9. díl

    „Byla jsi na tom převazu?“ vyzvídala Diana, když jsme usedly ke stolu, abychom se navečeřely. Nutno ale říct, že ani jedna z nás tomu jídlu moc nedala. Diana, která si hlídala štíhlou linii, se spokojila se zeleninovým salátem s kuřecím masem a já bez chuti oždibovala další suchý rohlík.

„No jo...“ zamumlala jsem a doufala, že se o tom nebude chtít přesvědčit na vlastní oči. Ačkoli... když se to tak vzalo, tak jsem vlastně na převazu byla... akorát že jsem si to převázala sama, abych zamaskovala, že už tam žádné zranění nemám, protože tohle jsem teda fakt vysvětlovat netoužila. Vsadím se, že by si Diana myslela totéž co Michael, že jsem chtěla být za každou cenu zajímavá... Pro jistotu jsem si ještě vzala triko s dlouhým rukávem, abych zakryla fakt, že ze mě zdravotník nejspíš nikdy nebude.

„A jak jsi dopadla ty s tím kolenem?“ pokusila jsem se vzápětí stočit rozhovor jinam a celkem úspěšně, protože mi Diana začala hned ochotně líčit, co všechno jí s tím doktorka prováděla, jako kdyby se jednalo o nějakou závažnou operaci a ne jen skoro povrchovou odřeninu.

„Tak fajn...“ plácla jsem, když se po nějaké době odmlčela, a já usoudila, že by bylo asi vhodné nějak zareagovat. Radši jsem ale přitom koukala do talíře, protože mě až nezdravě přitahoval pohled na její krk, kde jen malý kousek pod kůží pulsovala tepna plná horké lahodné krve...

Panebože... to už mi vážně hráblo natolik, že přemýšlím o tom, že bych se jí do něj zakousla?! Jestli jsem na tom už teď tak špatně, co teprve, až nastane úplněk?! To snad už budu sápat lidi na potkání!

Hm, jestli k tomu opravdu dojde, tak si jako svou první oběť vyberu toho šmejda Michaela! Protože pokud si tohle někdo zaslouží, pak je to právě on! blesklo mi hlavou, než jsem se zarazila nanovo. To si tu fakt klidně rozjímám o tom, jak někoho odpravím?!

„Jsi dneska nějaká zamlklá...“ povšimla si Diana. „Pořád ti není dobře? Říkala jsi o tom doktorce? A co ty rozbory? Už se něco ví?“

Akorát jsem potřásla hlavou a znova se zakousla do pečiva, abych nemusela odpovídat, jenže tím jsem svou kamarádku zřejmě příliš neuspokojila. „Možná bys měla zkusit zajít k doktorovi ve městě, tohle přece není normální! Jsi strašně bledá a pod očima máš tmavé kruhy... asi ti to s tím spánkem moc nevyšlo, co?“

„Moc ne,“ připustila jsem, ale odmítala jsem jí přiznat, jak jsem těch posledních pár hodin strávila.

Ostatně druhý den jsem ve svém pátrání pokračovala a tentokrát jsem zašla i do univerzitní knihovny a když jsem nic zajímavého neobjevila tam, sedla jsem na kolo a zajela navštívit tu ve městě. Jenže i když jsem si toho načetla víc než dost, stále jsem nevěděla, co si o tom všem myslet... a hlavně čemu z toho – pokud vůbec něčemu – vlastně věřit.

Samozřejmě jsem se stále uklidňovala tím, že mám jenom nějakou ošklivou virózu, ale proč nebýt pro všechny případy raději připravená i na jinou možnost? Protože mi prostě nepřipadalo, že by nějaká normální nemoc mohla vyvolat takovou touhu po krvi. Došlo to až tak daleko, že jsem si ve městě zašla do restaurace a tam si objednala de facto syrový steak. Já, která ho vždycky preferovala well done! A nutno říct, že jsem si na tom krvavém fláku masa náležitě pochutnala, třebaže na Dianinu krev to nemělo a ani jsem po jeho konzumaci na sobě nezpozorovala žádné zásadní změny.

Zato když jsem se tu noc ukládala ke spánku, povšimla jsem si, že se mi lehce třesou ruce. A mé sny byly opět plné krvavých výjevů a hrozivých stínů, které se plížily všude kolem, číhající na svou příležitost mne dočista pohltit... roztrhat na kousky, až ze mě nezbude vůbec nic.

Pamatuji si, jak jsem se s trhnutím probudila, zprvu naprosto dezorientovaná, třebaže to, že už neležím ve své posteli, jsem si uvědomila celkem záhy. A jakmile jsem se v té tmě trochu rozkoukala, hrůzou jsem se rozkřičela. To proto, že jsem stála nad Dianou.

Její nehybné oči na mě vyčítavě zíraly. A hrdlo měla rozervané tak, že místy bíle prosvítala její páteř...