74. díl

    Má drahá... Netušila jsem, jestli takhle v této době opravdu muži oslovují své manželky – tedy přinejmenším ti, kteří mají nějaké způsoby - ale protestovat jsem se rozhodně nechystala, protože se to poslouchalo víc než hezky.

A jelikož Thalionovo vybrané chování zapůsobilo zjevně i na zarostlého chlapíka, který hlídal u vstupu do osady, ani nás nijak nevyslýchal a bez dlouhých cavyků nás rovnou vpustil dovnitř. Jen si neodpustil dobře míněnou poznámku, že je celkem lehkovážné cestovat pouze ve dvou a obzvláště takhle navečer, když se to kolem cest jen hemží hrdlořezy a lapky, na což mu můj společník odvětil, že si váží jeho zájmu, ale že o nás si opravdu starosti dělat nemusí.

„Raděj mi pověz, zdalipak zde v okolí vládne prozatím klid,“ otázal se ho, stále podle všeho rozmrzelý, že jsme nemohli přenocovat na onom hradě. „Neboť se mi donesly nejrůznější zvěsti, z nichž mnohé jsou přinejmenším znepokojivé... A nyní nemám na mysli lapky ani hrdlořezy, jestli mi rozumíš.“

„To jo, to vono se povídá leccos...“ utrousil ten chlapík a nejistě se zadíval na mne, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kolik toho přede mnou prozradit. „Starej Samoel se taky zapřisahal, že něco viděl, ale ten nebejval moc často střízlivej ani předtim a vod tý doby je to s nim eště horší. Navíc starosta tvrdí, že sou to akorát babský povídačky a že se neni čeho bát.“

„Možná by hovořil jinak, kdyby byl na místě Samoela,“ neodpustil si Thalion trochu uštěpačnou poznámku.

A jelikož zřejmě usoudil, že nemá smysl s tím mužem dál ztrácet čas, dal mu nějakou minci za jeho ochotu, a pobídnul koně směrem k větší nízké budově, kterou jsem celkem rychle podle výběhu vedle ní identifikovala jako stáje. Tam jsme si museli počkat podstatně déle, aby se teprve na opakované a dost důrazné zabušení na vchodová vrata posléze objevil rozcuchaný bosý mladík, kterého Thalion tím hlukem zcela evidentně vzbudil a který nevypadal moc nadšeně, že by se měl postarat o naše koně.

„To ste nemohli přijet dřív?!“ zabručel nevrle a když mi Thalion galantně pomohl sesednout a pak mu předal otěže, zlostně s nimi trhnul, až se jeho hnědák ozval na protest proti takové hrubosti.

„Hleď se k nim chovat slušně, rozumíš?!“ zpražil ho můj společník přísným pohledem a chvilku se zdálo, že po něm ten výrostek skočí, zřejmě povzbuzen skutečností, že je vyšší a starší, a podle toho, jak byl jeho dech cítit, tak i pořádnou dávkou nějakého alkoholu.

A já musela uznat, že se Thalion nemýlil, když se domníval, že tihle lidé nebudou brát pražádné ohledy na jeho urozený původ. Pokud něco, pak se zdálo, že jeho upravený vzhled toho mladíka akorát ještě více dopálil a já s obavami sledovala, jak se jeho ruce zaťaly v pěsti a zatímco jsem se horečně snažila vymyslet, jak tomu kvapem se blížícímu střetu zabránit, nemohla jsem zároveň netrnout, jestli Thalion zvládne podobný útok ustát. Pravda, poradil si už i v horší situaci, ale stejně jsem se o něj strachovala, když tam jen tak mlčky stál, ruce volně svěšené podél těla a s naprostým klidem opětoval rozlícený pohled svého protivníka.

Na chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych skočila pro toho muže od vrat, protože u něj se aspoň zdálo, že pro něj Thalionovo postavení něco znamená, jenže dřív, než jsem se k tomu stačila rozhoupat, bylo náhle po všem.

„Jo, jasně,“ přikývnul stájník nebývale úslužně, jeho bojovnost v mžiku tatam, když se k mému neskonalému úžasu dokonce pokusil o cosi, co měla být zřejmě poklona.

„Výborně,“ pousmál se na něj Thalion přátelsky, jako kdyby po něm ten týpek nechtěl jen malou chvilku předtím skočit. „Až budeme odjíždět, budeš za svou námahu patřičně odměněn. Tak hleď, abys mi nezavdal důvodů k nespokojenosti...“ prohodil ještě, stále s tím milým výrazem, přesto nebylo pochyb o tom, že to bylo míněno jako varování.

„Samozřejmě, pane,“ pospíšil si ho ten grázlík ujistit a já jen zírala, jak rychle zkrotnul.

„Víš, že máš úžasný přesvědčovací talent?“ pronesla jsem k Thalionovi, sotva jsme opustili stáje a zamířili k nedaleké hospodě. „A já se už bála, že to skončí rvačkou!“

„Zásadně se nervu, Elisabeth. Když již není zbytí, pak nechávám promluvit své zbraně, avšak zatím jsem se poměrně dobře obešel i bez nich,“ odvětil s nádechem ne tak úplně nepochopitelné samolibosti.

„Tohle bys mě měl někdy naučit!“ zasmála jsem se trochu nuceně, to protože jsem si stále nebyla jistá, co si o Thalionovi vlastně myslet. A po jeho dalších slovech jsem byla ještě zmatenější.

„Ne vše se dá naučit, Elisabeth...“ poučil mne, jeho tón najednou nezvykle zasmušilý. „K něčemu musí být jeden předurčen... a ani pak není snadné se smířit s cenou, již za tu znalost musíš zaplatit...“