajně dějí tak strašlivé věci…“ pokračovala jsem srdnatě a snažila se ignorovat ne zrovna přívětivý pohled, který na mě ten člověk upíral. „Buďte ujištěn, že jsme nepřijeli se zlými úmysly, jsme jen dva pocestní, co si potřebují po celodenní jízdě odpočinout a nabrat síly na další cestu,“ vysvětlovala jsem schválně květnatě, to abych toho ve skutečnosti nemusela prozradit příliš. Jenže jeho jsem stejně neošálila.

„A kampak vede ta vaše cesta?“ chytil se okamžitě mých slov a já očima zalétla k Thalionovi, mlčky ho žádající o pomoc.

„K mým příbuzným, pokud to vskutku musíš zvědět!“ odsekl nakvašeně, zřejmě dopálený tím, že se mu jednání se starostou zatím příliš nedaří.

„A kdopak ráčí být ti tvoji příbuzní?“ nebyl ovšem ten s jeho odpovědí stále spokojen. „Jestlipak se jen nehonosí koupeným titulem, zatímco na noc uléhají na slámu se sviněmi!“ ucedil posměšně a jeho lidé tu urážlivou poznámku ocenili bujným chechotem.

Přirozeně Thalionovi se oproti tomu nezamlouvala ani trochu. „Tohle odvoláš, pokud nechceš okusit ostří mé dýky! Dědí se v našem rodě již po staletí, ale jsa z damascénské oceli, zub času neměl sebemenší šanci ji nějak poznamenat!“ vytasil se hned s tím největším kalibrem a já v ten moment vážně litovala, že jsem se k němu vůbec kdy připojila.