109. kapitola

    „To mi spíš prozraď ty, zač se podle tebe trestám!“ vybídl mne Glorfindel mírně nedůtklivě. „A hlavně… proč tě to tolik zajímá?! O mě ti jistě nejde… neznáme se… nemáš důvod se starat… Nebo snad doufáš, že když najdeš někoho s podobnými sklony, ospravedlní to tvé sebetrýznění? Budeš mít potom pocit, že na tom vlastně není nic špatného?“ otázal se ostře, než bez jakéhokoli varování uvěznil obě má zápěstí v ocelovém sevření svých prstů. „Žádné nové šrámy? To ses již smířila se svou minulostí a nebo ti v tom brání akorát strach z Thranduila?“ posmíval se mi.

„S minulostí jsem se nesmířila… pouze jsem si uvědomila, že přítomnost je pro mě mnohem důležitější,“ odvětila jsem co nejklidněji. „Chci být Thranduilovi dobrou chotí… a také dobrou matkou našemu synovi… A pokud uspěji v tomhle, tak jsem přece neselhala… Potom můj život nebude zbytečný…“ V duchu jsem zanadávala. Proč to znělo jako otázka, když jsem původně měla v plánu ho přesvědčit o tom, že už nemám zapotřebí si ubližovat?

„A kdo říká, že je zbytečný?“

V kapitánově hlase jsem rozpoznala pečlivě potlačovaný hněv, který mne překvapil. A který též naznačoval, že on tento názor nesdílí. Snad proto jsem se rozhodla být upřímná. Koneckonců jsem po něm také chtěla, aby mi odkryl své nitro, tudíž bylo na místě udělat totéž.

„Můj otec,“ sdělila jsem mu stručně a i to mě stálo nemalé úsilí.

„Myslím, že nyní může být spokojený… staneš se přece chotí prince… a dokonce mu dáš vnuka… Co víc by od tebe ještě mohl požadovat?“ nechápal kapitán.

„Můj život…“ hlesla jsem zlomeně. „Výměnou za zmařený život jeho syna…“

„Ten hlupák!“ vybuchnul můj společník pobouřeně. „Jako kdyby snad bylo v tvých silách přivést mrtvé zpět! Namísto toho, aby byl vděčný, že aspoň ty žiješ, raději tě pomalu tráví těmi svými jedovatými řečmi! A ty mu ještě ochotně nasloucháš!“ vyčetl mi nevlídně, až jsem se za to zastyděla. Jenže tehdy jsem byla příliš mladá, než abych se proti tomu dovedla ohradit. Tolik jsem ho chtěla potěšit… vynahradit mu jeho ztrátu… Aspoň jednou jedinkrát jsem pro něho chtěla být něčím víc než jen dalším hladovým krkem, který musí živit. Naivně jsem se domnívala, že když už mu nikdo jiný nezbyl, vezme mě konečně na milost… Jak krutě jsem se zmýlila!

„Už ne…“ zašeptala jsem, hrdlo náhle povážlivě stažené. Jak je možné, že i po všech těch yénech má můj otec nade mnou takovou moc? Proč to stále ještě tolik bolí? „Je mrtev…“

„Opravdu? Tak proč mám pocit, že v tvé hlavě žije dál?“ opáčil Glorfindel takřka posměšně.  „Musíš ho nechat odejít nebo nebudeš mít nikdy klid! Nemá smysl se mu snažit nadále zavděčit!“ Jeho rázná slova ne nepodobná rozkazu mě poněkud probrala z mé melancholie.

„Třeba se s ním znovu shledám… tam na druhém břehu… Možná mezitím změnil názor… uplynulo už přece tolik času…“ prozradila jsem mu nesouvisle své nejtajnější přání.

Odpovědí mi bylo trpké zasmání. „Pro ně čas nic neznamená… Nehojí rány… nemírní bolest… ani nenávist…“

Tón, jakým to vyslovil, způsobil, že mnou znenadání projel ostrý šíp porozumění. Následovaný soucitem. A pocitem jistého spříznění.

„Co jste jí provedl, že Vás nenávidí až za hrob?“ zeptala jsem se zdráhavě, nebyla jsem si totiž jistá, jestli se na mě kapitán nebude za mou smělost opět hněvat.

Nicméně se zdálo, že ho má vlastní upřímnost učinila o něco otevřenějším, neboť mě nenechal dlouho čekat. „Plnil jsem svou povinnost,“ odvětil, v hlase jemný nádech výčitky namířené proti své mrtvé choti.  

„Tomu nerozumím,“ svraštila jsem nechápavě obočí.

„Ovšem, jak bys také mohla,“ poznamenal, avšak kupodivu mi to nepřipadalo jako výsměch, spíše pouhé konstatování. „Říkal jsem ti, že vidíš svět jinak… Svou lásku stavíš nade všechno… Hádám, že bys udělala cokoliv, nezastavila se před ničím, jen kdybys věděla, že bys tím Thranduilovi zachránila život…“

Vzpomněla jsem si na krutá Ulmova slova prorokující princovu brzkou smrt a neubránila jsem se zachvění. „To ano… Je to snad špatné?“

„Špatné?“ Kapitán nad tím chvilku dumal. „Těžko říct… Podle mě je to především sobecké a bezohledné vůči ostatním…“

Nevyhnutelně se mi vybavilo, jak se mě na oné pavoučí výpravě vydal Thranduil zachránit, přesto, že kvůli tomu musel na čas opustit svou jednotku. A ačkoli se mi to příčilo, nemohla jsem s Glorfindelovým názorem nesouhlasit. Ano, bylo to sobecké a bezohledné… ale kdo je natolik silný, aby i v podobných chvílích dokázal myslet na blaho všech? Snad jedině…

„Vy jste ji tam nechal zemřít, že ano?“ vydechla jsem zhrozeně. „To proto Vás nenávidí…“