14. kapitola

    "A co by to jako mělo být?"

Tak takovou odpověď jsem od Izabely vskutku neočekávala. To jí není ani trochu stydno?!

"Nevím," rozhodla jsem se po krátkém uvážení zahrát si na hloupou. "Třeba to, že je až krajně podezřelé, jak jsi mě přesvědčovala k útěku, při kterém nás jako náhodou chytila banda zbojníků?"

Má společnice jen nevěřícně zamrkala.

"Nebo to, že mě dokonce znají jménem?" zaútočila jsem vzápětí přímo, neschopná se déle přetvařovat. "Co o tom víš? Ty jsi s nimi spolčená, přiznej se, potvoro!"

"Cože?!" zatvářila se plavovláska ublíženě. "Vy jste zešílela, ne?! Copak vypadám, jako kdybych k nim patřila?! Kdyby jo, tak by mě snad nevláčeli celou cestu jako nějakej zatracenej pytel obilí!"

Pohrdavě jsem si odfrkla.

"Nejsem si jistá… Ostatně, od kdy nosí poctivá dívka nohavice? A co ty vlasy, hm? Přistřižené je mají pouze poběhlice. Děvky!"

Izabela si popuzeně stáhla špinavou sukni o něco níž, aby poněkud opožděně zakryla ty ohavné trubky, které jí do této chvíle zpod ušmudlaného lemu vykukovaly, div, že nerozlila pohár ředěného vína.

"V mý době se krátký vlasy a kalhoty nosí běžně!" odsekla břitce. "Copak Vám to ještě nedošlo, že jsem z budoucnosti?! Jak jinak bych věděla, co do toho svýho pitomýho deníku teprv zapíšete?!"

"Vím já?" trhla jsem rameny. "Možná jsi jen uplatila služebnictvo; Beatrice totiž rozhodně nevypadá na to, že by teď umírala strachy!"

"To si laskavě vyřiďte s ní, s tím já nemám nic společnýho!" ohradila se ta malá fúrie již značně nasupeně. "Vydala jsem se sem, abych Vám pomohla! Ale koukám, že jsem si tu námahu mohla ušetřit, protože Vy jste naprosto nesnesitelná osoba! Není divu, že Váš duch i v mý době bloudí kolem Airthrey, protože Vy prostě musíte otravovat lidi i po svý smrti!"

"Ty mrcho!" vyjela jsem na ni bez pardonu. "Vyškrábu ti oči!"

Mému případnému apokalyptickému ataku však zabránily dvě silné paže, které mě dost nepříjemně drtily, a také Raelanovo mrazivé: "Neopovaž se!"

"Pusť!" vzpouzela jsem se pevnému objetí. "Ztrestám ji tak, že na to do smrti nezapomene!"

Plané výhružky; uvědomovali jsme si oba až příliš jasně.

"Začínám chápat, proč se o Vás historie zmiňuje jako o velice labilní dámě," neodpustila si kousavou poznámku ona jezinka, sedící nedaleko nás. "I když jako dáma se právě teď nechováte!"

"Ty jedna..." nedokončila jsem bohužel svůj další pokus o Izabelino zaškrcení, jelikož zbojník se z nějakého pro mě neznámého důvodu rozhodl tu sprostou bestii chránit.
Rezignovaně jsem si povzdechla.

"Řekněme, že ti věřím," utrousila jsem koutkem úst neochotně. Protože prohrát bitvu ještě neznamená prohrát válku.

Zamyšleně se na mě dívala přes okraj poháru. "A čemu přesně věříte?"

"Ehm," začala jsem obezřetně. "Že tady pana..."

"Raelan," zahučelo v mé blízkosti.

"Raelana," odsouhlasila jsem pohotově. "Vidíš poprvé v životě."

"A co Vás tak najednou přesvědčilo?" přeměřovala si mě Izabela podezřívavě.

Výmluvně jsem se zavrtěla v jeho náruči.

"Co jiného mi zbývá?"

Než se vůbec stačila nadechnout k odpovědi, předešel ji můj drahý věznitel.

"Je zřejmé, že Ty k doprovodu této paní," kývl k mé maličkosti, ale pohledem probodával mou společnici, "nepatříš." Jeho hlas trochu zhrubl. "Kdo tedy skutečně jsi?"

Izabela se nepatrně usmála.

"Nikdo důležitý… Jenom jsem chtěla pomoct lady Aileen dostat se do bezpečí."

Protočila jsem oči nad jejím výlevem; tak to se vážně povedlo!

"Ty znáš Baldricka?" zajímal se Raelan a mírně se přitom předklonil.

"Osobně ne... ale dost jsem toho o něm slyšela... teda spíš četla, abych byla přesná."

Muž se nečekaně rozesmál, tisknouc mě neustále k sobě; pozorně však sledoval Izabelu.

"Možná bych ti i uvěřil, ale..." pokračoval, když se konečně uklidnil. "Chceš mi snad namluvit, že někdo jako ty umí číst?"

"Jo, to umím!" odvětila dívka napruženě, bradu bojovně vystrčenou dopředu. "A představte si, že umím i psát!"

"Jistě," přisvědčil zbojník pobaveně. "Tak to dokaž!"

Ohromeně jsem sledovala ostrou výměnu názorů mezi králem pobudů a pološílenou jezinkou. Jak jen tohle, u všech všudy, dopadne?

"Proč mám něco dokazovat? Potřebujete snad písaře?" rýpla si blondýnka nevybíravě. "Předtím jste se představil jako laird... to je šlechtický titul, ne? Chcete mi říct, že se šlechticům nedostává vzdělání, zatímco obyčejné holce, jako jsem já, ano?"

Překvapením jsem se zajíkla, jelikož má dosavadní opora zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a já se potupně svalila na stranu blíže k ohništi. Z polosedu jsem pak nevěřícně kulila oči na vyjukanou Izabelu a stěží příčetného Raelana, který nyní okupoval hrdlo mé družky nebezpečně vyhlížející čepelí dýky.

"Takže jsi Baldrickův špeh," konstatoval prostě.

"To nejsem!" protestovala postižená přidušeně.

"Přesvědč mě!"

Zaplašila jsem veškeré myšlenky na Otčenáš a po čtyřech jsem se pohotově přesunula až k onomu podivuhodně propletenému sousoší. Přece jen, Izabela mi předtím pomohla... A pokud ji má jednou někdo zaškrtit, budu to rozhodně já!
"Raelane," položila jsem dlaň v chlácholivém gestu na jeho napjatou paži. "Já jí věřím."

Stisk o něco málo povolil.

"Já... přicestovala jsem sem teprve dneska..." sípala plavovláska mezi přerývanými nádechy ve snaze se obhájit.  "Protože jsem se dozvěděla, jaký je Baldrick ničema... a chtěla jsem před ním lady Aileen ochránit. To je celé."

Zdálo se, že Raelan přece jen zvažuje Izabelinu poznámku. Pro jistotu jsem po jeho paži přejela ještě o kousek níž, to už ale zbraň alespoň vzdálil z dosahu křehkého krčku.

"Nemyslím, že bys lady Aileen nějak zvlášť pomohla," podotkl zbojník uštěpačně k vyděšené dívce.

Zatrnulo ve mně.

"Co tím chcete říct?" dovolila jsem se otázat, čímž jsem strhla jeho pozornost opět na sebe.

"Je to jednoduché. Laird Baldrick je ten největší mizera, kterého znám. A jelikož Vy, madam," ukázal teď hrotem dýky přímo na mě, "jste jeho budoucí žena, musím Vám bohužel sdělit, že Vy a Váš doprovod jste od nynějška mými zajatci..."

Raelanovo  bezcitné prohlášení mě natolik vyvedlo z míry, že jsem se nezmohla na víc než na chabou námitku typu "Co si od toho všeho vlastně slibujete?"

Nejspíš jsem pana protivného svým dotazem pobavila, jelikož jeho bujarý smích v mžiku zaplnil prostory rozlehlé jeskyně a v onom  rozjařeném záchvatu dokonce propustil ze svých spárů i lehce zarudlou Izabelu.

"Je to vcelku jednoduché," zazubil se, tentokrát výhružně. "Jde o výkupné."

"Jistě!" odsekla jsem znechuceně. "Co taky jiného čekat od všiváka jako jste vy!"

 Už jsem skoro cítila chladné ostří zbojníkovy dýky, naštěstí včas zasáhla moje milá společnice.

"Počkejte přece..." vyhrkla pohotově. "Vy jste, Aileen, říkala, že za nás Baldrick zaplatí... tak proč mu nenapíšete dopis nebo tak něco, abychom se odsud co nejdřív dostaly?"

 Takřka jsem po ní skočila. "Zbláznila jsi se? Nic takového neudělám!"

"Cože?!" vydechla Izabela nevěřícně. "Vždyť jste to předtím říkala! De facto slibovala! Co si jako myslíte, že s námi udělají, když z nás nebudou mít žádný prospěch?! Určitě si nás tu nenechají na okrasu!" A s pohledem upřeným na muže, který ji sem prve zavlekl, nejistě dodala: "Teda aspoň doufám!"

Vzdorovitě jsem potřásla hlavou.

"Vyjednávání nepřipadá v úvahu," zamítla jsem s konečnou platností její návrh. Stejně to všechno byla jen její chyba!

"Možná si do rána ještě všechno hezky rozmyslíte…"