131. kapitola
Oromëho hlas byl mírně zarmoucený, jako kdyby i jemu bylo líto zmařeného života, zato Ulmo si jen znechuceně odfrknul.
„Ještě se jí omlouvej, nevděčnici jedné! Nabídli jsme jí naši pomoc, ovšem jí to stále není dost!“ byl zjevně pobouřen mým chováním. „Takhle to holt dopadá, když si coby svého šampiona zvolíš elleth! Říkal jsem již od samého začátku, že je to čirý nerozum a že bychom tím měli opět pověřit Glorfindela, který se nám v minulosti poměrně osvědčil, ovšem ne, to se ctěným Valier nezamlouvalo!“
„Však víš, co je k tomu vedlo...“ zdál se s tím být jeho druh poměrně smířený, třebaže jeho tón prozrazoval, že ani jemu to není příliš po chuti.
Ulma tou svou poznámkou však akorát ještě více popudil. „Nu ovšem! Také však vím, že nás ta jejich zatvrzelá snaha dokázat, že ellith jsou stejně schopné jako ellyn, jednou přivede do záhuby! Věru netuším, jak mohl obvykle moudrý Manwë na něco takového kývnout!“ durdil se a já ho celkem i chápala, neboť ani já si v ten moment nebyla vůbec jistá, zda jsem královnám Valar za jejich důvěru vděčná. Rozhodně jsem však odmítala být stejně poslušnou loutkou v jejich rukou, jako byl kapitán, a zatratit ty, na nichž mi záleží, pro nějaké vyšší dobro!
„A tady názorně vidíš, k čemu to vede!“ okomentoval Ulmo neomaleně mé myšlenky a já se hrdě napřímila, neboť za svůj postoj, byť pro něj nepřijatelný, jsem se v žádném případě hanbit nemínila!
„Mě též Manwëho rozhodnutí překvapilo, ale na druhou stranu se nejspíš není čemu divit... Vždyť jeho družka Varda dokáže být nepochybně velice přesvědčivá, když si něco zamane...“ prohodil Oromë, ne bez náznaku pobavení.
„A kvůli tomu má Sauron zvítězit?! Jen proto, že si Manwë nedokáže sjednat pořádek ve svém vlastním domě?!“ neshledával na tom Ulmo nic zábavného a mně bylo jasné, že být to jen na něm, tak mne již nikdy nepropustí ze své říše a ten můj úkol, ať už to bylo cokoli, by briskně svěřil svému oblíbenci. Dlužno ovšem říci, že jsem byla také přesvědčená o tom, že by se ho kapitán zhostil s podstatně větší ctí než já.
„Nu, aspoň na tomto se shodneme!“ ucedil Ulmo nevlídně a jeho druh, který zjevně nedisponoval schopností číst cizí myšlenky, ho vzápětí pokáral, že to, co činí, není zrovna zdvořilé.
„A jen proto bych se snad měl nechat omezovat?! Podobné hodnoty jsou dobré leda tak pro Eldar či Edain, my jsme přece nad jejich pravidla povzneseni!“ nemínil si od něj nechat Ulmo udílet lekce slušného chování.
„Pokud by s tebou chtěla Lothíriel své myšlenky sdílet, pak by ti je nepochybně sama vyjevila nahlas! Navíc to, čeho se dopouštíš, ničemu nepomáhá a rozhodně ne tomu, aby k tobě pojala větší důvěru a přijala tvou pomoc!“ poučil ho ještě Oromë, ale Ulmo si z toho pranic nedělal.
„A ty se domníváš, že mi na tom snad sejde? Vždyť čím dříve tahle elleth selže, tím dříve budeme moci tenhle směšný experiment uzavřít! Beztak je naprosto zjevné, že se bude vždy řídit hlasem srdce nikoli rozumu, který by ji přiměl obětovat menšinu pro přežití většiny, byť by to měli být zrovna ti jí nejbližší!“
„Jako to udělal Glorfindel...“ konstatovala jsem, ne bez nádechu trpkosti, neboť když jsem si představila, že by Thranduil provedl něco tak strašného mně a našemu synovi, nebyla jsem si vůbec jistá, zda bych ho potom chtěla ještě někdy vidět.
„Přesně tohle je ten ženský rozmar, o němž hovořím!“ vysmál se mým úvahám Ulmo. „Vždyť co máš právě teď v úmyslu?! Skrýt se v Imladris a vyčkat tam Thranduilova návratu, abys pak zprávami o tom, jaké příkoří na tobě bylo spácháno, vetkla klín mezi něj a jeho otce?!“
„Copak si nemyslíš, že má právo to vědět? Navíc mě stejně zná až příliš dobře, než aby nepoznal, že se něco přihodilo! Nemluvě o tom, že by mi jen těžko uvěřil, že všechny ellith hned po porodu opouští své děti, jen aby se vydaly na návštěvu okolních říší!“ nechápala jsem, co ode mě očekává. A nebo jsem to naopak věděla až příliš jasně, avšak má mysl se bránila něco takového přijmout?
„Nu, jak to vidím já, tak máš nyní na výběr... Pokračovat ve svém původním záměru, poštvat proti sobě otce a syna a oslabit tak již dosti zkoušenou říši přímo před rozhodující bitvou a tím zavinit její zkázu...“ nastínil mi Ulmo strašlivý osud Oropherova království a já se zdráhavě optala, jaká je ta druhá možnost.
„Zapomenout na svou minulost a nechat se vést námi. Pak ti mohu přislíbit, že vykonáš velké činy a tvé jméno nebude nikdy zapomenuto. Tohle byl přece tvůj cíl… po tomhle jsi vždycky toužila či nikoliv?“ vábil mne a přestože měl samozřejmě pravdu, nějak při tom přehlédnul, že se od dob, kdy tomu tak bylo, mnohého změnilo.
„Mám tedy být pro prince i nadále mrtvá? To mi tu naznačuješ? Ale co s ním pak bude? A co náš syn?“ chtěla jsem vědět, než se definitivně rozhodnu.
„To záleží na okolnostech... a též na tobě... A jelikož není vůbec jisté, jaká bude tvá volba, až onen osudný okamžik nadejde, zůstává nám tato část budoucnosti dosud skryta. Co ti však mohu přislíbit, je to, že Eryn Galen zůstane ušetřena,“ odvětil Oromë namísto Ulma a já to zdrceným pokývnutím hlavy vzala na vědomí.
To proto, že jsem si až příliš dobře uvědomovala, že ve skutečnosti vlastně vůbec na výběr nemám…
