102. kapitola
Z tónu jeho hlasu bylo patrné, jak moc si celou tu nešťastnou událost bere k srdci, a já ho pevně objala, abych mu poskytla aspoň malou útěchu. Dokázala jsem si až příliš dobře představit, jak se teď asi cítí, na jeho místě bych si to vyčítala také. Jenže lítost ani slzy nemohly Saerose přivést zpátky.
„Není to tvoje vina, Thranduile, vždyť ti nedal na výběr,“ pokoušela jsem se ho konejšit, třebaže jsem pochybovala, že to zabere. Copak jsem si já nechala vymluvit, že jsem nepřímo zodpovědná za smrt svého otce? Tady slova nebyla nic platná, o tom jsem se už v minulosti na vlastní kůži přesvědčila, a ostatně mi to potvrdila i princova reakce.
„Možná, ale byl jsem za něj zodpovědný. Měl jsem to předvídat...“
„Nemůžeš přece předvídat všechno, nejsi jedním z Valar,“ rozmlouvala jsem mu to a přitom opět přemítala o Ulmově hrozivé předpovědi. „Navíc pokud se hodláš obviňovat, pak tě musím upozornit, že já na jeho smrti mám ještě daleko větší podíl. Kdybych si s ním nic nezačala... nic z tohohle by se nestalo...“
„Riel...“ Thranduil se nadechl, zřejmě proto, aby se proti tomu ohradil, ale já ho nenechala domluvit.
„Já se z toho obviňovat nemíním, jestli ti tohle teď dělá starosti. Už jsem tím promarnila až přespříliš času. A nač? Stejně to nic nezmění... Co se stalo, stalo se a než tahle válka skončí, dojde nepochybně ještě k dalším ztrátám... a ani ty tomu nemůžeš zabránit. Možná se to dotkne i nás dvou... kdoví, kolik času nám ještě zbývá... tak proč si raději neužít každičký okamžik, kdy můžeme být spolu?“
Princ si přitiskl mou hlavu na prsa a vtisknul mi do vlasů dlouhý polibek. „Rád bych tvá slova popřel, Riel, ale obávám se, že máš v tomhle ohledu pravdu. Válka si nevybírá... proto bych chtěl náš svazek stvrdit co nejdříve, abych měl jistotu, že kdyby došlo k nejhoršímu, bude o tebe a našeho syna postaráno...“
„Dobře...“ přisvědčila jsem zdráhavě. „Ale... jestli se tak stane... setkáme se ještě potom?“
„V to pevně doufám, avšak ať tě ani nenapadne pokoušet se to shledání uspíšit! Pokud projdu Síněmi čekání, budu tě vyhlížet na druhé straně... dokud nenadejde čas.“
„A co když to bude trvat příliš dlouho?“ namítla jsem, protože představa života bez Thranduila se mi zdála strašlivě bezútěšnou. „Co když na mne do té doby zapomeneš?“
„Čekal bych až do skonání Ardy, Riel, kdyby to bylo zapotřebí, a přesto bych nezapomněl byť na jediný rys tvé tváře... ani na to, jaké to je držet tě v náruči... nebo milovat se s tebou...“
„Opravdu?“ Trochu jsem se prohnula, aby se naše těla dostala do ještě těsnějšího kontaktu. „A já zrovna měla v úmyslu ti to připomenout... ovšem jestli máš tak vynikající paměť...“
„Hm... myslím, že menší osvěžení nemůže uškodit...“ ujistil mě Thranduil nenuceně, zatímco jeho ruce mi začaly ihned dokazovat, že nic takového nepotřebuje. Věděl totiž naprosto přesně, jakými dotyky mne velice rychle zbavit veškerých obav z budoucích dní a přimět mě vnímat pouze jeho a ten nezměrný hlad po něm, jenž ve mně každým okamžikem rostl, až jsem měla pocit, že samou slastí snad přijdu o rozum. Když jsem ho udýchaně prosila, aby mě už déle nemučil a konečně si mě vzal, chvíli to vyhlíželo, že se nenechá nijak popohánět a bude mou zoufalou žádost zcela ignorovat, ale pak se nade mnou smiloval. Zřejmě mě potřeboval stejně naléhavě jako já jeho, neboť mě ještě dlouho potom držel v náruči a zahrnoval mé uspokojené a potem zvlhlé tělo něžnostmi.
„Co bude teď? Kdy se musíme vrátit do Eryn Galen?“ zeptala jsem se tiše, i když se mi protivilo kazit tak poklidnou chvilku.
„Já odjíždím nazítří...“ odvětil princ neochotně. Asi předvídal mou reakci a tou bylo, že jsem jemně leč rozhodně smetla jeho všetečné ruce a posadila se na paty.
„Cože? Už tak brzy?“ vyjekla jsem polekaně. „A nemůžeš mě vzít s sebou?“
„Naneštěstí ne, to by celý náš plán ohrozilo. Zatím zůstaneš tady, dokud nebude vše připraveno na tvůj příjezd. Aspoň budeš mít čas pokročit se svým studiem. Erestor se zmiňoval, že si nevedeš úplně špatně, ale prý je toho ještě dost, co musíš dohnat.“
„Musím? A proč? Abych udělala dojem na krále? Myslím, že ten už si na mě po tom minulém výstupu udělal poměrně jasný názor...“ poznamenala jsem trpce.
„Dojem na něho dělat nemusíš, v tomhle ohledu je již o vše postaráno. Postačí, když tvé chování nebude příliš...“ Tady Thranduil krátce zaváhal, jak nejspíš nemohl hned najít dostatečně diplomatický výraz. „Nápadné...“
Nad tím jsem se nemohla nepousmát. „Očekává snad, že ellith sloužící ve vojsku mají podobně vybrané způsoby jako urozené dámy? Takové pošetilosti přece nemůže opravdu věřit!“
„Téhle ne. Ale já také nemám v úmyslu představit mu tě jako jednoho z jeho vojáků,“ pronesl princ a podle všeho se celkem dobře bavil.
„Ne? A jako koho tedy?“ nedokázala jsem skrýt svou zvědavost.
„Jako urozenou dámu, jejíž původ sahá hlouběji než historie našeho rodu...“
