96. kapitola

    „Uklidni se přece, vždyť vidíš, že už se probírá,“ zachytila jsem laskavý hlas lorda Elronda.

Úleva, která mne okamžitě zaplavila, byla nepopsatelná, ale ani tak jsem nijak nepospíchala, abych otevřela oči. Neboť dokud jsem je měla zavřené, mohla jsem stále věřit tomu, že nejsem opět slepá. A tím pádem všechny ty hrozné věci, které Ulmo prorokoval, byly pouze zlovolnými výmysly, jimiž mne chtěl zlomit...

„Zatraceně!“ syknul někde hodně blízko mě Thranduil a vzápětí jsem zaznamenala něžný dotyk na tváři. „Je tak bledá!“

„To máš sice pravdu, ale důležitější je, že je ona i dítě v pořádku. Uvidíš, že se z toho brzy dostane, jenom na ni dohlédni, aby se příliš nepřepínala.“

„Tím si buď jist. Postarám se, aby si řádně odpočinula, i kdybych ji kvůli tomu měl přivázat k posteli!“ prohlásil princ vážně, ale podle tlumeného smíchu neudělalo jeho odhodlání na lorda patřičný dojem.

„Říkal jsem přec, že se nemá přepínat! Takže ať už máš v plánu jakékoli hrátky, odlož to raděj na jindy!“ dobíral si ho vlídně.

„Víš co, Elronde? Proč nejdeš pro změnu obveselovat zase někoho jiného? Rád bych s ní byl také chvíli sám!“ požádal ho Thranduil, i když podle toho, jak rázně to vyslovil, nehodlal o tom příliš diskutovat.

„Dobrá, dobrá,“ nebránil se lord. „Jelikož žádné známky zranění nemá, myslím, že ji můžu zanechat v tvé péči. Ale hleď, aby u toho také zůstalo! Určitě by jí teď neprospělo, kdybys k ní byl... hm... důrazný.“

„Ovšem,“ přisvědčil princ a jeho tón nasvědčoval, že už má těch rad tak akorát dost. „Neudělám ani neřeknu nic, co by ji rozrušilo. Spokojený?“

„Víceméně. Ale spokojenější budu, až do ní dostaneme něco víc než jen čaj. Nechám sem poslat hustý zeleninový vývar a ty se postarej, aby ho celý snědla. Zdá se, že notnou dobu nic nejedla ani nepila, a to musíme co nejdříve napravit.“

„To už jsi jednou říkal, Elronde,“ připomněl mu Thranduil, zatímco se jemně probíral mými vlasy, ten dotyk uklidňující i znepokojivý zároveň, neboť jsem neměla tušení, jak se ke mně bude po té naší hádce chovat. „A ačkoliv nejsem léčitel, pochopil jsem to hned napoprvé.“

„V pořádku, však už jdu,“ konejšil ho lord a mé uši vzápětí zachytily zvuk tichých kročejů a tlumené vrznutí dveří, které mi prozradily, že už nás opravdu zanechal o samotě.

Srdce se mi rozbušilo prudčeji, jako kdybych znovu stála před jeho pracovním stolem a zpovídala se mu ze svých provinění. Marně jsem přemítala, co mu vlastně říct, přišlo mi, že veškerá slova jsou tu zbytečná. Vždyť jsme byli opět spolu a to bylo to jediné, na čem skutečně záleželo. Možná právě proto mě jeho tichý dotaz překvapil.

„Zlobíš se na mne?“ zeptal se prostě, jeho ruka stále mazlivě zabořená do mých vlasů. „Choval jsem se jako hlupák...“

Slabě jsem zavrtěla hlavou. „Mám tě ráda takového, jaký jsi,“ vypravila jsem ze sebe s námahou, hrdlo stále zhrublé z nedostatku tekutin. „Jenom o mně už nikdy nepochybuj.“

„Byl jsem to spíš já, o kom jsem měl pochybnosti, Riel,“ přiznal zdráhavě, jeho ruce jemně pohladily okraj mého ucha, než sklouzly na můj krk.

„Takže můj sebevědomý a neomylný velitel má i své slabé chvilky?“ zmohla jsem se na chabý úsměv, který mě však stál nesmírně sil.

„Občas... nikdo není neomylný, Riel...“

„Na mě jsi vždycky tak působil.“

„Však se také náležitě snažím,“ sdělil mi s trochou hořkosti. „Zprvu to bylo kvůli otci... a pak už to ani jinak nešlo. Jako velitel nesmím dát najevo své pochyby... sebemenší zaváhání může stát někoho život. Jenže někdy jsou okamžiky, kdy jsem zcela bezradný.“

„Opravdu? Nevšimla jsem si.“

„To mě překvapuje, neboť jsou to většinou okamžiky, kdy jsem s tebou,“ sdělil mi tiše a bylo patrné, že to přiznání pro něho není vůbec jednoduché. „Učili mě bojovat a být dobrým velitelem, ale možná kdybych se více věnoval diplomacii, věděl bych, jak zvládat i jiné situace než ty na bojištích. Co chci říct, je... že je mi to líto.“

„I mně...“ zašeptala jsem dojatě. A také s mírným úžasem, protože bych nikdy neočekávala, že by se mi princ mohl takto otevřít. O to více jsem si toho gesta považovala.

„Jen mi slib, že už neučiníš nic neuváženého, Riel. Všechno jde přece nějak vyřešit... mohli jsme si o tom všem promluvit...“ Jeho rty něžně pohladily ty moje, ale třebaže jsem ten hřejivý dotyk vítala, uhnula jsem před ním, abych mohla promluvit.

„O čem to hovoříš, Thranduile? Já se přece ničeho neuváženého nedopustila,“ namítla jsem nechápavě. Má mysl dosud odmítala uvěřit tomu, co tu naznačoval, ovšem jeho další slova jsem už ignorovat nemohla.

„Vrhnout se do řeky ti tedy připadá rozumné?!“ obořil se na mne, jeho zlost naprosto zřetelná, i když se ji snažil krotit. „Vždyť nebýt lorda Ulma byla bys již mrtvá!“