101. kapitola

    Nedůvěřivě jsem se zamračila. „Chceš tím říct, že bys zůstal sám?“

„Něco se ti na tom snad nezdá?“

Přinutila jsem se k dost rozpačitému pousmání. „Jenom mi to nepřipadá pravděpodobné...“

„Přihodily se už méně pravděpodobné věci než tato,“ odvětil stručně a třebaže to nevyslovil nahlas, měla jsem pocit, že tím míní mě.

„Možná... ale já nechci, abys byl sám... ani abys za námi musel někam jezdit...“ hlesla jsem ostýchavě.

„Pak se vrať do Eryn Galen se mnou... a provdej se za mne,“ řekl prostě, jako kdyby to bylo až takhle jednoduché. A třeba i bude, když konečně pustím z hlavy všechna Ulmova temná proroctví a své obavy z krále.

„A když ano? Budeš mne pak sledovat na každém kroku, aby ses ujistil, že si někde nedávám dostaveníčko s nějakým Valou?“ zkoušela jsem ho.

„Ne, nebudu. Řekla jsi mi, co se událo, a já nemám důvod o tvých slovech pochybovat. Natolik už jsem tě mezitím stihnul poznat, že si troufám tvrdit, že kdybys o toho Valu měla skutečně zájem, neskrývala bys to. Ty ne,“ sdělil mi a já váhala, jestli to vzít jako kompliment a nebo mou upřímnost naopak neschvaluje. Když mě ale vzápětí přivinul k sobě, rozhodla jsem se pro to první. „Jenom jsem měl obavy, když jsem tě nemohl hned najít... A ano... měl jsem i jisté pochybnosti, neboť vím, jak nelibě neseš vyhlídky na život v paláci. Kdybys přijala Ulmovu nabídku, unikla bys tomu... a zároveň bys unikla i svazujícím pravidlům u dvora, která tě tak popouzí. Nebyla to pro tebe snad příjemná představa?“

Slabě jsem potřásla hlavou. „Nebyla, neboť mám ráda tebe. Připouštím, že jsem byla zprvu poněkud omámena jeho vystupováním a vzhledem, avšak to velmi rychle pominulo. Nejsem z těch, které se nechají zaslepit pouhým leskem. A nebo zlákat všemožnými sliby.“

„Snažil se tě zlákat?“ skoro mi zapředl princ do ucha. „A čím? Třeba bych se od něj mohl něčemu přiučit...“

„To těžko... protože on mi na čas navrátil zrak... A to ty naneštěstí nedokážeš,“ povzdechla jsem si lítostivě.

Bláhově jsem si myslela, že jsem se se svou slepotou už víceméně smířila, avšak ta chvíle, během které jsem opět prozřela, mě vrátila zase o něco zpátky... Ne úplně na začátek, jenom dostatečně daleko, abych si opět říkala proč zrovna já, třebaže jsem již věděla, že podobné uvažování mě vůbec nikam nedostane, leda do ještě větších potíží. Ale nemohla jsem si pomoct, ta ztráta byla pořád dost citelná.

„Věř mi, že bych si strašně moc přál, abych to dokázal, Riel,“ promluvil princ tiše. „Nemáš ponětí, jak velmi mě pohled na to, jak trpíš, a já ti přitom nemohu vůbec nijak pomoct, bolí. Ale třeba je tu dosud naděje... a pokud lord Ulmo je ten, kdo by ti mohl navrátit zrak, pak ho vyhledám... a přiměju, aby to učinil... a tentokrát natrvalo!“ dodal ještě a já nemohla nezachytit výhružný tón jeho hlasu, jenž mě okamžitě naplnil novými obavami.

„To ne!“ vyhrkla jsem možná hlasitěji, než by se slušelo. „Copak ti nestačilo jedno setkání s ním? On je schopen čehokoli, klidně využije i svých mimořádných schopností, jen aby tě pokořil! Jako se to stalo Saerosovi! Není ti snad tohle dostatečným varováním?!“

„Riel... Saerose nemá na svědomí žádný Vala... ať se ti to líbí nebo ne, jeho smrtí jsem vinen akorát já sám,“ připomněl mi princ jemně.

„Ano? Ulmo však naznačoval něco jiného. Zdá se, že má vždy připravenu naprosto odlišnou verzi nějaké události, než jak ji vyprávějí ostatní, není to zvláštní? V mém případě si prachsprostě vymýšlel... ale co když v tom tvém ví něco, co my ne?“

„Mně se spíš zdá, že pro tebe je prostě jenom přijatelnější tahle možnost. Chápu to, avšak bylo by zbabělé hledat za celou tou nešťastnou příhodou nějaký cizí zásah. Nic záhadného v tom ostatně nebylo. Mám ti povědět, co se stalo, abys to mohla posoudit sama?“

„Mohl bys?“

„Pokud si to opravdu přeješ,“ nebránil se tomu. „Jak už jsem říkal prve, vyrazil jsem za Saerosem, abych si s ním o tobě pohovořil. Zastihnul jsem ho společně s dalšími vojáky na břehu řeky, kde si dopřávali odpočinku, a já byl potěšen příležitostí, kterou mi to skýtalo. Jenže sotva jsem se k němu rozjel a on mne spatřil, na nic nečekal, vytrhnul jednomu z ellyn meč, který ten právě čistil, skočil na nejbližšího koně a vyřítil se mi v ústrety. Nechtěl jsem s ním bojovat, pouze jsem si přál zchladit jeho horkou hlavu, a tak hned poté, co jsem se vyhnul jeho první ráně, jsem ho nepříliš šetrně udeřil s úmyslem ho shodit dolů. Morelen ihned rozpoznal, o co se pokouším, a ohnal se dost nevybíravě po tom cizím koni, čímž mi to výrazně usnadnil. V tu chvíli jsem si neuvědomoval možné nebezpečí... řeka je v tom místě poměrně hluboká, tudíž jsem byl připravený Saerose vylovit, kdyby to bylo zapotřebí... Jenže sotva se vynořil, bylo zřejmé, že nepotřebuje už vůbec nic...“