73. díl

    Ještě chvíli Thalion váhal, než se podle všeho rozhodl, že bude lepší, když toho nebudu vědět příliš mnoho. „Nu, ničeho dobrého v tom jistě nebude,“ odbyl mne neurčitě a já už se dál neptala. Jednak proto, že to bylo zjevně zbytečné, a pak... měla jsem svou hrdost a nemínila jsem se doprošovat.

Bohužel tak úplně jsem se tomu nevyhnula, protože ačkoli pojíst jsem zvládla i za jízdy, na jiné potřeby jsem už vážně potřebovala zastavit. Jinak jsme ale jeli víceméně mlčky a já se ke svému překvapení občas přistihla, že v sedle poklimbávám, natolik už jsem mezitím stihla přivyknout pohybům svého koně.

Plně jsem se probrala, až když Thalion o pár hodin později, téměř už za soumraku, zastavil a bez varování přitáhnul otěže i mému zvířeti. Lehce ustrašeně jsem se rozhlédla kolem sebe, protože jsem zprvu nechápala, co se děje, ale když jsem v údolí pod námi spatřila osadu, která nám pro tu noc měla poskytnout bezpečné útočiště, celkem rychle mi došlo, že jsme skoro už na místě.

Nepočetný shluk dřevěných baráků obehnaný bariérou z kůlů vyhlížel dle mého soudu poměrně solidně, ovšem na druhou stranu se můj společník dosud neobtěžoval mi říct, jakému nepříteli to má vlastně odolávat, a tak jsem nedokázala objektivně posoudit, až nakolik je to postačující. Thalionův výraz každopádně příliš optimismu nevzbuzoval a než jsme se rozjeli dolů, dokonce se na mě mírně znepokojeně zadíval.

„Lidé v té osadě jsou dosti podezíraví vůči cizincům, proto by bylo lepší, kdybys raději nechala mluvit mě. A též bych ti radil se ode mě příliš nevzdalovat... jen pro jistotu...“ varoval mne a já rozmrzele protáhla obličej.

„Cože? To se sem harcujeme takovou dálku, jen abys mi teď řekl, že ani uvnitř nebudeme v bezpečí? To jsme si to fakt mohli ušetřit a nocovat v lese!“ utrousila jsem kyselou poznámku.

„Já přec nepravil, že tam nebudeme v bezpečí,“ ohradil se Thalion, kterého se můj nedostatek vděčnosti viditelně dotknul. „Potíž tkví v tom, že tamní muži holdují až přespříliš alkoholu, což spolu s mizivým počtem žen, jež tam s nimi žijí, a na nichž by se dalo se zalíbením spočinout okem, pro tebe nevyznívá dvakrát příznivě. Avšak třeba si dělám obavy zbytečně a nikdo se nebude chovat nepatřičně.“

„Jo, to je fakt útěcha,“ zamumlala jsem si jen tak pro sebe, ale Thalion to přesto zachytil.

„V tomhle jsi zčásti na vině, neboť jsi pro své vlastní dobro až příliš krásná,“ složil mi zcela nečekanou poklonu, i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli si to vůbec uvědomoval. Každopádně mě to potěšilo, jakkoli pošetilé se to může někomu zdát, když se ani nejednalo o mé tělo, které si tu lichotku vysloužilo. A navíc mě to přivedlo na poměrně zajímavý nápad.

„Možná by bylo lepší, kdybychom před ostatními předstírali, že jsme manželé...“ navrhla jsem a když se na to Thalion zatvářil všelijak, rychle jsem pokračovala. „Přece jen patříš ke šlechtě, to by je snad mohlo přimět na nějaké nevhodné návrhy zapomenout, ne?“

„Zkusit to můžeme, avšak být tebou, příliš bych si od toho nesliboval. Až natolik vysokým postavením se honosit nemohu, abych tím snad na někoho zapůsobil. Navíc jak jsem již pravil prve, delší dobu jsem dlel mimo tuto zemi, a ač ti, již nemají dobrých úmyslů, na mne podle všeho ani tak nezapomněli, ti ostatní nepochybně ano,“ pronesl s takovým nádechem lítosti, až jsem nemohla nedumat, koho tu byl tenkrát nucen zanechat, že ho to dodnes mrzí.

„Pak bys jim měl možná osvěžit paměť,“ navrhla jsem, jen částečně v žertu. Protože se mi prostě nechtělo uvěřit, že i když cestuju ve společnosti někoho urozeného, stejně se musím obávat o svůj život. A Thalion ostatně také. „Jak to, že tě vůbec nikdo nedoprovází?“ vyzvídala jsem s rozmrzele nakrčeným čelem. „Přece bys měl mít nějakou ochranku. Aspoň ti ta tvoje sestra mohla poslat někoho naproti, když ví, jak nebezpečné to tu pro tebe teď je,“ zabručela jsem, ovšem můj společník se na to jen mírně pousmál.

„Morwen jistě ví, že se o sebe zvládnu postarat sám. Navíc početnější skupina by beztak jen přitáhla nežádoucí pozornost. Zatímco sám mám větší šanci se tomu vyhnout,“ smetl mou námitku a já se okamžitě cítila provinile.

„Myslím, že tohle tak úplně nevyšlo...“ zamumlala jsem v rozpacích, ale Thalion k mé úlevě nevyhlížel, že by mi to zazlíval.

„Nemám pochybností o tom, že i přes onu drobnou nepříjemnost se nám podaří dosáhnout sestřina hradu bez úhony. Situace není zatím nijak závažná, to jen že bych nerad něco podcenil. Obzvláště když nyní nesu odpovědnost i za tebe,“ řekl a já se už už nadechovala, abych proti tomu zaprotestovala.

Kdyby se ke mně ovšem dřív nenaklonil a jemně mě nepohladil po tváři. „Ano, má drahá?“