71. díl

    Strakatá klisna, kterou mi Thalion obstaral, byla sice poslušnější a díky své drobnější konstituci i pohodlnější, ale po pár hodinách nepřetržité jízdy jsem už ani v tomhle nedokázala najít žádnou zvláštní útěchu a jisté mé nadmíru těžce zkoušené partie taky ne. Zprvu jsem se pokoušela svého společníka přesvědčit, abychom aspoň na chvíli zastavili, ale jeho soustavné odmítání mě posléze přimělo téhle mé naprosto marné snahy zanechat. Tedy přinejmenším dočasně, než jsem začala být natolik zoufalá, že jsem to zkusila znova.

„Chápu, že nechceš nocovat kdovíkde v lese, ale vždyť do západu slunce ještě zbývá poměrně dlouhá doba, ne?“ vytasila jsem se na něj pro změnu s logikou. „Beztak musíme někde zastavit na jídlo a když ti slíbím, že si pak pospíším, tak to zdržení zase celkem bez problémů doženeme, ne?“ smlouvala jsem, seč se dalo, třebaže pohled, kterým si mě ze hřbetu svého hnědáka přeměřoval, se rozhodně nedal označit jako povzbudivý.

„Obávám se, že ani tohle si nemůžeme dovolit, Elisabeth,“ odbyl mne s náznakem lítostivého úsměvu na rtech. „Avšak jestli máš již nyní hlad, mám v sedlové brašně nějaké obilné placky a sušené ovoce. To je bohužel vše, co ti mohu v tuhle chvíli nabídnout, avšak jakmile se dostaneme do oné vesnice, tak ti to vynahradím. Taková pečená zvěřina a ještě vlahý chléb ti přijdou jistě k chuti a pokud budeme mít štěstí, tak se tam najde i nějaké slušné víno.“

„To zní dobře...“ povzdechla jsem si toužebně a ještě víc jsem se zachumlala do svého pláště, který dle mého názoru poskytoval jen chabou ochranu proti okolnímu chladu. Co jen bych v ten moment dala za pořádnou péřovku a k čertu s veškerou autenticitou mého ošacení!

Thalion oproti mně nevyhlížel, že by mu byla zima. Nebo byl unavený. Nebo měl hlad. Nebo měl toho všeho tak akorát dost jako já! Ne, k mé frustraci vypadal naprosto stejně pohledně a svěže, jako když jsme se na tuhle cestu vydali, zatímco já měla nepochybně od studeného vichru do ruda ošlehanou tvář a mé vlasy původně spletené do hladkého copu mi nyní ve zcuchaných pramenech povlávaly kolem hlavy, což mou náladu nijak nezlepšilo.

„Ta vesnice, jak o ní mluvíš…“ ozvala jsem se po chvilce mlčení, zatímco jsem v duchu proklínala to pekelné zvíře pod sebou – a to jsem kdysi ve své naivitě považovala koně za nádherná stvoření! – a okolnosti, které mě do téhle situace v prvé řadě vůbec dostaly. I když pořád ještě bylo možné, že se mi to všechno jenom zdá… Zanedlouho se už určitě probudím a tohle celé bude akorát zábavná historka, kterou své kamarády pobavím při snídani…

„Ano?“ přerušil Thalion mé bláhové rozjímání a já se rychle vrátila do přítomnosti, ať už byla skutečná a nebo snová.

„Je vůbec bezpečný tam jezdit? Jestli po nás někdo jde, nebylo by lepší se takovým místům radši vyhnout a jet rovnou k tvý sestře?“ vyptávala jsem se, přestože mě upřímně byť jen pomyšlení na další nekonečné hodiny v sedle děsilo. Jenže jsem si ani netoužila zopakovat onen milý zážitek z hospody, který zahrnoval masáž mého krku kudlou.

„Však se tam nehodlám zbytečně dlouho zdržovat,“ odvětil můj společník. „Navíc se tam pravděpodobně dostaneme až těsně před setměním a to už si nikdo netroufne opustit ochranu opevnění, byť jen dřevěného. A ihned po rozbřesku se opět vydáme na cestu, tudíž nikdo nebude mít příležitost nám nějak uškodit.“

„To je sice hezký, ale co zabrání těm vesničanům, aby nás nenapadli?“ přišlo mi to pořád jako zbytečně velký hazard, i když čím déle jsme jeli, tím ochotnější jsem byla to riziko podstoupit. Spíš jsem jen potřebovala ujištění, že můj strach je celkem bezdůvodný. A Thalion, jako kdyby to vycítil, se na mě povzbudivě usmál.

„Ty obav mít nemusíš, Elisabeth. Dokud jsi se mnou, tak jsi pod mou ochranou. A já nedopustím, aby ti bylo ublíženo,“ ubezpečil mne a třebaže od pohledu nevypadal jako někdo, kdo by byl podobný slib schopen dodržet, obzvlášť pokud by při tom měl čelit početní převaze, jeho schopnost si až dosud s každým problémem poradit, mě přiměla o jeho slovu nepochybovat.

„Tak jo,“ vrátila jsem mu ten úsměv, i když ten můj musel díky všemu tomu trmácení působit poněkud mdle. „Ale radši si vem první hlídku ty, protože jestli si předtím aspoň na chvíli nezdřímnu, tak určitě nevydržím dlouho vzhůru.“

„Elisabeth, tohle nebude vůbec nutné,“ odmítnul Thalion rezolutně můj návrh. „O to se zvládnu postarat sám, ty si především musíš odpočinout. Odpusť, že to říkám, avšak vyhlížíš, jako kdybys z toho koně měla každým okamžikem spadnout únavou. A věř mi, že se cítím již tak dost provinile, že tě takhle vláčím s sebou, třebaže je to pro tvé dobro.“

„Jo?“ zabručela jsem, nepříliš přesvědčená o tom, že by mi ta naše projížďka mohla být nějak zvlášť ku prospěchu. Thalionův smrtelně vážný výraz mě ale přiměl jakékoli námitky spolknout. A což teprve ten jeho tón, když promluvil!

„Ovšemže. Neboť jak jsem již pravil prve, po setmění není radno se zdržovat venku. A toho buď prosím pamětliva i poté, co se naše cesty rozejdou. Neboť by mne hluboce zarmoutilo, kdyby se ti mělo něco přihodit…“