132. kapitola

    „A co Lindir?“ odmítala jsem se stále smířit s jeho ztrátou. „Pokud potřebuje léčitele, proč mu nepomůže Estë? Copak pro něj zhola nic neuděláte?!“

„Na to je již příliš pozdě, Lothíriel,“ pravil Oromë nevesele.

„Navíc jen pokud se zcela oprostíš od své minulosti, dokážeš naplnit svůj osud!“ dodal ještě Ulmo uštěpačně a já se okamžitě zamračila.

„Jako kdybys ty snad chtěl, aby se tak stalo! Ostatně jak mohu vědět, že je to opravdu můj osud a ne jen vaše vůle? Chcete, abych vše opustila... odmítáte pomoci mému příteli... a nač to vše?! Vy vážně věříte, že mi nějaká sláva za tohle všechno stojí?!“ opáčila jsem zlostně. „Máte vůbec ponětí, jak velmi mnoho ode mě žádáte?!“

„Velice dobře!“ odsekl Ulmo podobným tónem. „Otázkou však zůstává, zda jsi schopná vykonat, co se od tebe očekává! Neboť zatím se zdá, že nikoliv! Že tvé sobecké city převažují nad zdravým rozumem a ty je navíc ve své pošetilosti a možná i zpupnosti stavíš nad cokoli jiného, jako kdyby to bylo něco natolik výjimečného, že to ospravedlňuje smrt druhých!“

„Vyčítáte mi, že miluji?! Dali jste mi zpoznat tento cit, dopřáli jste mi krátkého štěstí s princem a nyní mi to vše chcete zase vzít?!“ nechápala jsem, jak můžou být tak krutí. Copak není způsob, jak naplnit svůj osud a přitom zůstat s princem a naším synem?

„To rozhodně není!“ ucedil Ulmo a mně připadalo, že ho ta skutečnost navýsost těší. „Či jsi snad již pozapomněla, že cesta bojovníka bývá osamělá?! Glorfindel to pochopil rychle, to jen ty musíš stále činit potíže!“

„Možná proto, že není lehké vzdát se všech, kteří jsou mi tak drazí!“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale u něj jsem s tím stejně nepochodila.

„Glorfindel měl přece též rodinu!“ upozornil mě celkem zbytečně, jeho tón plný nevole jasně prozrazující, jak velmi se mu protiví marnit svůj čas s někým, jako jsem já.

„Jenže Glorfindel nebyl matkou! Ovšem tohle ty coby muž nemůžeš nikdy pochopit!“ neodpustila jsem si poznamenat a jen při vzpomínce na svého sotva narozeného syna, kterého jsem byla nucena zanechat v kdovíjakých rukou v paláci, mi znovu vstoupily slzy do očí.

„Myšlenkami na něj ničeho nedocílíš, Riel! A ani neodvrátíš osud, který vám byl určen, pokud odjedeš do Imladris, abys tam čekala na prince!“ zalíbilo se zjevně Ulmovi udílet mi lekce a já toho všeho měla už akorát tak dost!

„Zatím jsi mě nijak zvlášť nepřesvědčil! Mám opustit naprosto vše pro jakýsi mlhavý příslib a vám je zatěžko vyhovět mi aspoň v jediném a zachránit Lindirovi život?! Copak vám to udělá?! Vždyť ani nežádám, abychom pokračovali v cestě společně! Pouze nechci, aby kvůli mně kdokoli další zahynul!“ trvala jsem zarputile na svém.

„To tě sice šlechtí, avšak zapomínáš přitom, že jsme nyní ve válce. Jistým obětem se prostě nedá vyhnout. A může se velice snadno stát, že pokud využiješ našeho milosrdenství nyní, nebude se ti ho pak dostávat pro někoho, na kom ti skutečně záleží,“ ozval se docela blízko povědomý zpěvavý hlas. Yavanna...

„Oceňuji, že mi to říkáte, ale přesto musím trvat na tom, abyste Lindirovi pomohli!“ pronesla jsem skálopevně, zatímco jsem v duchu trnula, zda ten, o kom hovořila, je princ či náš malý lísteček. A nebo snad oba dva? Ale tak bezcitní by přece nemohli být, aby se mě rozhodli připravit o oba! Či snad ano?

„Bezcitní?“ opáčila Estë, kterou sem zřejmě povolal některý z jejích druhů, leda že by konečně vyslyšela mé vytrvalé volání po ní. „Vše je v rukou Eru, Lothíriel, to přece víš. My toliko plníme jeho vůli.“

„A jaká je jeho vůle ohledně Legolase a Thranduila?“ vyzvídala jsem okamžitě, ale stříbrné zvonky Yavannina smíchu byly až příliš chabou odpovědí.

„Nepřísluší, aby kdokoli z Eldar či Edain znal jeho záměry. Neboť pokud byste znali svou budoucnost, nepochybně byste se ji pokusili nějakým způsobem ovlivnit. Až do té míry, že by to potom přestala být vaše budoucnost…“ byla Estë přece jen o něco sdílnější, k Ulmově zjevné nelibosti.

„Myslím, že již bylo řečeno dosti!“ utnul ji hrubě. „Je přece zcela patrné, že se tato elleth zdráhá stát vaším šampionem a naopak si na nás drze vymiňuje všemožné podmínky, nejspíše v naději, že je nesplníme a ona bude svého poslání zproštěna!“ obvinil mě vzápětí a já si podobnou kritiku rozhodně nenechala líbit.

„Pouze váš žádám, abyste ve své velkorysosti napravili křivdu, která se stala, a zachránili nevinný život! Neboť věřím, že je to dosud ve vaší moci, a pokud chcete, abych se všeho vzdala a vydala se do boje proti zlu, můžete mi snad poskytnout lepší důkaz než tento, že takový boj má skutečně smysl? Že má oběť nebude marná?“

„Pokud ti vyhovím, slibuješ, že se poté bez dalších okolků vydáš na cestu, ať už by tě měla zavést kamkoli?“ ujišťovala se Estë a kupodivu to byl nyní Oromë, kdo jí takřka skočil do řeči.

„Estë, tys toho ellona neviděla! Vážně pochybuji, že je v tvých silách ho zachránit, na to je až přespříliš popálen!“ varoval ji, ovšem ona ho docela ignorovala, když mi znovu zopakovala svou otázku.

„Slibuji…“