8. díl

    „Eliso?!“

Tázavě jsem se na Dianu podívala a teprve v ten moment jsem si plně uvědomila, co jsem právě provedla. A nejhorší na tom celém bylo, že mi ta trocha krve chutnala jako už dlouho nic... a probudila ve mně ukrutný hlad po další...

Jako hypnotizovaná jsem se zahleděla na její koleno a bojovala s nutkáním si kleknout a olízat to místo do čista. V mém výrazu muselo být něco z toho nejspíš poznat, protože se Diana urychleně posbírala ze země a pro jistotu ode mě couvla.

„Co je to s tebou?!“ nechápala.

Což já ostatně taky ne. Přece jsem nebyla nějaký upír, aby mě lákala lidská krev! A i když mi to psí kousnutí mohlo způsobit ledacos, pochybovala jsem, že by to mělo až takovýhle účinek! Leda že by to zvíře nebyl pes ale vlkodlak, pomyslela jsem si ne bez jistého pobavení nad takovou absurditou. Ostatně i kdyby to byl vlkodlak, tak bych přece nebažila po krvi ale spíš po masu, ne?

„Pojď, odvedu tě k doktorce, ať se na tebe podívá,“ přerušila Diana mé rozjímání. „Myslím, že bude stejně lepší, když mi to koleno vydezinfikuje.“

„Hm.“ Takové plýtvání! napadlo mě, ale nahlas jsem to naštěstí nevyslovila. „Poslyš... běž tam radši sama... já se zkusím nejdřív trochu prospat, třeba mi pak bude líp...“ pokoušela jsem se z toho vyvléknout, když v tom jsem si náhle uvědomila, že ta urputná bolest hlavy poněkud polevila a moje nevolnost se dokonce vytratila docela.

Je možné, že za to vděčím té krvi? Třeba mám málo krvinek a tohle mi pomohlo... dumala jsem a po celou tu dobu jsem na sobě cítila Dianin zkoumavý pohled a doufala jsem, že působím docela nevinným dojmem, protože jsem rozhodně netoužila skončit zavřená v nějakém blázinci.

„A neříkala jsi, že se tam máš dneska zastavit na převaz?“ zeptala se a podle toho, jak se tvářila, tak by celkem i uvítala, kdyby se mé na její vkus zřejmě už dost ujeté společnosti zbavila. Trochu se mě to dotklo, ale na druhou stranu jsem teď taky chtěla být radši sama, takže jsem ji akorát ujistila, že se tam zastavím později, a než mohla nějak zareagovat, už jsem si to chvatným krokem namířila ke koleji.

Teprve když za mnou zapadly dveře, s úlevou jsem vydechla a podél zdi jsem se pomalu svezla na zem, zmatená a s obavami, co se to se mnou děje. Vždyť ještě předevčírem jsem byla docela normální! Dost nudná, ale jinak úplně normální holka! A teď?!

V náhlém impulzu jsem odmotala obvaz, ani vlastně nevím, co přesně jsem si od toho slibovala. Asi jsem se chtěla přesvědčit, jestli se mi ta rána i přes ošetření nezanítila, protože to by třeba mohlo vysvětlovat ten můj nezvyklý stav. Jenže když jsem to místo odkryla, připadalo mi, že už jsem asi přišla o rozum totálně. To proto, že až na trochu tmavší zabarvení kůže tam nebylo vůbec nic...

To přece není možný! Nevěřícně jsem po ní přejela prsty a ucítila mírně hrubší strukturu, zřejmě způsobenou zjizvenou tkání, ale rozhodně nic hrozného na to, že ještě včera mi tu paži zdobil dost nevzhledný kousanec.

„Do prdele...“ ulevila jsem si, zatímco jsem se marně pokoušela najít nějaké reálné vysvětlení pro to, čeho jsem byla právě svědkem. Ale kromě toho, že jsem se zbláznila a nebo mám halucinace, jsem na nic nepřišla. Což nebylo dvakrát povzbudivé.

Rozhodla jsem se využít aspoň toho, že mi už není špatně, a vydala se na obhlídku ledničky, jen abych ji po chvilce zase bez zájmu zavřela. Nic z věcí, které tam byly uložené na poličkách, mě ani trochu nelákalo. Rozhodně ne tolik jako tam venku Dianina krev...

Podivný mráz mi přeběhnul po zádech a já se bezděčně zachvěla. Jako kdybych pocítila dotyk někoho z onoho světa... A jelikož mě nenapadlo nic lepšího, vytáhla jsem z tašky notebook a zabrouzdala po netu, jestli náhodou nenarazím na něco, co by mi mohlo pomoct.

Ale i když jsem si o vlkodlacích přečetla spoustu více či méně divokých teorií, včetně zajímavé informace o tom, že se dokážou sami léčit, pořád jsem nenašla nic kloudného o tom, co si s takovým prokletím počít. Snad prý zabít toho tvora, který ho na mě uvalil... některé příspěvky navíc zmiňovaly nutnost pozřít pak jeho ještě tepající srdce... Jiné pro změnu uváděly, že pomůže někoho pokousat, a tak ten nežádoucí dar předat dál.

Na jednom se ovšem všechny ty články shodovaly... že po prvním úplňku, kdy dojde k přeměně, bude to prokletí už nezvratné. A rychlý pohled na kalendář mi prozradil, že ten nastane již za čtyři dny...