91. díl
Když Eve přišla znovu k sobě, neotevřela hned oči, jelikož se bála, co spatří, až to udělá. Ale Gabriel jí moc dlouho ten sladký pocit nevědomosti nedopřál, když jí s tlumeným zaklením nepříliš jemně rozevřel ústa a nalil pořádnou dávku nějaké chladivé tekutiny přímo do krku.
S kuckáním a zoufalým máváním paží, jak se ho snažila setřást, se zmátožila do sedu, oči zafixované na toho nesnesitelného chlapa a natolik byla jeho chováním dotčená, že ani nedokázala ocenit, že ještě okamžik předtím spočívala v jeho náruči.
„To se mě snažíš utopit nebo co?!“ vyjela na něj zlostně, jakmile toho byla schopná, a Shaperd s jistými obavami sledoval, jak se hned nato hystericky rozesmála v jakémsi bláznivém záchvatu radosti. „Já už zase mluvím!“
„Jo, to je fajn...“ odtušil, aniž by sdílel její nadšení. „Co to s tebou je? To tě k smrti vyděsí pár psů?“ neodpustil si další posměšnou poznámku, protože si říkal, že tímhle ji zaručeně probere. Jenže k jeho překvapení nenašpulila dotčeně rty, ale místo toho v úleku vykulila oči a začala se divoce rozhlížet kolem sebe. A když její zrak padnul na jedno zkrvavené chlupaté tělo a další dvě nehybná poblíž něj, zatvářila se ještě ustrašeněji.
„Jsou...?“ vypravila ze sebe a rovnou se škrábala na nohy, aby se sama přesvědčila, jak je na tom ten její pes, ovšem Shaperd ji pohotově popadl za paži.
„Radši se od nich drž dál!“ doporučil jí chladně, ale když se vztekle pokusila osvobodit, nechal ji jít. Koneckonců nebyl její chůvou a pokud byla ochotná takhle zbytečně riskovat, proč by jí v tom měl bránit? Jen ať si zvykne, že už tu dlouho nebude, aby na ni dohlížel a tahal ji z potíží!
„Ještě dýchá!“ pronesla s ulehčením o chvilku později, když opatrně zkontrolovala stav onoho potrhaného zvířete. „Ale ty rány jsou hluboké, musí se zašít, jinak vykrvácí!“ dodala naléhavě a když na to nijak nereagoval, s nepřívětivým zamračením k němu vzhlédla. „Potřebuju věci na šití! A taky čistou vodu! A obvazy! A dezinfekci!“ diktovala mu takovým tónem, jako kdyby vážně čekala, že se hned přetrhne, aby jí tohle všechno obstaral. O to větší bylo její rozčilení, když se Gabriel nepohnul ani o píď.
„Tak na co ještě čekáš?!“ probodla ho rozlíceným pohledem, kterým ho celkem zaujala. A který potvrdil jeho podezření, že je v ní daleko víc, než by se mohlo podle jejího andílkovského zevnějšku a častého ruměnce zdát. Možná je to škoda, že nebude mít příležitost ji poznat blíž, třeba by ho dokázala ještě lecčíms překvapit... problesklo mu hlavou, zatímco si s mírným pobavením prohlížel její nasupený výraz, čímž ji samozřejmě dopálil ještě víc.
„Ty mi snad odmítáš pomoct?!“ vyprskla nazlobeně a on se tak nějak shovívavě pousmál.
„Uhádlas,“ odvětil bez sebemenší známky pohnutí, které by napovídalo, že mu ten život, třebaže ne lidský, není tak docela lhostejný. „Pouštím se do zachraňování jenom tehdy, když to má nějaký smysl. A ten v tomhle případě nevidím,“ utrousil ještě k jejímu rozhořčení.
„Dobře, tak co kdybys to udělal jenom proto, že tě o to žádám?“ zkusila Eve jinou strategii, zatímco se tlakem na ránu zoufale pokoušela zastavit krvácení a v duchu se strachovala, zda není na nějakou záchranu už příliš pozdě. A přestože dosud nechápala, co se to předtím stalo, a jak se mohla na přechodnou dobu přenést do těla psa, i tak cítila, že za jeho nynější stav nese plnou odpovědnost. A kdyby nebylo ničeho jiného, už jen proto by to odmítala vzdát.
„A co si od toho vlastně slibuješ?“ nechápal Gabriel její pohnutky a ona mu je rozhodně nemínila vysvětlovat. Už takhle si o ní nemyslel nic pěkného a pochybovala, že by se to tímhle mohlo zlepšit. Spíš by ji v noci zavedl do pouště a nechal tam, protože co také jiného s ní, když jí podle všeho už definitivně přeskočilo? „Nemůžeš spasit celý svět. A pro dnešek sis už svůj dobrý skutek odbyla s Calebem, tak proč si nedáš pohov aspoň do zítřka?“
„Protože tohle zvíře nemá čas do zítřka, jestli sis toho neráčil všimnout!“ zaječela na něj už takřka nepříčetně, natolik ji jeho arogantní chování rozlítilo.
„To nemá, ale ty na tom těžko něco změníš,“ odtušil pořád tím svým nezaujatým tónem, který ji za daných okolností neuvěřitelně vytáčel. „Asi je stejně nemocný, to by vysvětlovalo, proč na něj jeho druhové zaútočili.“
„Ty bys mu ale dokázal pomoct! Vždyť máš na lodi všechny ty high-tech věcičky!“ pokoušela se ještě změnit jeho názor, jenže on zůstával neoblomný. Tedy… skoro neoblomný… protože k něčemu se posléze přece jen uvolil…
„Jestli chceš, tak to můžu ukončit. Nic víc se pro něj v tuhle chvíli už stejně udělat nedá, na to ztratil příliš mnoho krve… Ale to tobě jako lékařce asi nemusím říkat nebo jo?“ zadíval se na ni a z jeho výrazu bylo patrné, že pro její marnou snahu nemá moc pochopení.
Se slzami na krajíčku sklopila zrak k raněnému zvířeti, jehož oči se kvapem kalily, a když spatřila rudou pěnu u jeho tlamy, věděla, že tenhle boj prohrála. „Udělej to… prosím…“ špitla, než se poněkud roztřeseně vyškrábala na nohy a zbaběle odtamtud prchla.
