92. díl

    Shaperd se trochu obával, aby Eve nenapadlo utéct až do pouště, ale naštěstí měla dost zdravého rozumu – a nebo spíš jen nedostatek sil, že vyběhla akorát před dům. Tam, usazenou v jeho skrovném stínu, s koleny pevně přitaženými k bradě, které si ještě pro jistotu objala pažemi, a s tváří zcela skrytou jeho zraku, ji nalezl. Chvilku se na ni díval a zvažoval, jestli jí říct, že její chvějící se ramena ji i tak prozradila, ale nakonec se k tomu nedokázal přimět. Už takhle toho na ni bylo víc než dost.

„Co kdyby sis šla lehnout do stodoly, vypadáš, že by se ti menší odpočinek hodil,“ navrhnul jí věcně.  „Doprovodím tě, abych se podíval, jestli se už Caleb probral. Doufám, že jo, protože bych se s ním nechtěl vláčet zase zpátky...“ prohodil ještě a ona k němu vzhlédla těma svýma obrovskýma očima, které byly momentálně utopené v slzách.

Na okamžik se zdálo, že hodlá něco namítnout, ale nakonec lehce nepřítomně přikývla a dokonce se poslušně vyškrábala na nohy, jen aby jí hned po několika krocích vypověděly službu, a nebýt jeho pohotovosti, s níž ji zachytil, by se opět odporoučela k zemi. Beze slova ji vzal do náruče, proti čemuž se kupodivu pokusila slabě protestovat, ale jeho podmračený výraz ji přiměl si to opět rychle rozmyslet.

„Byla to moje chyba...“ povzdechla si aspoň zdrceně, než si položila hlavu na jeho rameno a rozbrečela se nanovo.

„Ale jdi, toho psa by nedokázal zachránit nikdo, nemusíš si nic vyčítat,“ snažil se ji utišit. Jednak proto, že mu svými slzami dost nepříjemně máčela krk, a pak... vidět ji v podobném stavu se mu také zrovna moc nezamlouvalo. I z toho důvodu, že měl neurčitý pocit, jako kdyby za to nesl nějakou vinu. Možná se mohl chovat o něco přístupněji... možná se i pokusit něco udělat... Ale na druhou stranu, proč by se měl namáhat, když bylo na první pohled zjevné, že je příliš pozdě? I kdyby opravdu vyrazil do lodi pro nějaké ty high-tech věcičky, jak je Eve označila, nebyla šance, že by se stihnul vrátit včas. Jenže mělo smysl jí něco takového vysvětlovat?

„Ale oni ho napadli kvůli mně... protože poznali, že se s ním něco děje...“ vypadlo z Eve dřív, než si to mohla lépe promyslet. A nebo to možná podvědomě udělala schválně. Protože si o tom svém nezvyklém zážitku nutně potřebovala s někým promluvit. A Caleb ani Tim rozhodně nepřicházeli v úvahu.

„Co tím myslíš?“ nechápal přirozeně Gabriel, jak si její slova vyložit. „Nenamlouváš si snad, že se tě chystal chránit nebo jo?“

Mírně zavrtěla hlavou, nejistá, jestli by mu měla prozradit víc. Přece jen tu existovalo určité riziko, že by se mohl ještě rozhodnout poslat ji do nějakých laboratoří ke zkoumání. Jenže... co když to zamlčí a pak se to stane znovu, až tu bude jen s Timem a Calebem? Těžko se dalo očekávat, že by se ti dva obtěžovali jí nějak pomoct. Buď ji Tim rovnou na místě zastřelí a nebo to někomu ohlásí. A jí se nezamlouvala ani jedna z těch dvou možností.

„Měla jsem takové vidění.. nebo spíš... takový divný stav...“ spustila rozpačitě, vděčná, že může schovat svou náhle rozpálenou tvář v jeho tunice. „Já... nikdy předtím jsem něco podobného nezažila... ale... bylo to, jako kdybych se na nějakou dobu převtělila do toho psa... Vnímala jsem všechno jeho očima... cítila jsem to, co on...“ Tady se krátce odmlčela, jelikož nevěděla, jak lépe tu příhodu popsat. A protože sbírala odvahu, aby Gabrielovi pohlédla do očí, třebaže příliš dlouho jim čelit nedokázala.

„Myslíš, že by to mohla mít na svědomí ta druidka? Možná bychom za ní měli radši zaletět... tohle přece není normální... Co když se to stane znova? Kdybys tady nebyl...“ 

„Řekl bych, že to nebude potřeba. Jsi nejspíš jenom přetažená, uvidíš, že až si odpočineš, tak to bude zase dobrý,“ odbyl ji Gabriel bez většího zájmu a ona se na něj dotčeně zamračila.

„Už jsem v životě párkrát unavená byla a nikdy jsem neměla pocit, že jsem psem!“ ohradila se ostře. „A nebo mi snad chceš namluvit, že tobě se to děje pravidelně?!“

„To ne. Ale může to být tím, že sis dosud nezvykla na zdejší podmínky. Snížený přísun kyslíku může mozek přimět dělat nejrůznější věci,“ neviděl na tom nic mimořádného. Tedy aspoň před Eve se tak tvářil. V duchu si však říkal, že tohle určitě musí s Noirem probrat.

Podle jejího výrazu ji tak docela nepřesvědčil, ovšem zřejmě byla Eve opravdu dost unavená, protože se s ním už dál nedohadovala a jakmile došli do stodoly a ona se ujistila, že se tam Caleb nikde nezdržuje, schoulila se na hromadu slámy v rohu, zády k němu, a nereagovala, ani když se jí zeptal, jestli by si nedala něco k jídlu. Nebo na něj možná byla natolik naštvaná, že se neobtěžovala odpovědět, tohle on každopádně zkoumat nehodlal.

„Stavím se později, tak zatím odpočívej. A neboj, že by tě někdo otravoval,“ přislíbil jí akorát, než se otočil k odchodu. A samotného ho zaskočilo, jak nerad ji opouští.