98. kapitola

    Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo ledovými prsty přejel podél páteře, a já se celá zimničně roztřásla.

„Co tím naznačuješ?“ vypravila jsem ze sebe, krk stažený úzkostí natolik, že mi činilo potíže vůbec promluvit. „Řekni, že jsi mu nic neudělal! Řekni mi, že za jeho smrt nemůžeš!“ žadonila jsem, neboť už jen ta pouhá představa pro mě byla naprosto nepřijatelná.

Nechtěla jsem, aby se kvůli mně ellyn zabíjeli, vždyť jsem za něco takového ani nestála! A jestli to měla být cena za to, že už nejsem docela sama, připadala mi až příliš vysoká.

„Lituji, Riel, ale to říct nemůžu, neboť za jeho smrt nesu plnou zodpovědnost,“ přiznal Thranduil po krátkém zaváhání. „Kdybych mu nevyjel vstříc, abych s ním promluvil, než dosáhne Imladris, byl by nejspíš dosud živ... Ale cožpak to všechno už nevíš? Vždyť jsi říkala, že ti o tom lord Ulmo vyprávěl.“

„To ano! Akorát že ta jeho verze byla poněkud odlišná!“ odvětila jsem suše. „Pověz mi… co se tedy vlastně přihodilo? A upřímně!“

„Domníváš se snad, že bych ti byl schopen ohledně něčeho natolik závažného lhát? To si skutečně myslíš?“ ohradil se Thranduil dotčeně.

„Já pouze vím, že jsi neuznal za nutné mě o této závažné události zpravit! Ovšem… chápu tvé důvody a snahu brát ohledy na můj stav, jenže já nejsem křehká elleth, kterou musíš chránit před realitou!“ namítla jsem roztrpčeně. Po kolikáté už? Jenže zřejmě neexistoval způsob, jak o tom prince přesvědčit jednou provždy. Jeho další slova to ostatně potvrzovala.

„Nejsi ani tak silná, jak si neustále zkoušíš namlouvat, Riel,“ oponoval mírně. „Jistě, se zbraní v ruce se dovedeš bránit lépe než mnohé jiné ellith, však to také není ta křehkost, o níž tu hovořím. Jde o to, že i přes tvrdý výcvik a veškeré špatné zkušenosti jsi stále zůstala... citlivou bezelstnou bytostí... nezocelenou ztrátami a útrapami... a já jsem za to vděčný. Mnohdy mi ale připadá, že jak se jedná o záležitosti mimo rámec běžné vojenské služby, jsi bezradnější a zranitelnější než ostatní ellith. Jako kdybys netušila, jak se vlastně v takových situacích zachovat...“

Poněkud trpce jsem se pousmála, protože jsem neměla ponětí, jak na to reagovat. Což jenom dokazovalo, že má v tomhle ohledu pravdu, nicméně ani to mu přece nedávalo právo mi podobně zásadní informace tajit!

„Jsem ti vděčná za tu zevrubnou analýzu mé maličkosti, ale spíše bych ocenila, kdybys mi konečně řekl, jak Saeros... skonal...“ požádala jsem ho pečlivě neutrálním tónem, třebaže se mě jeho kritika, neboť jinak se jeho hodnocení chápat nedalo, dotkla. V mžiku mě totiž odsoudil jako vojáka i jako elleth. Kým jsem tedy pro něj byla? A proč o mě vůbec jeví zájem, pokud o mně skutečně takhle smýšlí?

„Bylo to... šlo spíše o nešťastnou nehodu než o cokoliv jiného...“ pustil se konečně princ do vysvětlování a já si oddechla, že jsem ušetřena dalších bystrých postřehů. „Rozhodně jsem nechtěl, aby to skončilo takhle, to mi musíš věřit!“ zapřísahal mne hned vzápětí.

Nedůtklivě jsem potřásla hlavou. „Tak musím? Asi jako ty věříš mně, že o Ulmovu pozornost nestojím?! Důvěra musí být vzájemná, Thranduile, jinak to nemá smysl!“

„Já ti přece věřím, Riel,“ překvapil mne tichým sdělením. „Ale stejně jsem měl obavu, zda tě nabídka toho Valy nepřiměje změnit tvé rozhodnutí ohledně našeho svazku. A když jsi potom tak znenadání zmizela, nemohl jsem se než domnívat, že se tak stalo. Tedy přinejmenším do onoho okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že tě našli polomrtvou na břehu řeky...“

„To ale vůbec nic neznamená!“ skočila jsem mu neomaleně do řeči. „Vydala jsem se tam jenom proto, abych tě našla! Myslela jsem si, že ses ve svém hněvu rozhodl si to s Ulmem vyřídit.“

„Dělala sis o mě starosti?“ Něžný polibek, kterým pohladil mé rty, moje rozhořčení o něco zmírnil, ne však na dlouho. „Lepší choť bych si skutečně nemohl přát.“

„Jaké štěstí, že máš pro to požehnání i od Ulma, že?!“ odsekla jsem uštěpačně.

„Ale jdi, Riel, uznávám, že jsem se s tímto závěrem trochu ukvapil, avšak nemůžeš se mi přece divit. Vzhledem k okolnostem jsem si jen stěží mohl myslet něco jiného.“

„Vzhledem k okolnostem?! A těmi okolnostmi máš na mysli lstivé lži ctěného Valy Ulma?!“ odmítala jsem se nechat tak lehce ukonejšit. „Je snadné uvěřit tomu nejhoršímu... obzvláště když nejsou žádné důkazy, které by podpořily tvé tvrzení... Pověz mi... můžeš nějak dokázat, že jsi Saerose vyhledal skutečně jen proto, abys s ním promluvil? Byl přece tvým sokem... mohl ses rozhodnout ho raději odstranit, abys měl jistotu, že se k němu už nevrátím! A kdyby mi lord Elrond navíc potvrdil, že to byl pravý účel tvé cesty, jak bys mě přesvědčil, že tomu tak opravdu nebylo?“

Thranduil chvíli mlčel. „Muselo by ti stačit mé slovo,“ řekl nakonec neochotně.

„Přesně...“ odtušila jsem se zadostiučiněním.

Ale jako vítěz jsem se necítila ani náhodou, spíše mi z toho všeho bylo smutno.