110. kapitola
„Udělal jsem to, co bylo mou povinností, a nelituji toho,“ pronesl Glorfindel neochvějně. „Zachránili jsme tehdy s Ecthelionem mnoho životů. Naše oběť nebyla zbytečná.“
Věcnost a odměřenost, se kterými o svém činu hovořil, mnou otřásly. Jako kdyby to ani nebyla živá bytost… jen nějaký stroj… Odhadla ho snad Almiel správně, když říkala, že se nehodí pro rodinu?
„Jak jste jen mohl…“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, mé vzpomínky na útok Orků na mou rodnou vesnici jasnější než kdy předtím. Oči se mi proti mé vůli zalily slzami, když jsem si představila, že nějak podobně zřejmě trpěla i jeho choť. Smrt pro ni nejspíš byla vysvobozením.
„Odsuzuješ mne?!“ otázal se kapitán ostře. „A co kdyby mezi těmi, kdož díky nám přežili, byl i tvůj milý? Pořád bys zastávala stejný názor?! Jeden život oproti mnohým! Jedno neštěstí proti tolika! Dokážeš to vůbec pochopit?! Náš úkol byl ochránit krále a jeho rodinu a ten jsme splnili! Dostáli jsme naší cti!“
„Šlo vám více o ty životy nebo o vaši čest?“ pronesla jsem tiše, hluboce otřesená jeho slovy. Jelikož měl pravdu. Kdyby se jednalo o mého milého, byla bych mu za jeho volbu neskonale vděčná. Ovšem osobní zkušenost mě nutila ho za ni současně nenávidět. Má rozpolcenost se musela zračit v mé tváři, neboť když Glorfindel znovu promluvil, byl jeho hlas o poznání klidnější.
„Již to není tak jednoduché, že? Ale tam nebyl čas o tom dlouze přemítat. Bylo zapotřebí jednat rychle. Vojsko potřebovalo velení a Ecthelion by to celé nezvládl sám. Nedokážeš si představit ten zmatek… Celé město jako kdyby se nám mělo každým okamžikem zřítit na hlavu… Ten hluk byl takřka ohlušující… Všude byly plameny… a nepřátelé… Temný štiplavý kouř stoupal vysoko k nebi a nebylo přes něj skoro nic vidět… Zato jsi chvílemi mohla zaslechnout něčí volání o pomoc… ale brzy jsme pochopili, že nemá smysl ty hlasy následovat… nebylo možné se k nim dostat včas… Tolik ztracených životů… tolik bolesti všude kolem nás…“ Glorfindel se odmlčel a já mu za to byla vděčná, neboť hrůzy, které líčil, drásaly mou již dosti zraněnou duši.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala natolik, abych znovu promluvila. „Jednomu stále nerozumím… Zachoval jste se statečně… splnil jste svou povinnost… tak co Vás tolik trápí? Proč nemůžete spát?“
„Ano, splnil jsem svou povinnost…“ zopakoval po mně kapitán, ale hrdost v tom tentokrát nezaznívala. „Ovšem jen jednu její část… Splnil jsem povinnost Glorfindela, kapitána gondolinských vojsk… Ale zcela jsem selhal jako Arienin choť, jehož povinností bylo ji ochránit. A i když bych se i podruhé rozhodl stejně, není příjemné žít s vědomím, že jsem ji takto zklamal.“
„Co Vám řekla, když jste se s ní znovu shledal?“ odvážila jsem se zeptat.
„Že si byla vědoma toho, že mám milenku, ale že nikdy nepředpokládala, že bych jí dal přednost před ní. A proč jsem ji vyhledal, když jsem si již podle všeho vybral.“
Překvapeně jsem zamrkala. „Milenku?“
„Tímto lichotivým pojmenováním označila mou službu králi a povinnosti, které mi můj titul ukládal. Nic si z toho nedělej, já jsem z toho byl zprvu také notně zmatený, než se rozpovídala o tom, jak moc to všechno nenáviděla. Chtěla vést poklidný život… s chotěm, který by byl každý večer doma. Nezáleželo jí na tom, že jsme si díky mému postavení mohli dovolit více než jiní, pro ni to nic neznamenalo. Ve své mysli vnímala mou práci jako cizí elleth, která mě od ní bere pryč. Žárlila. Dovedeš to pochopit?“
Jeho nevěřícný tón dával tušit, že on to nedovede. Zato já se až příliš dobře dokázala vcítit do pocitů té neznámé elleth. Vždyť mě čekalo něco podobného. „Záleželo jí na Vás… to jí přece nemůžete zazlívat…“ zamumlala jsem poněkud provinile, protože se mi vybavilo, jak jsem po svém oslepnutí požadovala po Thranduilovi, aby se o mne staral a byl pořád se mnou. S odstupem času jsem si uvědomila, jak pošetile jsem se chovala. Byl v tom kus strachu, že ho ztratím, pokud se ode mě vzdálí, a také sobeckost, s níž jsem mu nechtěla dopřát to, co mně už bylo odepřeno. Nebyla v tom láska ani žádné jiné ušlechtilé city. Spíše touha vidět někoho trpět, jako jsem trpěla já. Elrond měl pravdu… nejvíc ubližujeme těm, které milujeme…
„Kdyby jí na mně skutečně záleželo, snažila by se projevit více pochopení! Vždyť jsem to dělal i pro ni!“ odmítl Glorfindel prudce má slova. „Když jsme se brali, byla pyšná na to, že bude chotí kapitána! Mé povinnosti se během našeho manželství příliš nezměnily… pouze její pýcha vyprchala. Prý po celou tu dobu uvnitř umírala a já tomu akorát nečinně přihlížel. Takové řeči! Tam venku skutečně umírají lidé a ona si stěžuje, že jí věnuji málo pozornosti! To jednoho naučí stranit se společnosti ellith… nerad bych si totiž tuhle trpkou zkušenost zopakoval!“
„Všechny přece nejsou takové! Vždyť mnoho jich zde takřka uctívá zem, po které chodíte! Jste pro ně jako jeden z Valar… Jistě byste si mezi nimi našel vyhovující choť, jen kdybyste je už předem nezatratil!“ sdělila jsem mu mírně rozladěně, neboť se mě dotklo, že celé ženské pokolení odsoudil na základě jednoho nevydařeného svazku. Zatratila jsem snad já všechny ellyn?! A Valar ví, že bych k tomu měla spoustu pádných důvodů!
„Myslíš si, že mě Arien také zprvu obdivně nesledovala na cvičišti? Že mne také neuctívala?“ opáčil Glorfindel s hořkostí. „Tenkrát mi to lichotilo… dnes už však vím, že to nevydrží věčně. Že tohle nestačí…“ Následoval rezignovaný povzdech.
„Nu, aspoň jste se poučil a nebudete příště stavět vztah pouze na svém egu!“ vylétlo ze mě dříve, než jsem si to stačila pořádně rozmyslet. A potom jsem už jen s obavami očekávala kapitánovu reakci.
