91. kapitola

    Neklidně jsem přecházela po té nevelké místnosti, příliš rozrušená, než abych se posadila. Před očima jsem pořád měla Saerose... ležícího vprostřed řeky, s hlavou rozbitou o kámen, na který nešťastnou náhodou spadl. Až na to, že jsem ani na okamžik nevěřila, že to byla pouhá nehoda...

Úzkostlivě jsem si přitiskla dlaň na ústa, abych ze sebe nevydala sebemenší hlásku, neboť jeden nikdy neví, kdo všechno může poslouchat v té temnotě za tekutými zdmi mého vězení, nicméně křičet se mi chtělo strašně moc. Jenže jakou jsem měla naději, že by tu někdo mé volání o pomoc vyslyšel? Jediné, co jsem v současné situaci mohla udělat, bylo unavit se natolik, že mi ani neustálý hluk vody nezabrání upadnout do hlubokého spánku. A jak budu jednou v Lórienově říši snů, snad se mi poštěstí natrefit na některého z Valar...

Přidala jsem ještě do kroku, třebaže se mi začínala dost nepříjemně motat hlava a nohy mi těžkly, div že jsem je nemusela vláčet za sebou. Hlavně vytrvat, říkala jsem si, nesmím to ještě vzdát, vždyť je tu to malé, které na mě spoléhá... věří mi... Jenomže právě kvůli němu jsem měla pocit, že se dopouštím něčeho, na co nemám právo. Vždyť tu svou zarputilostí nemučím jenom sebe ale i jeho a to jistě nebylo správné.

Avšak bylo by správné přijmout Ulmovu nabídku? Nabídku někoho, kdo bez jediné známky lítosti zabil dva ellyn a surově zbičoval mého koně? Copak bych někomu takovému mohla kdy věřit? Cítit k němu úctu? Lásku? Jak bych v takovém prostředí mohla vychovávat svého syna? Jak bych se mu kdy mohla podívat do očí s vědomím, že jsem byla příliš slabá, než abych v té nelehké zkoušce obstála? Copak by mi mohl někdy odpustit, že jsem selhala a připravila ho tak o jeho skutečného otce? Vždyť ani já sama bych si to nikdy neodpustila!

Vyčerpaně jsem klesla na lůžko a pevně semkla víčka, jako kdybych tím mohla ten iritující zvuk proudící vody vytěsnit, ale naneštěstí byl příliš neodbytný, než aby mi dopřál byť jen chvilku oddechu. Dokonce mi připadalo, že v okamžiku, kdy na mě začínala přicházet dřímota, ještě nabyl na intenzitě, až jsem měla dojem, že se nacházím poblíž nějakého vodopádu. Pravda, mohla jsem si to pouze namlouvat, ovšem na druhou stranu by mě ani nepřekvapilo, kdyby se to opravdu dělo. Na Ulmův příkaz samozřejmě.

Zakryla jsem si uši rukama v marné snaze to otravné hučení aspoň trochu zmírnit, avšak nezdálo se, že by to výrazně pomohlo. Ulmo zjevně myslel na všechno... a neponechal mi jinou možnost, než přijmout jeho nabídku k sňatku. Tedy pokud bych se nerozhodla pro tu druhou variantu, ale já už teď věděla, že než se stát jeho služebnou, to bych raději popadla jednu z těch lastur, které se povalovaly po zemi, a pořezala si s ní zápěstí.

Přiznávám, že zpočátku to nebyl můj plán, jenom chvilkový nápad, jakýsi poslední zoufalý krok, jenže čím déle jsem o tom přemítala, tím se mi to jevilo rozumnější. Přinejmenším za předpokladu, že jsem si Ulmova slova vyložila správně a v jeho říši po smrti zůstávají pouze ti, co se utopí. Já však hodlala zvolit jinou cestu…

S tichým povzdechem jsem poklekla na chladnou zem a vysvobodila jednu z lastur uvězněnou v písku. Opatrně jsem ji rozlomila, abych získala ostrou hranu, a pak jsem po ní zkusmo přejela prstem. Když se mi na bříšku objevila tenká čára, která se rychle zalila krví, pocítila jsem nezměrnou úlevu. Ale jenom krátce, protože pak se ozvala bojovnice, jež dosud dřímala kdesi hluboko ve mně, a nesmlouvavě se vzepřela proti osudu, který jsem nám oběma uchystala. Naslouchala jsem jí a přestože to, co zamýšlela udělat, bylo naprosto šílené, nevymlouvala jsem jí to. Vždyť i ona zasloužila svou příležitost, navíc mé řešení bylo až příliš definitivní. Sice bych tak unikla Ulmovi, třebaže ani to nebylo vůbec jisté, avšak potom by se Thranduil nikdy nedozvěděl, kam jsem se poděla, a mě trápilo pomyšlení, že by mě mohl podezírat z dalšího zbabělého útěku. Navíc… kdo by mi zaručil, že se později sejdeme na druhém břehu a on o mě bude ještě stát?

Opatrně jsem schovala úlomek lastury do živůtku svých šatů, který se mi za pomoci pruhu látky utrženého ze sukně podařilo jakžtakž svázat dohromady, a opět jsem se položila na lůžko, abych nabrala nových sil. Neboť k tomu, co jsem se chystala udělat, je budu nezbytně potřebovat. Stejně jako notnou dávku odvahy.

Dostaneme se odsud… ať tak či onak, přislíbila jsem v duchu svému synkovi a rukou jsem bezděčně zabloudila až na své břicho, jako kdybych ho tím pouhým dotykem dovedla ochránit před veškerým nebezpečenstvím. Netuším, co máš vykonat, rozmlouvala jsem s ním dál ve svých myšlenkách, a možná mi jednou budeš mé rozhodnutí zazlívat, ale já nemohu jednat jinak. Nepoddám se již nikdy nikomu… leda bych tak učinila z lásky. Jenže tu jsem beze zbytku rozdělila mezi tebe a tvého otce… a nehodlám na tom zhola nic měnit.

Za nás… přísahali jsme si tehdy, než na nás zaútočili vrrci, a já ten slib mínila dodržet.