134. kapitola

    Netuším, jak dlouho jsem v podvodním království pobývala, neboť tam dole není možné poznat, kdy je den a kdy noc, a já tak velmi rychle ztratila jakýkoli pojem o času. Ke své úlevě jsem s Ulmem moc často do kontaktu nepřišla a pokud ano, choval se ke mně natolik zdvořile, že se tomu nedalo vůbec nic vytknout. Samozřejmě jsem jen uvítala, že si tentokrát zachovává odstup, na druhou stranu to však znamenalo, že mne i nadále zanechal v temnotě mé slepoty, třebaže bylo v jeho moci ji aspoň na chvíli rozehnat.

Byla jsem tím notně zklamaná, ale odmítala jsem se ho doprošovat, a i když nepochybně poznal, co se mi honí hlavou, výjimečně se to rozhodl nijak nekomentovat. Na Saerose jsem se nicméně zeptat musela, protože jsem doufala, že bych se s ním mohla znovu střetnout, ovšem Ulmo mi ani v tomhle nevyhověl a stroze mne odbyl, že tento jeho služebník je nyní zaneprázdněn jinde, a tudíž mne nestihne navštívit. Příliš jsem té výmluvě nevěřila, jenže ani tak mi nezbylo nic jiného než to akceptovat.

Jinak jsem si ale na něj coby hostitele nemohla stěžovat. I nyní pro mě připravil suchou komnatu, kde jsem oproti posledně měla veškerý komfort, na jaký jsem si mohla jen vzpomenout, a jídlo mi tam několikrát denně nosily jeho služebnice. Dokonce jsem měla k dispozici i džbán se sladkou vodou, kterou pravidelně doplňovaly, tudíž ani v tomhle ohledu jsem nijak nestrádala. Z oblečení, které mi nechal přichystat, jsem si však žádné nevybrala, neboť soudě dle pohmatu to bylo samé značně tenoučké látky, a já měla pochybnosti, nakolik by mne před Ulmovým zrakem dokázaly zahalit.

Ani můj zdravotní stav nezůstal zanedbán, když mne snad ještě hned ten první den navštívila sama Estë, aby svým zázračným dotykem trochu urychlila mé léčení.

„Potřebuješ si však především odpočinout, mé dítě,“ pravila mi před svým odchodem. „Máš toho opravdu velice hodně před sebou a pokud chceš uspět, musíš nejprve načerpat dostatek sil, abys všem těm výzvám dokázala zdárně čelit.“

Přirozeně jsem ji hned ujistila, že se již cítím docela v pořádku a vážně nepotřebuji déle zahálet. Chtěla jsem se okamžitě vydat na cestu, abych splnila to jejich poslání, ať už bylo jakékoliv, a o to rychleji se mohla navrátit zpět k Legolasovi a Thranduilovi, který bude nejspíš dosud zarmoucen zprávou o mé ztrátě. Doufala jsem, že mi pak konečně bude dopřáno všechen ten ztracený čas s nimi dohnat a naplno si vychutnat ničím nezkalené okamžiky rodinného štěstí, ovšem Estë tyhle mé naděje v mžiku zničila.

„Ještě nenadešel ten správný čas, Lothíriel. Avšak nemusíš mít obavy, že bys musela dlouho čekat, neboť nastane dříve, než se naděješ. Prozatím si užívej tu chvilku klidu, která ti byla dopřána, neboť jakmile se vydáš za svým osudem, kdoví kdy se ti nějaká další naskytne.“

A tak jsem setrvávala v nečinnosti, má mysl sužována myšlenkami na prince a našeho syna, které jsem musela opustit, mé tělo již dávno zhojené, aspoň nakolik jsem to dokázala posoudit, a přesto mne nikdo nepovolal, až jsem si začínala dělat starosti, zda na mne mezitím dočista nezapomněli. Či zda prostě neusoudili, že na ten jejich úkol vážně nestačím, a nerozhodli se pro něj vybrat někoho vhodnějšího.

Proč mě ale potom nenechají jít domů?! Proč mě stále drží v zajetí, pokud už pro mě nemají žádné další využití?!

„Nestrachuj se, že bychom tě byť jen na okamžik pustili ze zřetele!“ vysmál se Ulmo mé nejistotě při jednom z našich zřídkavých setkání. „Vše závisí jen na tobě… Pokud se cítíš být připravena, pak tě tu přece zhola nic nedrží… leda tvůj strach!“

Ještě nějakou dobu po jeho odchodu jsem váhala, rozervaná mezi prostým pudem sebezáchovy a svou touhou být už konečně pryč, vydat se kamsi do neznáma, abych naplnila svůj osud, pro který jsem byla údajně předurčena. A tohle nutkání nakonec převážilo nad hlasem rozumu, když jsem se bez dalšího rozmýšlení – to abych snad ještě neztratila odvahu – rozběhla proti jedné ze stěn a vší silou do ní vrazila. Kladla odpor jen chvilku a pak už jsem se octla obklopená ledovými masami vody, která byla odporně slaná, jak jsem zjistila hned vzápětí, když jsem se jí nedobrovolně nalokala.

Tohle byl asi hodně špatný nápad! blesklo mi hlavou, zatímco jsem se snažila nepropadnout panice a ráznými tempy jsem vyrazila tam, kde jsem tušila hladinu. Vše bylo ponořené do temnoty, které jsem mezitím již celkem přivykla, avšak v kombinaci s tím naprostým tichem kolem to ve mně vyvolávalo pocit, jako kdybych byla pohřbená zaživa.

Pokoušela jsem se neztrácet víru a pokračovat víceméně stejným směrem, jenže po nějaké době, když se mé plíce již začínaly hlásit o svůj obvyklý přísun kyslíku, jsem si nemohla nepomyslet, jestli přesně tohle nebyl Ulmův záměr. Přimět mě opustit relativní bezpečí mé komnaty a vydat se vstříc smrti utonutím. Tímhle způsobem nejen že bych byla nucena zůstat v jeho říši navěky, avšak zároveň by se mě i celkem elegantně zbavil, zatímco před ostatními by se jevil naprosto bez viny. Vždyť co mohl činit, když se ta pomatená elleth rozhodla neuposlechnout jeho varování, že za oněmi vodními stěnami na ni čeká pouze záhuba?