103. kapitola

    Na okamžik jsem strnula, než mi došlo, že si mě princ pouze dobírá. Už už jsem protahovala rty v náznaku úsměvu, ale jeho další slova ho zmrazila dříve, než na nich vůbec mohl stačit vykvést.

„Ujišťuji tě, že to myslím naprosto vážně, Riel,“ sdělil mi a jelikož jsem v jeho hlase nezachytila sebemenší známku veselí, nezbývalo mi než mu to věřit.

„Tohle nemůže vyjít!“ potřásla jsem rezolutně hlavou. „Král se mnou přece již hovořil! Co když mne pozná?! A pak... kolik času mám na to, abych si osvojila všechna pravidla etikety? Víš, kolik jich je?! Navíc se mi stejně většina z nich protiví a teď bych se jimi měla bezchybně řídit?! Předstírat, že jsem někdo, kdo nejsem?!“

Princ mě konejšivě pohladil po paži. „Vím, že se ti přetvářka protiví, ale s Elrondem jsme nepřišli na žádný jiný způsob, jak krále přimět, aby s tímto svazkem souhlasil. Když však budeš ve své roli přesvědčivá, on sám mne bude nutit, abych se s tebou oženil! A pak... ber to jako zkoušku dospělosti... Či se snad domníváš, že já se před králem nemusím přetvařovat? Děláme to přece všichni... je to nezbytné pro naše přežití.“

„O tom mi nemusíš vyprávět, Thranduile! Myslíš si snad, že jsem se v Lórienu nepřetvařovala, když jsem se kajícně před králem Amdirem doznávala ke zločinu, který jsem nespáchala?! Že jsem se nemusela přetvařovat před Daeronem, když...“ Raději jsem to ani nedopověděla, nechtělo se mi ty věci říkat nahlas, takhle jsem totiž mohla pokrytecky předstírat, že se nikdy nestaly. „Jenom jsem vždycky doufala, že jednou to všechno skončí... že jednou konečně budu moct být sama sebou...“

„V tom ti já, Riel, přece bránit nehodlám. Chce to jenom čas... začít pozvolna měnit zastaralé zvyklosti... uzpůsobit je tak, aby tě tolik nesvazovaly. Vždyť ani já z tebe nechci mít dokonale poslušnou a uhlazenou choť bez vlastní vůle a názoru, kdyby tomu tak bylo, rovnou bych si nějakou takovou vzal. Uvidíš, že to půjde... akorát musíš být trpělivá, všechny změny se nemohou uskutečnit ze dne na den...“

„A do té doby se mám zdržovat v tvých komnatách a s pokorně skloněnou hlavou mlčky očekávat tvé příkazy?“ hlesla jsem v chabém pokusu o aspoň nějaký vzdor. „V čem se to liší od mého současného postavení?“

„Že u toho nebudeš muset stát v pozoru!“ odvětil princ pohotově. Jeho hřejivě zabarvený hlas dával tušit, že tuto perlu nemyslí nikterak vážně, a tak jsem na něho udělala obličej.

„Ó jak laskavé od Vás, pane!“

„Jsem rád, že si to uvědomuješ, Lothíriel.“

Okamžitě jsem se nespokojeně zamračila. „Nelíbí se mi to oslovení... přináší až příliš smutných vzpomínek...“

„Nu, pokud ti nevadí přetvářka, můžeš si zvolit jiné... pro mne budeš beztak vždycky jenom Riel,“ pronesl takřka bez zájmu.

„Ano? A kým jsem pro toho, kdo mi tak štědře propůjčil svůj rodokmen? Kdo to je?“ vyzvídala jsem, protože jsem nechápala, proč by někdo takovou pošetilost dělal. „Nech mě hádat. Je to nějaký dávno vymřelý rod, který Erestor vyhrabal kdesi v análech, a mě hodláte vydávat za posledního žijícího člena, kterého jste zničehonic nalezli?“

Thranduil si skoro pohrdavě odfrknul. „Myslíš si, že král by byl nadšený z vyhlídky, že si budu brát elleth, která div nepovstala z popela a kterou bychom mohli prezentovat jedině tak, že až donedávna živořila kdesi v chatrči na okraji nějaké zapadlé vesnice, a proto ji nikdo neodhalil dříve? Kdepak... potřebovali jsme něco lepšího... a především někoho, kdo se za tebe svým slovem zaručí...“

„Temný pán?“ otázala jsem se s jemným úšklebkem, neboť třebaže nebylo vhodné se o něm byť jen v náznacích zmiňovat, nikdo jiný mne opravdu nenapadal.

„To je od tebe vskutku pozorné! Jsem si jist, že pokud se jednou se svým dobrodincem střetneš, bude ti za tuto lichotku nesmírně vděčný!“ odsekl Thranduil lehce podrážděně.

„Omlouvám se, jenom mě prostě nenapadá nikdo, kdo by byl ochoten propůjčit své rodové jméno! Takové věci jsou přece bedlivě střeženy a nyní... nyní ten dotyčný jen tak přijme do své rodiny elleth, kterou v životě neviděl?“ A najednou mi to došlo. „Je to lord Elrond, že?“ vyhrkla jsem takřka bez dechu.

V odpověď se ozval tlumený princův smích. „Hezká dedukce, ale musím tě zklamat. Jakkoli mám Elronda rád, nemohu říct, že by se řadil mezi ty, s nimiž by si král Oropher přál být spojován. To kvůli jeho spříznění s rodem Edain. Ne... ten, kdo se tě tak velkoryse ujal, má natolik čistou rodovou linii, že můj otec nebude váhat ani okamžik, aby smlouvu o našem svazku podepsal.“

„Kdo tedy?“ tápala jsem bezradně, třebaže kdybych se nad tím pořádně zamyslela, musela bych si to uvědomit dříve, než mi to princ sám prozradil.

„Král Gil-galad...“