7. díl

    „Dobře, tak Erica ne,“ ujala se Diana opět slova. „Možná kdybys mi řekla, co by sis tak zhruba představovala, tak bychom ti byly schopné někoho ucházejícího dohodit,“ zadívala se na mě tázavě, ale než jsem stihla zareagovat, vešel do místnosti přednášející a já za to vyrušení byla neskutečně ráda, třebaže jsem věděla, že se jedná jen o dočasnou záchranu a že jakmile bude po hodině, Diana se k tomuhle tématu ještě vrátí.

Čím déle jsem ovšem seděla na židli a naslouchala monotónnímu mumlání stařičkého profesora, tím méně mě to trápilo. Protože daleko větší starosti mi dělal můj žaludek, který se hladově svíral, zcela ignorující fakt, že jsem ráno snídala, jenže zároveň se mi při pouhém pomyšlení na jídlo dělalo natolik nevolno, že jsem si neuměla představit, že bych do sebe zvládla v nejbližší době vpravit aspoň suchý rohlík.

„Co je?“ špitla Diana, když jsem se lehce dotkla její paže, abych na sebe upozornila. „Je ti dobře? Vypadáš nějak pobledle.“

„Ani ne... hele... já... radši odsud vypadnu...“ Spěšně jsem shrábla notebook do tašky a aniž bych čekala, co mi na to řekne, klidila jsem se co nejrychleji odtamtud, než mě žaludek zradí a já se před všemi totálně znemožním.

Teprve na chodbě jsem si uvědomila, že mě Diana následovala, to když mě popadla za paži a přiměla zastavit. „Počkej přece, doprovodím tě! Kam chceš jít? Na ošetřovnu?“

Bez rozmýšlení jsem jí to odkývla, protože mi to bylo srdečně jedno, hlavně jsem se chtěla dostat na čerstvý vzduch a pokud možno někam, kde nebude moc lidí, kdybych svůj žaludek náhodou nedokázala udržet pod kontrolou.

„Tak pojď,“ zavěsila se do mě Diana a já se poslušně nechala vést, zatímco jsem nenápadně vdechovala její vůni, překvapená, že jsem nikdy předtím nezaznamenala, jak je opojná.

„Máš novou voňavku?“ zeptala jsem se, stále poněkud mimo a nohy s každým krokem o něco slabší, až jsem se začala obávat, jestli na tu ošetřovnu vůbec zvládnu dojít.

„Ne, pořád tu samou,“ odvětila, upřímně překvapená, že se ve svém stavu o něco takového zajímám. „Poslyš, dělali ti nějaké testy, jestli jsi něco nechytla? Víš, kvůli tomu kousnutí.“

„Nevím, doktorka mi dělala nějaký odběr, ale neříkala, co s tou krví plánuje...“ zamumlala jsem, stále podivně omámená, až jsem si říkala, jestli je to vůbec skutečnost, jestli náhodou nespím. Přinejmenším by to vysvětlovalo, proč všechno vidím jakoby přes mlhu a Dianin hlas zní tak nezvykle.

„Nechápu, jak tě mohla klidně poslat pryč...“ zlobila se, zatímco mě odhodlaně vlekla nejkratší cestou k doktorce. „Vždyť celá jenom hoříš... určitě máš horečku...“

„Je mi fajn... mám jenom hlad...“ odbyla jsem ji a ona se poněkud nevěřícně zasmála.

„Teď zníš skoro jako Karen!“ prohodila, aniž by zpomalila. Zato já si byla s každým dalším krokem čím dál víc jistá, že na ošetřovnu nechci.

„Počkej přece...“ pokoušela jsem se Dianu zastavit, jenže ona mě nebrala na vědomí, dokud jsem se jí nevyškubla natolik prudce, že ztratila rovnováhu a upadla na zem.

„Co to vyvádíš?!“ vyjela na mě, víc zaskočená než naštvaná, a se syknutím se chtěla postavit zase na nohy, jen aby toho úsilí zanechala, jakmile spatřila své rozbité koleno. „Panebože... to je... krev...?“

Oči se jí rozšířily hrůzou a na okamžik se zdálo, že snad omdlí. Já na druhou stranu cítila, jak mě ona podivná malátnost opouští, a když jsem u Diany poklekla, nemohla jsem z té rudé skvrny na její noze odtrhnout zrak. „To mě mrzí...“ zamumlala jsem nepřítomně, veškerá má pozornost soustředěná na to místo.

„Děláš si ze mě srandu?!“ prskla Diana hněvivě, ale jejímu tónu chyběl potřebný důraz. To proto, že se jí odjakživa dělalo z krve špatně, obzvláště z té její. „Jestli mi tam zůstane jizva...!“ vydechla úzkostlivě, zatímco se chvějící se rukou pokoušela shrnout roztrhanou punčochu, aby se jí nepřilepila k ráně.

„Počkej, pomůžu ti...“ nabídla jsem se jí a než mi na to mohla něco říct, už jsem jí opatrně stahovala tělovou, krajkou zakončenou silonku dolů, mé prsty přitom lehounce pohladily krvácející odřeninu.

A aniž bych nad tím přemýšlela, strčila jsem si je do pusy a s přimhouřenýma očima si vychutnávala těch pár rudých krůpějí, které na nich ulpěly.

„Eliso?!“