96. díl
S dalším sprostým zakletím, za které by ho Sitaké rozhodně nepochválila, si Noir pospíšil k Eve, ujistit se, jestli je v pořádku. Mělký a nepravidelný dech mu prozradil, že upadla do bezvědomí, což se mu nechtělo ani trochu líbit, a rovněž ho znepokojovala krev, která se jí řinula z nosu. Přístroje ale žádnou závažnou změnu nezaznamenaly, a tak jí jen vyčistil dýchací cesty a píchnul dávku adrenalinu na probrání.
„Co to do toho zasranýho psiska vjelo?!“ zavrčel Timothy, který se mezitím vysvobodil zpod těžkého zvířecího těla, a vyškrábal se na poněkud nejisté nohy. „Tos udělal ty?!“ obořil se na doktora, ale jakmile zahlédl phaser za jeho opaskem, přece jen trochu zmírnil svůj tón. „Takhle se ještě nikdy předtím nechoval! To přece není samo sebou!“
„Možná bys měl radši zkontrolovat i ty ostatní... jestli se náhodou nejedná o nějakou nákazu...“ doporučil mu Noir chladně a Tim si ho ještě chvilku podezíravě přeměřoval, než mlčky přikývl a konečně se k jeho úlevě klidil ze stodoly.
„Eve?“ Sklonil se Noir znovu nad stále bezvládnou dívkou, jejíž popelavá tvář a rozšířené zorničky nevěstily nic dobrého. „Prober se přece...“ vybídl ji, zatímco netrpělivě čekal, až injekce zabere.
Po době, která se mu zdála delší než den na Tauru, se její rozostřený pohled soustředil na něj a ona zamrkala, jak se snažila co nejrychleji rozkoukat, viditelně dezorientovaná a příliš slabá, než aby se dokázala sama posadit.
„Radši ještě zůstaň chvíli ležet...“ doporučil jí konejšivým tónem, přestože měl v tu chvíli sto chutí ji popadnout za ramena a požadovat po ní vysvětlení toho, čeho byl jen před malým okamžikem svědkem. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ vyzvídal, aniž by z ní spustil oči. I když si nebyl jistý, jestli se víc obává, že by mohla opět omdlít, nebo že by mohla něco způsobit. Protože on byl celkem přesvědčený o tom, že je za onu událost zodpovědná, jakkoli neuvěřitelné se to zdálo. A podle toho, co mu komandér vyprávěl, si to Eve myslela také...
„Co se stalo?“ nakrčila zmateně čelo. „Kde je Gabriel?“
„Má nějaké vyřizování venku,“ odpověděl neurčitě. „Co si vybavuješ jako poslední?“
„Venku?“ zopakovala po něm a poněkud zmateně se zadívala k vratům. „Musím s ním mluvit...“ zamumlala nepřítomně a aniž by Noirovi dopřála šanci zareagovat, rovnou se freneticky pokoušela vstát.
„Venku jako mimo tuhle planetu,“ upřesnil doktor svou předchozí informaci a pohotově ji podepřel dřív, než se mohla odporoučet zpátky k zemi. „Přece ti říkal, že bude muset na čas odletět, nebo ne?“
„To jo, ale...“ hlesla Eve, zklamaná a zraněná nezájmem, s nímž ji ten muž opustil bez jediného slova rozloučení. „Nečekala jsem, že bude mít až takhle naspěch...“ pronesla, aby zakryla rozpaky nad tím, že své emoce odhalila před docela cizím člověkem.
Noir se na ni vlídně pousmál. „Neber to osobně, jednalo se o velmi vážnou záležitost,“ konejšil ji, třebaže si nebyl tak docela jistý, jestli je to dobrý nápad.
Protože lépe než kdokoli jiný věděl, jak nestálý je komandérův zájem, nemluvě o tom, že tahle drobná bleďounká dívenka rozhodně nevypadala jako někdo, kdo by byl schopný uspokojit jeho náročné potřeby. Vyhlížela mile, to ano, ale oproti Tarje poněkud mdle, a třebaže si dokázal představit, že by mu mohla přechodně posloužit jako zajímavé rozptýlení, na moc dlouho by to on osobně neviděl. Protože muže, jako byl Gabriel Shaperd, zřídkakdy přitahovaly hodné holky a tahle i kdyby to měla napsané na čele, tak by to nemohlo být zřejmější.
A jako kdyby mu to chtěla Eve potvrdit, upřela na něj ty své posmutnělé velké oči a slabě opětovala jeho úsměv. „Jste laskavý, že to říkáte. Doktor Noir, že ano? Jsem Eve Hollisterová... ale to Vy asi víte...“ Její tváře se slabě zabarvily rozpaky. „Mrzí mě, jestli jsem Vám způsobila nějaké potíže... Poslední dobou je to asi to jediné, co dokážu...“ pronesla kajícně jen s nepatrným nádechem sebelítosti.
„Tím se vůbec netrap. Teď se hlavně musíme postarat, abys byla v pořádku,“ odvětil a přestože byl lékař a byl zvyklý si o své pacienty dělat starosti, stejně ho překvapilo, jak rychle pocítil k oné neznámé dívce náklonnost a také naléhavé nutkání ji uchránit od všeho zlého. I když zatím se zdálo, že to byla spíš ona, kdo je oba zachránil…
„Eve, to, co se teď událo… ten útok psa… co mi k tomu můžeš říct?“ zeptal se, zatímco si ji pozorně prohlížel, ale ke svému zklamání na ní nic mimořádného neobjevil. Jen oči se jí překvapením rozšířily, když se rozhlédla kolem sebe a v prachu na zemi objevila nehybné tělo farmářova zvířete.
„Měla jsem sen… divný sen…“ vypravila ze sebe stísněně, jako kdyby měla najednou strach sama ze sebe. „Sny ale přece nemůžou zabíjet…. Nebo ano?“ A s tímhle se na něj prosebně zadívala, jak zoufale potřebovala, aby ji ubezpečil, že ne.
Noir však mlčel. Ještě před malou chvílí by takovou možnost jednoznačně popřel. Jenže po tom, čeho byl svědkem, si už tak docela jistý nebyl…
