76. díl

    Jak se mohl Thalion zachovat tak neskutečně hloupě a hrozit tomu muži před jeho vlastními lidmi, navíc na místě, odkud nebylo snadného úniku?! To už by snad bylo rozumnější nocovat venku, pokud měl tohle od začátku v úmyslu! Copak bylo tak těžké zodpovědět těch pár dotazů, aby měl starosta klid?! Vždyť jsme se nedopustili ničeho nezákonného a ani jsme se na něco takového nechystali, abychom se mu nemohli svěřit s cílem naší cesty! Vsadila bych se, že kdyby Thalion nezačal dělat potíže, už jsme mohli sedět u stolu nad teplou večeří, namísto abychom čelili značně namíchnuté skupince vesničanů, kteří měli viditelně dost upito.

Nejradši bych jim řekla, že k tomu mladému lordovi vlastně nepatřím, že jsem na něj narazila čirou náhodou a usoudila – zjevně dosti zbrkle – že bude bezpečnější cestovat v jeho společnosti. Akorát jsem pochybovala, že by mi to věřili nebo že bych si tím nějak zvlášť pomohla.

„Poslyšte, pane,“ spustila jsem opět zdráhavě a přála si přitom být kdekoli jinde než objektem zájmu všech těch zarostlých, obhrouble vyhlížejících individuí. „Můj choť rozhodně nechce nikomu ublížit, opravdu si jen potřebujeme odpočinout před další cestou.“

„Jo?! Tak proč nám nechcete sdělit, kam to máte namířeno?!“ zůstával ten chlápek zatvrzele neoblomný.

„Protože musíme být stejně jako vy opatrní! Představte si, že v posledním hostinci, kde jsme zůstali na noc, jsme byli přepadeni a kdyby nebylo chrabrosti mého chotě, kdoví, jak by to s námi dopadlo!“ pokoušela jsem se kvapně napravit, co Thalion svou neomaleností způsobil, ale zdálo se, že ten muž ani pořádně nevnímá, co mu říkám, protože jsem ještě ani nedomluvila, když se znovu ozval.

„Hovoříte nějak prazvláštně, paninko! Odkud že to pocházíte?“ A než jsem se vůbec stihla nadechnout k odpovědi, přeměřil si mě podezíravě přimhouřenými očima. „Jste mi nějaká povědomá… skoro bych až řekl, že jsme se už někdy setkali!“

„O tom pochybuji, do společnosti moc často nezavítám a ve vaší vesnici jsem dneska zcela jistě poprvé!“ pospíšila jsem se mu to vymluvit, než se rozpomene, že existuje nějaká lady Eleanor, které jsem až nápadně podobná.

Možná byly mé obavy zbytečné a on mou příbuznou nikdy v životě neviděl ani o ní neslyšel, ale nač zbytečně riskovat? Bohatě nám stačila Thalionova lehkovážnost, díky které nám ti neurvalci nejspíš brzo skočí po krku. A já se nedostala ve zdraví z jedné hospody, jen abych zařvala hned v té další! Naneštěstí se ale nezdálo, že by byly mé zdvořilé způsoby o něco účinnější než Thalionovo osobní kouzlo.

„Upřímně se mi nezamlouváte ani jeden!“ ucedil starosta tak sveřepým tónem, že jsem předem vzdala jakoukoli snahu nám ještě aspoň trochu vylepšit reputaci, protože to bylo zjevně zbytečné. „Nejspíš bych vás měl pro všechny případy vykázat ven! Koneckonců i kdyby dnes v noci řádily nějaké temné síly, Váš choť je nepochybně schopný Vás před nimi ochránit!“ mudroval nahlas a já neprotestovala, jelikož vyhlídka na nocování venku se mi v tu chvíli zdála lákavější než strávit byť jen o minutu déle ve společnosti těch nabroušených vesničanů.

A jelikož se ani Thalion výjimečně nezmohl na žádnou námitku a jen se na toho muže nedůtklivě mračil, nakázal starosta svým lidem, aby nás nekompromisně – leč se vší úctou – vyprovodili z jeho vesnice.

„To nebude nutné, půjdeme sami, když tu nejsme vítaní!“ nezamlouvala se mi ta představa, jelikož jsem se obávala, aby se nás ti chlápci nepokusili zbavit nějakým definitivnějším způsobem, jakmile s nimi budeme o samotě.

Thalion oproti tomu nevyhlížel, že by mu podobná možnost dělala starosti, a s hlavou hrdě vztyčenou zamířil i s  naším doprovodem ke dveřím. Buď měl v obyvatele Wallslough více víry než já a nebo možná doufal, že na tyhle by mohly ty jeho přesvědčovací praktiky zabrat. Každopádně nedostal příležitost to zjistit, neboť když jsme míjeli stůl, kde ta skupinka předtím popíjela, ozval se jeden z mála mužů, který tam zůstal navzdory všemu, co se mezitím seběhlo, poklidně usazený a jako jediný nevypadal, že by ho zajímalo cokoli jiného než džbán jakéhosi moku, jenž třímal v pravici.

„Radši je nech tady, Woltere. Pokud se chystají škodit, je lepší je mít pod dohledem. A kdyby došlo na nejhorší, tak se dva páry rukou navíc vždycky hodí.“

„Já tu ale nechci někoho jeho druhu! A ona se mi taky ani trochu nelíbí! Co to může být za ženštinu, když cestuje s někým takovým?!“ nesdílel starosta jeho názor, nicméně když se za nás ten muž slíbil zaručit, byl ochotný nás tam do rána strpět.

Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli mu za to být vděčná, ale nedalo se mu upřít, že si tím zásahem získal mou pozornost. A také Thalionovu, ovšem ten se mu podle všeho rozhodně poděkovat nechystal…