92. kapitola

    Posléze jsem opět upadla do lehkého bezesného spánku, během kterého však má fëa stejně jako prve nedokázala překročit hranice mého podmořského vězení. Téměř jsem ji cítila, jak přechází po jeho obvodu, stejně lapená a bezmocná jako já. Netušila jsem, jestli za to může okolopřítomný hluk, jenž mi zabraňoval v tom, abych se ponořila do hlubšího spánku, a nebo snad nějaké Ulmovo kouzlo, kterým mě připoutal k tomuto místu, avšak bylo více než zřejmé, že tímhle způsobem se odsud nikdy nedostanu.

„Přece by ses nechtěla toulat po Irmových zahradách, když můžeš být zde se mnou,“ ozval se znenadání kousek od mé hlavy káravý hlas a já sebou polekaně trhla, najednou docela vzhůru.

„Nechtěla jsem zavítat do jeho zahrad, jenom se mi žízní udělalo slabo,“ vymluvila jsem se a raději se posadila, kolena přitažená k tělu. „Proč jste sem přišel? Pokochat se pohledem na ptáčka v kleci?“

„Spíše zjistit, zda už ses rozhodla,“ sdělil mi Ulmo s neproniknutelným výrazem. „Ale pokochám se také rád, když už jsem tu a ty mi to tak sladce nabízíš. Vysvlékni se.“

„Cože?“ nevěřila jsem svým uším.

„Vysvleč se... chci tě vidět... celou.“ Jeho hlas byl lehce zastřený, ovšem jestli to bylo touhou a nebo hněvem, že jsem ihned nesplnila jeho přání, to jsem nedokázala rozpoznat.

„Je mi zima, Ulmo, nebudu se teď svlékat!“ bránila jsem se a pro jistotu si překřížila paže přes prsa, kdyby měl náhodou zase spadeno na ten nebohý živůtek.

„Je ti zima, protože to tak já chci!“ pousmál se na mě potutelně. „Vysvlékni se a možná tvé šaty vysuším. Nevěříš?“ Vala se jemně dotkl pramenu mých vlasů, jenž se až do onoho okamžiku vlhce lepil na můj krk, a veškerá voda z něho byla rázem tatam. „Vidíš? Buď rozumná a domluvíme se, Riel...“

Jeho prsty drze zajely na špičku mého ucha a aniž by čekaly na svolení, začaly ji ihned hladit. Mým prvním impulzem bylo vlepit mu pořádnou facku za tu insolenci, ale tím bych si zrovna moc nepomohla. Potřebovala jsem, aby mi důvěřoval... aspoň na chvilku... a tak jsem namísto toho měkce vzdychla v předstírané slasti a trochu se prohnula, čímž jsem mu umožnila ještě lepší přístup. Okamžitě toho využil a nahradil svou ruku rty a jazykem a já s přemáháním snášela to důvěrné laskání.

„Obávala ses, že bych tě nedokázal potěšit, Riel?“ zašeptal mi mezi tím vším oždibováním horce do ucha. „Nemáš dosud ponětí, co všechno dovedu... Až budeš mou, vezmu tě na pobřeží... a uvidíš, co pod mým velením dokážou obyčejné vlnky s tvým nahým tělem...“

„Opravdu?“ Srdce se mi rozbušilo prudčeji, ne snad z té představy jako z vědomí, že má příležitost se nepochybně blíží. „A proč mě tam nevezmete hned? Ukažte mi, jak dovedně jim dokážete vládnout...“ pronesla jsem s hranou dychtivostí a jakoby nedočkavě jsem si olízla rty.

Ulmo se zatvářil nadmíru potěšeně. „Tolik po tom prahneš, Riel? Doufám, že stejným způsobem toužíš i po mně.“

„Tím si zatím nejsem jistá... nikdy předtím jsem s nikým z Valar nebyla... Možná byste mohl naznačit...“

Tlumeně se zasmál. „Samota ti vskutku prospívá. Ještě jeden den a nejspíš bys už o to žadonila na kolenou... a nebo ne?“

„Na kolenou? Nedopřejete mi přitom pohodlí lůžka?“ zeptala jsem se s laškovným nádechem a upřela na něho lehce plachý pohled zpod svých dlouhých řas.

„Dopřeji ti leccos, Riel. Pokud se nebudeš nesmyslně vzpouzet nevyhnutelnému,“ odvětil bez váhání a jeho paže se majetnicky ovinula kolem mého pasu. „Je přece tolik činností, kterým bychom se mohli věnovat... a daleko příjemnějších...“

„Ano?“ Zdráhavě jsem pozvedla ruku a přejela s ní po trojúhelníku odhalené kůže jeho hrudníku, tam, kde ji nezakrývala poloprůsvitná róba. „Musím uznat, že dokážete být nadmíru přesvědčivý, Ulmo…“

„Ještě jsem tě ani pořádně přesvědčovat nezačal, Riel,“ Jeho hlava se sklonila nad mým výstřihem, aby vtisknul důkladný polibek do úžlabiny mezi mými ňadry. „Vysvlékni se.“

Krátce jsem odvrátila zrak, abych vzbudila zdání stydlivosti. „Ulmo... mohu mít jednu prosbu?“ zašeptala jsem nesměle.

„Zkus to,“ vybídl mne prostě a jeho oči se zavrtávaly do mé tváře, až jsem se začínala obávat, jestli neodhalil mé úmysly.

„Vy už jste mne nahou viděl... však já Vás dosud ne... a... chtěla bych to napravit... teď hned...“ vypravila jsem ze sebe jakoby s obtížemi. „Chci se Vás dotýkat... ochutnat Vás... potěšit Vás... tedy pokud mi to dovolíte...“