72. díl

    Páni! Tohle Thalionovo prohlášení mě natolik zaskočilo, že jsem zprvu vůbec netušila, jak na to zareagovat. Což bylo jedině dobře, protože dřív, než jsem ze sebe stačila udělat blázna tím, že bych to bláhově považovala za projev vážnějšího zájmu, jsem si povšimla jeho výrazu. Byl notně ustaraný, to ano, ale rozhodně nevykazoval nic, co by snad naznačovalo nějaké romantické úmysly.

„A proč by ti na tom mělo záležet?“ otázala jsem se co nejledabyleji, jak jsem byla schopná, jelikož jsem si přece jen přála zjistit, jak na tom s ním tedy jsem.

„Neboť tě pokládám za svou přítelkyni, a tak mi tvé blaho leží přirozeně na srdci,“ dostalo se mi okamžité odpovědi, ze které jsem však nebyla o moc moudřejší.

Nicméně jsem se rozhodla to nehrotit, už jen proto, že beztak jakýkoli náš vztah, ať už přátelský a nebo snad o něco důvěrnější, byl předem odsouzený k zániku. A ačkoli by bylo nepochybně zajímavé si porovnat, jak jsou na tom muži jeho doby s těmi z mé, stejně jsem se nemínila do podobného průzkumu pouštět. Na to jsem neměla tu správně dobrodružnou povahu a ostatně vzhledem ke svému stavu ani náladu.

„To si vážně nemůžeme na to přenocování najít něco blíž?“ vyzvídala jsem místo toho lehce rozmrzele, zatímco jsem se marně pokoušela najít nějakou přijatelnější pozici pro svoje bolavé svaly. „Určitě už ti došlo, že nejsem zrovna zvyklá jezdit na koni... A fakt netuším, jak dlouho to ještě vydržím...“ přiměla jsem se k naprosté upřímnosti a doufala, že tímhle bych ho snad mohla obměkčit.

„Blíž?“ zopakoval po mně Thalion a já si nebyla jistá, jestli vyhlíží spíš pobaveně nebo udiveně. Možná trochu od obojího, každopádně mou náladu to nijak nezlepšilo. „Pokud sis toho nepovšimla, Elisabeth, tak tohle nejsou příliš obydlené končiny. Wallslough je nejbližší místo, kde lze nalézt nějaká lidská obydlí. Když tedy nepočítáš těch pár chatrných stavení cestou, jež jsou však coby útočiště naprosto nedostačující. Což je ostatně též důvodem, proč je většina z nich prázdná a v dezolátním stavu.“

„Třeba by se nám podařilo najít nějaký zachovalý domek, kdybychom jich pár obhlídli...“ nehodlala jsem se té myšlenky tak rychle vzdát, ovšem Thalion byl neoblomný.

„To by byla pouze ztráta času. Neboť pokud už bys měla to štěstí, že bys hned neskončila pohřbená v jeho troskách, tak si troufám tvrdit, že by se ti tam beztak nocovat nechtělo.“

„Jo?“ opáčila jsem vzdorovitě. „Já jsem schopná nocovat klidně i jen tak pod širákem, takže spaní v nějaké chalupě mi bude bohatě stačit,“ prohlásila jsem, jelikož jsem si myslela, že nedostatek komfortu je to jediné, co mu na tom celém vadí. Nejdřív jsem mu ale musela vysvětlit, co to vlastně znamená spát pod širákem, a neušlo mi, že se na to tváří všelijak. Zřejmě něco podobného neočekával od urozené lady, za kterou mě stále ještě podle všeho považoval.

„Nezpochybňuji tvé odhodlání, Elisabeth, avšak věř mi, že tohle by se ti skutečně nezamlouvalo,“ pokoušel se mi to chabě rozmluvit, než mu z mého zatvrzelého výrazu došlo, že se bude muset vytasit s přesvědčivějšími argumenty než jen s tímhle. „Nu, řekněme, že někteří z obyvatel jsou stále tam uvnitř... a není na ně nijak příjemný pohled...“ prohodil a já se bezděčně zachvěla, ne ani tak kvůli tomu, co právě řekl, jako spíš kvůli jeho podivnému tónu, který naznačoval... co vlastně?

„Co tím myslíš? Co se jim stalo? Nějaká epidemie nebo co?“ vyzvídala jsem znepokojeně, ale Thalion se můj dotaz rozhodl zcela ignorovat.

„Jak jsem již pravil prve, Wallslough je jediné místo, které přichází v úvahu. Třebaže musím přiznat, že bych nás ještě mnohem raději viděl na hrádku Durrow. Naneštěstí pro nás je však zcela vyloučeno, že bychom se tam dokázali dostat zavčasu,“ posteskl si trochu a mně bylo naprosto jasné, že jsem to já, kvůli komu musel své původní plány přehodnotit. Na druhou stranu si za to ale mohl zčásti i on sám, protože kdyby nebylo toho jeho zpoždění...

„Upřímně mě těma svýma řečma začínáš už pořádně děsit!“ A taky štvát... dodala jsem si v duchu. „Proč mi prostě nemůžeš říct, co se to tady děje?“ mračila jsem se na něj, rozladěná tím jeho soustavným tajnůstkařením. „Jak si mám dát pozor, až budu sama, když vůbec nevím na co?“

Zdálo se, že tenhle argument na něj konečně zabral, přinejmenším vypadal, že o mých slovech přemýšlí. A já netrpělivě čekala, co mi odpoví.