99. kapitola

    „Pokud skutečně věříš, že jsem ho zabil úmyslně, pak nejspíš nemá smysl, abych k tomu ještě cokoli říkal. Není pro mě jednoduché na to vzpomínat a jestli jsi mne již dopředu zatratila, raději toho zůstanu ušetřen, jakkoli zbabělé se ti to může zdát,“ promluvil princ tiše po takřka nekonečné době, kdy jsme oba mlčeli, ztraceni ve svých vlastních myšlenkách a bojující se svým vlastním trápením.

A já se nemohla nepodivit, proč vlastně nejsme schopni své starosti sdílet... řešit je spolu... proč jakákoli snaha o to, aby mi Thranduil lépe porozuměl, končí pouze ještě větší neshodou. Já se přece nechtěla hádat... byla jsem šťastná, že jsem zase s ním, v objetí jeho paží, které ač mne nyní svíraly poněkud strnule a chladně, stejně poskytovaly bezpečný přístav pro mou rozbouřenou duši, jakýsi úkryt před všemi útrapami a starostmi. Vítala jsem ho... a zároveň mě mrzelo, že nemůžu Thranduilovi nabídnout něco podobného. Ne snad, že bych nechtěla, avšak on o to podle všeho neměl zájem.

Netušila jsem, nakolik se mě snaží svým mlčením chránit a nakolik mu ve svěřování brání jeho hrdost, ale začínala jsem být notně unavená tím, jak jsem se mu marně snažila porozumět. Unavovalo mě, že jsem měla být chápavá a přitom jsem s jeho postojem k sobě nesouhlasila. Bylo pro něho jednodušší říct, že jsem křehká a labilní a nekompetentní, než aby přiznal, že je toho i na něj někdy moc? Dosud mi nesdělil, jak hodlá u svého otce prosadit náš svazek... jaký úžasný plán lord Elrond vymyslel... jak si vlastně představuje naše soužití... Kolik si toho ještě nechával pro sebe, aniž bych o tom měla aspoň nějaké ponětí? Možná to dělal proto, že si nebyl jistý sám sebou, avšak stejně tak to mohlo být proto, že nevěřil mně. Podezíral mě z nevěry s Ulmem proto, že už předtím dala jistá elleth přednost jinému, a nebo měl pochybnosti přímo o mně? Jak si mohl myslet, že bych ho tak rychle vyměnila za někoho docela cizího? Že bych zradila všechno, co jsme spolu až dosud prožili? Měl mě opravdu za tak přelétavou? Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.

„Nepovažuji tě za zbabělého,“ pronesla jsem neochvějně, zatímco se mé prsty žádostivě zabořily do princovy hřívy vlasů, aby se potěšily jejich hebkostí a uspokojily mou potřebu po blízkém kontaktu s ním. „Vím, že takový nejsi. A také tě neobviňuji z toho, že bys Saerose zabil úmyslně. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně bys mi to sdělil přímo, nejsi z těch, kteří by něco takového zastírali. Pouze jsem se ti snažila vysvětlit, do jaké pozice mě stavíš. Jak se mám obhajovat, když nemám žádné důkazy? Když jediné, co ti můžu dát, je mé slovo a to ti očividně nestačí? Co po mně vůbec chceš?“ povzdechla jsem si trochu bezradně. „Chci být s tebou... doopravdy s tebou... Nechci jenom postávat opodál a akorát přihlížet, když tě něco trápí a nebo máš potíže. Záleží mi na tobě... a nelíbí se mi pasivní pozice, do které mne stavíš. Jak můžeš očekávat, že se nepokusím udělat vše, co je v mých silách, abych ti pomohla?“

„Protože tvou pomoc přijmout nemůžu, Riel,“ odvětil princ zdráhavě. „Tehdy v síni před králem... potěšilo mne, že ses mě zastala, avšak nemohu říct, že by můj následný rozhovor s ním patřil mezi příjemné.“

„Vzhledem k tomu, že těch příjemných jste zřejmě měli velice málo, pak by tě to nemuselo až tolik trápit!“ odvětila jsem s nádechem sarkasmu, kterému jsem se prostě nedokázala ubránit.

„Také jsem se tím netrápil. Avšak stejně to nic nemění na skutečnosti, že tvůj zásah nebyl vhodný.“

Raději jsem svou ruku stáhla zpět, protože jinak by hrozilo, že prince velice důkladně vykrákám za vlasy. „Ovšem! Měla jsem raději stát opodál a přihlouple se usmívat, že?! To by ti zřejmě bylo milejší! I když... tys přece přiznal, že tě mé jednání potěšilo! Nepřipadáš si potom tak trochu jako pokrytec?!“

„Pokrytec? Možná... avšak takto to ve vyšších kruzích chodí...“ sdělil mi Thranduil trpce. Bylo zřejmé, že ani jemu se to příliš nezamlouvá. „Já si nemohu dovolit dělat jen to, co se mi zlíbí, mám své povinnosti... a jsou tu psaná i nepsaná pravidla, kterými se i já musím řídit. A věř mi, že král není z těch, kteří by podobné prohřešky velkoryse přehlíželi.“

„Necháš si od něho ničit život? To je ta povinnost, o které tu hovoříš?“ vysmála jsem se mu a s lítostí jsem zaznamenala, že se ode mě ihned odtáhnul.

„Dost již, Riel! Svůj původ nezměním, stejně jako nezměním povinnosti, které mi ukládá! Tys také setrvávala v armádě, třebaže sis kvůli tomu musela leccos vytrpět! A kvůli čemu vlastně?“ zaútočil na mne, jeho dosavadní klid tentam. „Prohlašuješ tu, že mi chceš pomoct, a přesto nejsi ochotná akceptovat, kým jsem! Domníváš se snad, že mne těší být pod královým vedením?! Že k tomu všemu ještě potřebuji poslouchat tvůj posměch?! Byla bys raději, kdybych se jednoduše sebral a odjel nadobro z Eryn Galen?! Připadal bych ti pak snad lepší?! Mohla by sis mne potom ještě vážit?! Protože já sám sebe rozhodně ne!“

„Já jenom chci, abys byl spokojený a šťastný! A to ve své současné pozici nejsi!“ namítla jsem chabě a cítila se přitom provinile, protože tohle opravdu nebyla ta podpora, kterou potřeboval.

Jenže bylo těžké ho podporovat, když jsem byla přesvědčená o tom, že nás v Oropherově království nic dobrého nečeká. A navíc tu bylo Ulmovo neblahé proroctví, které se mi doposud nepodařilo úplně pustit z hlavy.