135. kapitola - epilog

    Byla jsem si celkem jistá, že pokud přesně tohle ten zpropadený Vala plánoval, pak nebude daleko, neboť tak zábavnou podívanou by si přece nenechal ujít! Ulmo! zavolala jsem v duchu jeho jméno, přestože jsem neočekávala, že by se mi od něj dostalo něčeho jiného než dalšího posměchu. Kupodivu to však byl Estëin hlas, který se ozval v odpověď. A nebo to byla pouhá vzpomínka na to, co mi nedávno řekla? Či snad dokonce halucinace, kterou vytvořila má umírající mysl?

„Dosud bloudíš v temnotách, Lothíriel… Ale neměj obavy, již zakrátko spatříš znamení, které tě z ní vyvede…“ sdělila mi konejšivě a já nechápala, co si o tom myslet. Vždyť jaké znamení se dá nalézt v takových hlubinách?

A pak jsem náhle zachytila ještě jiný hlas a ačkoli mě v tu chvíli už plíce strašlivě pálily, stejně jsem se nemohla nepousmát. Saeros… Můj věrný ochránce, který mne ani přes mé odmítnutí nezatratil… a který mi již jednou zachránil život, když se mě v Imladris pokusila ona zhrzená elleth otrávit.

„Otevři oči, Riel!“ nakázal mi, jeho tón podobný tomu, který na mě používal na cvičišti, a možná i proto jsem bez zaváhání uposlechla, sama poněkud překvapená tím, že je mám zavřené.

A tehdy jsem ji uviděla… Eärendilovu hvězdu zářící tak jasně, jako kdyby sestoupila dolů z oblohy, abych se mohla chytit jednoho z jejích stříbřitých vláken a překonat tak těch pár zbývajících metrů, které mě dělily od hladiny.

„Děkuju…“ zašeptala jsem vděčně a ačkoli se znovu neozval, myslím, že to slyšel.

Stále těžce lapající po dechu jsem se přebrodila ke břehu, kde na mě k mé neskonalé radosti čekal nejen Celebros, jenž vypadal spokojeně a čerstvě, jako kdyby teprve před chvilkou opustil stáje, ale také nové ošacení a výzbroj. A přestože luku jsem se dotkla jen velmi neochotně, dvojici dýk jsem uvítala s povděkem.

Tu největší radost mi ale samozřejmě způsobilo zjištění, že opět vidím. Sice stále poněkud rozmazaně a nejasně, ale to se každým okamžikem zlepšovalo, jako kdyby se ona neproniknutelná temnota konečně rozestoupila, aby dovolila prvním ranním paprskům opět prozářit můj bezútěšně černý svět. Jen ta hlava mě pořád dost silně bolela, ale ani to mi nezabránilo hltat všechny ty barvy kolem, věci, které jsem tak dlouho považovala za obyčejné, a nyní mi připadaly neskutečně drahé. A ze všeho nejvíc jsem v ten moment toužila vyhoupnout se na Celebra a tryskem zamířit zpět do paláce, abych se mohla poprvé podívat na svého syna, a kdoví, třeba se mezitím navrátil i Thranduil a já bych tak směla znovu pohlédnout do jeho předrahé tváře a přivítat ho doma, jak jsem mu to ostatně od posledně dlužila.

Nezapomínej na svůj slib! hrubě mne probral z mého snění Estëin hlas, pro jednou zcela prostý obvyklé vřelosti a laskavosti, a já s těžkým srdcem přisvědčila. Aniž bych se déle zdržovala obdivováním všech těch krás kolem, rychle jsem na sebe hodila svůj nový šat, ne nepodobný vojenskému úboru, na který jsem byla zvyklá, a zatímco jsem si připínala pouzdra se zbraněmi a toulec, vyslala jsem v duchu tiché poděkování k Oromëmu, který mi to vše přichystal.

Nechť jsou tvé cesty zelené a zlaté, Lothíriel… zazněla v mé mysli jeho odpověď a navzdory svému stesku jsem se pousmála. Ano… jednou budou opět zelené a zlaté… a pokud Valar dají, tak se znovu shledám se svým zlatovlasým princem a naším stejně sluncem políbeným synkem. Ale ten čas dosud nenadešel.

Ještě jsem si spěšně spletla vlasy, které zřejmě nějakým Ulmovým zásahem nabraly dost nevšední modravo-černý odstín, tak tmavý, jako jsou ty největší hlubiny jeho říše, a po krátkém zaváhání jsem vyslala strohé poděkování i jemu. Byla jsem připravená, aspoň tak, jak jsem toho byla schopná, a když jsem se vyhoupla na Celebrův hřbet a nasměrovala ho za stříbřitou nitkou Eärendilovy hvězdy, musela jsem myslet na kapitána a jeho slova, ta, která mi vyvstala na mysli již tam dole, že pokud někdy zbloudím z cesty a nebudu vědět, kam se dát, pak mám následovat právě ji.

A já tak učinila, třebaže jsem celkem záhy i bez ní vytušila, kam se má cesta bude ubírat. Jediné, co mi dosud zůstávalo skryté, byl účel mého poslání, avšak cosi mi říkalo, že i ten se nepochybně brzy dozvím, jen jsem si nebyla jistá, zda nezklamu důvěru, kterou ve mě Valier svou volbou vložily. Co když se mýlily a já na ten úkol prostě nebudu stačit? Vždyť pokud skutečně očekávají, že pomohu sjednotit rody Eldar a Edain, tak mi měly též napovědět, jak něčeho takového docílit, když se to zatím ještě nikomu nepodařilo.

Samozřejmě jsem se hodlala vynasnažit, ale už předem jsem pochybovala, že bych se někdy dokázala zachovat jako Glorfindel a obětovat svou rodinu, bez ohledu na to, koho bych tím zachránila. Přitom jsem si nemohla nevzpomenout na Estëino a Yavannino varování, že možná budu jednou litovat laskavosti, kterou jsem si pro Lindira vyprosila. A byla jsem pevně odhodlaná se postarat, aby takový den vůbec nenastal.

Vždyť nejsem obyčejnou elleth… teď už ne… pomyslela jsem si, zatímco jsem zálibně přejela po rytinami zdobeném jílci jedné ze svých dýk. Nechť více nebloudíš v temnotách zněl nápis na ní, elegantní obloučky Quenyi vytvářející více než zdobný ornament. Na druhé stálo Cesta bojovníka je osamělá, suché konstatování, které byl nejspíš Ulmův nápad, a pro mě trpká připomínka, jak velmi mnoho jsem ztratila, jako kdybych snad takovou potřebovala, když rána v mém srdce byla až příliš hluboká, než aby mi dovolila vůbec kdy byť jen na okamžik zapomenout.

Mohla jsem jen doufat, že mě mé nové úkoly zaměstnají natolik, že na nějaké tesknění nebudu mít moc času. Jinak totiž hrozilo, že se opět začnu utápět v sebelítosti, a kvůli slibu, který jsem kdysi dala princi, jsem ani nemohla zvolit svůj obvyklý způsob, jak se podobného napětí zbavit.

„Téměř mi připadá, jako kdyby se nic nezměnilo…“ pronesla jsem ke Celebrovi, který mne neúnavně nesl dál a dál, možná díky nějakému kouzlu od Valar, jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že ani po několika hodinách ostrého běhu nejevil na rozdíl ode mě sebemenší známky únavy. Možná proto, že jeho mysl netížily vzpomínky na to, jak jsem kdysi opouštěla Lórien. Tehdy jsem s sebou měla jen o trochu více věcí než nyní, ovšem srdce snad stejně těžké jako teď, neboť na něm spočívala vina za smrt té elleth. A ač se mi aspoň Lindira podařilo zachránit, nejelo se mi o nic lehčeji.

Vždyť stačilo jen pomyslet na Legolase, toho nevinného tvorečka, který se zrodil z mé a princovy lásky, a bylo mi do breku, když jsem si představila, že je tam v paláci docela sám s Oropherem. A co Thranduil, kterého vyslal kdovíkam? Zdalipak je dosud naživu… posteskla jsem si a musela jsem se hodně držet, abych v ten moment i přes svůj slib neobrátila Celebra nazpět do Eryn Galen.

I proto pro mě bylo takovou úlevou, když jsem po několika dnech jízdy konečně spatřila modré a stříbrné prapory. Jistě, mnohem raději bych viděla zelené a zlatavé, na které jsem si během těch let v Oropherově království zvykla a které mi přirostly k srdci, ale aspoň jsem byla u cíle své cesty a nemusela jsem tak se sebou už déle svádět onu obtížnou bitvu. Třebaže jsem samozřejmě nepochybovala, že i zde, v říši krále Gil-galada, mě jich pár čeká. A hned tou první bude nepochybně setkání s ním.