133. kapitola

    „Vskutku?“ nepozdávala se má odpověď Ulmovi a já znovu přikývla.

„Ano, udělám to,“ přisvědčila jsem s těžkým srdcem. „Přestože naprosto netuším, k čemu vám budu, když jsem slepá!“ neodpustila jsem si jim přece jen připomenout.

„Ty však nejsi slepá, Lothíriel,“ oponovala mi hned Estë, její hlas laskavý, konejšivý, jako chladivý dotyk jemné dlaně na horečkou rozpáleném čele.

„Že nejsem?“ skoro jsem se jí vysmála. Tohle hodlá vážně zkoušet na mně, poté co jsem si kvůli tomu tolik vytrpěla?! „A proč tedy nic nevidím?!“

„Neboť dosud bloudíš v temnotách. Ale neměj obavy… až nadejde čas, spatříš znamení, které tě z ní vyvede…“ přislíbila mi neurčitě, ale než jsem se stačila zeptat, co tím míní, vmísil se do hovoru opět Ulmo.

„Nezdá se vám, že to s tou vaší péčí již poněkud přeháníte?!“ osopil se na svou družku nevlídně. „Jsem si celkem jistý, že značně překračujete daná pravidla!“ upozornil ji ostře, ale Yavanna se tak lehce nedala.

„Možná bychom měli povolat Manwëho, aby to posoudil, nemyslíš? Potom se ovšem též dozví, jak jsi Lothíriel věznil ve své říši a snažil se ji za každou cenu zlomit, jen abys nás o ni připravil! A nebo se domníváš, že věříme tomu, že to vše bylo jen kvůli nějaké sázce?!“

Ulmo však ani po této konfrontaci neshledával jediný důvod, proč by měl toho skutku aspoň opožděně litovat. „Co jsem učinil, bylo pro dobro nás všech!“ odsekl jí nakvašeně. „A nebo jste skutečně tak bláhové, že dosud věříte, že až bude vaše šampionka postavena před rozhodující zkoušku, tak obstojí?! Vždyť až doteď si nijak valně nevedla! A to jste se jí snažily všemožně napomáhat! Věru se divím, že vám to Manwë již dávno nezarazil! Vždyť s ní pouze ztrácíme čas, zatímco nepřítel je den ode dne silnější!“

„Ano, toho jsme si více než dobře vědomy, stejně jako toho, že tentokrát potřebujeme něco víc než jen hrubou sílu! Potřebujeme někoho, kdo dokáže spojit rody Eldar a Edain, aby jednotně vytáhly proti Sauronovi! Pokud se domníváš, že tvůj vyvolený by tohle zvládnul, možná bys mohl být tak laskav a prozradil nám, jak by něčeho takového docílil!“

„A jak toho docílí ona?!“ odfrknul si Vala znechuceně. „Vždyť ani není jisto, zda dosud dokáže napnout luk či zda ji ona událost nadobro nepoznamenala!“ neunikly mu samozřejmě ani tyhle mé obavy.

„I kdyby tomu tak bylo, jsem přesvědčená, že Lothíriel najde jiný způsob, jak ochránit ty, na nichž jí záleží!“

„O tomto jsem však nehovořil! A ty to dobře víš!“ nebyl Ulmo spokojen s její odpovědí.

„Musíme doufat, že i s tímto si dovede poradit…“ odvětila tentokrát Estë a již záhy bylo zřejmé, proč se předtím na tak dlouho odmlčela. „Tvůj přítel bude v pořádku, Lothíriel, právě jsem byla u něj. Doufám jen, že nenadejde okamžik, kdy budeš litovat umíněnosti, s níž jsi trvala na jeho uzdravení. Může se totiž velice lehce stát, že ti pak podobný zázrak bude chybět, až bude v ohrožení života někdo z tvých nejbližších,“ prorokovala mi temně, ale já se tím prozatím odmítala znepokojovat.

„Lindir mi nejednou zachránil život, je jen správné, abych mu tu laskavost oplatila. Navíc patří mezi princovy věrné přátele, a tudíž ho za něj považuji i já. A jsem si jistá, že Thranduil by na mém místě jednal a hovořil stejně,“ pronesla jsem neochvějně a ona to konečně akceptovala.

„Dobrá tedy, beztak je již příliš pozdě, než abys své rozhodnutí mohla vzít zpět. Však nyní již následuj Ulma do jeho říše, aby tě vzal na bezpečnější místo. Oromë tam bude čekat s tvým koněm. A zajisté bude tak laskav, že se postará i o tvou novou zbroj a zbraně, které ti na tvé cestě nepochybně přijdou k užitku.“

„Na cestě kam?“ chtěla jsem ještě vědět, ale tohle mi odmítla sdělit.

„Až nadejde čas, sama poznáš, kam se vydat…“ odbyla mne a já si říkala, že možná ještě ani jí to není známo, což mi nepřipadalo zrovna dvakrát uklidňující.

„A co když to nepoznám?“ vyjevila jsem své pochybnosti, kterým se Yavanna zvonivě zasmála.

„Pokud to nepoznáš, pak jsi opravdu slepá!“ prohodila, než se ona i Estë stručně rozloučily a zanechaly mne v Ulmových rukou.

„Rač vstoupit, Riel, nic se neostýchej!“ pobídl mne ten Vala nikterak vlídně a nutno říct, že teď, když jsem znala pravý důvod, proč mne tam tenkrát věznil, měla jsem ještě méně chutí tak učinit.

„Nu, pokud je ti to až natolik proti mysli, pak dělej, jak myslíš! Ovšem jsi značně bláhová, pokud skutečně věříš, že se odsud dokážeš dostat bez cizí pomoci!“

„Nemusíš se znepokojovat, Lothíriel. Ačkoli tě nechová v žádné zvláštní oblibě, ani tak by si netroufl protivit Manwëho vůli!“ prohlásil Oromë a když jsem se rezignovaně chystala sesednout, dokonce mi pozorně pomohl dolů. „O svého hřebce se nestrachuj, v mé péči nedojde ani té nejmenší újmy!“ přislíbil mi ještě a já neměla proč mu to nevěřit.

Ostatně vždyť i mezi Eldar kolovaly o něm a jeho loveckých dovednostech dosti barvité příběhy a písně a já jen litovala, že ho nemohu spatřit na vlastní oči, abych se přesvědčila, nakolik přesně ho vykreslily. Neboť pokud nepřeháněly, pak by bylo rozhodně na co se dívat…

„Toto nejsou zrovna myšlenky dámy!“ vysmál se mi Ulmo, který se ani nesnažil předstírat, že opět neslídí v mé mysli, když už nebyl natolik zdvořilý, aby s tím docela přestal.

„A tvoje chování má dosti daleko do chování urozeného lorda, natožpak jednoho z Valar!“ odsekla jsem, ale jelikož jsem dala své slovo, zdráhavě jsem se vydala za jeho hlasem, abych opět jednou zakusila pohostinnost jeho podvodní říše.