11. kapitola

    Lhala bych, kdybych se snažila sama sobě namluvit, že mě její návrh nezaujal; na druhou stranu, podivuhodný zjev oné děvy nevzbuzoval příliš mnoho důvěry. 

"Tak mluv," pobídla jsem plavovlásku po chvilce váhání.

Zatvářila se lehce kysele, načež přešla k vratké sesli a posadila se.

"Četla jsem Váš deník, který jste si začala psát ještě před odjezdem sem. A který jste si psala i během všech těch let, co jste tady žila s Baldrickem... odtud vím, jaký doopravdy byl." Nepatrně zaváhala. "Já... původně jsem tohle neměla dělat... Kamarádka mi říkala, ať se do toho nevměšuju, měla jsem Vás pouze upozornit, abyste si všímala čehokoli podezřelého... Chtěly jsme získat důkazy, že byl Baldrick opravdu zlý člověk... ale já..." Opětovné zadrhnutí. "Protiví se mi nechat Vás tu s ním, když vím, co se stane... to si přece nezasloužíte. Nikdo by si něco podobného nezasloužil!"

Ví, co se stane? Snaží se mi snad namluvit...? Vždyť o deníku jsem nikdy nikomu neřekla. "Jsi blázen," odsoudila jsem ji, i když ne s příkrostí, jakou by si nejspíš zasloužila.

"Vážně? Pak mi možná vysvětlíte, jak vím tohle: Vaše komorná se jmenuje Beatrice a je Vám natolik oddaná, že se nikomu ani slovem nezmínila, že Vás přistihla, jak koukáte na velitele stráží během cvičného zápasu. A že jste v deníku celkem podrobně popisovala, jak úchvatně přitom vypadal..."

"Jak...?" nedokončila jsem. Ta holka bude vážně moje smrt. A náhle do sebe všechno až překvapivě snadno zapadlo. Já husa!

Vykročila jsem ke dveřím komnaty s výrazem bohyně pomsty.

"Beatrice!" 

"Má paní?" ozvalo se přiškrcené zajíknutí, podle kterého jsem onu tuplovanou zrádkyni, která se mezitím potichu vplížila do místnosti, najisto poznala. Chřípí se mi chvělo zlostí.

"Beatrice, odpřísáhla jsi při Panence Marii, že neprozradíš," sykla jsem ostře k vyděšené rusovlásce.

"Ale…" potáhla služtička, slzy na krajíčku. "Já jsem nikomu nic..."

No počkej!

"Vzpomínáš na kázání otce Patricka? Co čeká všechny lháře?" Naklonila jsem se k ní ještě o něco blíž. "Do jednoho?"

Srdceryvný vzlyk nepatrně zabolel.

"Nechte ji být, pokud to někomu řekla, tak rozhodně ne mně!" vmísila se prudce do rozhovoru ona podivná osoba, která se stále roztahovala po kožené židličce. "Klidně se jí zeptejte, jestli mě zná!"

"No?" pobídla jsem Beu netrpělivě. "Co mi k tomu povíš?"

"Já... já…" další příval pláče přerušil její nesouvislé drmolení. S nevyřčenou otázkou v očích jsem se proto raději otočila zpět k přidrzlé dívčině.

"Aileen, netvrďte mi, že si ho opravdu chcete vzít..." potřásla nevěřícně hlavou.

Proč jen jsem nedokázala odpovědět? Jak je možné, že někdo, koho znám sotva několik málo minut, zvládne v tak krátkém čase nahryzat mé skálopevné rozhodnutí provdat se za lorda Baldricka? Na druhou stranu – nemodlila jsem se já sama za podobný zázrak?

"Co navrhuješ?"

Krátce se zasmála. "Cokoli jiného... Protože nic nemůže být horší, než vdát se za tohohle chlapa! Jak ostatně zjistíte sama hned o svatební noci!"

Musela jsem příšerně zblednout a nejspíš už jsem nevyhlížela ani tak pyšně a nepřístupně, protože naléhavě pokračovala. "Nejde ta svatba aspoň odložit? Abychom získaly víc času?"

Zavrtěla jsem hlavou v zamítavém gestu. "Kéž by to jen šlo. Bohužel, smlouva zní jasně - svatba se musí uskutečnit do prvního úplňku po jejím podepsání, jinak veškerá dohoda padá."

"A kdy bude ten úplněk?" zajímala se dál.

Cítila jsem, jak se mé rty v protestu stahují do uzounké linky. "Za tři dny," procedila jsem útrpně.

"Za tři dny?" zopakovala znepokojeně. "Tak proč se ta svatba koná už zítra? Aspoň podle Vašeho deníku to tak bylo..."

"Cože?" zamrazilo mě. "Jak – zítra?"

Bože, nemůžu mít takovou smůlu!

Pokrčila rameny. "Nevím proč už zítra. Asi je Váš... budoucí manžel poněkud netrpělivý. Myslíte si, že byste ho dokázala přesvědčit, aby počkal do toho úplňku?"

"Zbláznila ses?" utrhla jsem se na ni. "Čím méně toho... muže uvidím, tím lépe. Navíc nevěřím, že bych ho vůbec přiměla změnit názor," dodala jsem na vysvětlenou.

"A je Vám jasný, že jakmile si ho vezmete, tak ho budete muset vídat každý den? A nebo přinejmenším tak často, jak si to bude přát on?"

Nejistě jsem přešlápla. "A co mám podle tebe asi tak dělat?"

"To záleží na tom, jestli je pro Vás přednější Vaše rodina a to, co si budou myslet, než Váš vlastní život..."

Moje rodina? Dělá si legraci? Vždyť ta se mě přece dobrovolně vzdala za pár usmolených šterlinků!

"Nějaký nápad?" chytala jsem se pomocného stébla. 

"Na Vašem místě bych si sbalila pár nejnutnějších věcí a zmizela odsud. Nic jiného mě nenapadá."

Váhavě jsem přisvědčila. "Jenže kam mám jít?"

"Proč se ptáte mě?" svraštila zamyšleně čelo. "To byste měla vědět spíš Vy. Co nějaký klášter... nebo vzdálená příbuzná, u které by Vás hned nehledali?"

Spolkla jsem jedovatou poznámku o tom, že k případnému útěku mě vyprovokovala právě ona, a raději jsem začala uvažovat o tom, kdo by mi pomohl zbavit se obtížného břímě jménem Baldrick jednou provždy.

"Beatrice," houkla jsem k třesoucí se komorné. "Můj plášť."

"Ale paní..." hlesla oslovená ustrašeně. "Přece opravdu nechcete jít ven? Vždyť je tam hotové boží dopuštění!" Nejspíš se jí nelíbila vyhlídka, že bude následně nucena vysvětlovat, kam jsem se poděla.

"Ticho," zarazila jsem ji, až kajícně sklopila zrak.

"A kam se vlastně chystáte?" zajímala se má podněcovatelka.

"Ještě nevím," přiznala jsem popravdě a urovnávala si přitom velkou kapuci. "Nejspíš k Mabel, mojí chůvě."

"To zní dobře," přisvědčila. "Co kdybych Vás kus cesty doprovodila?"

Podezíravě jsem si ji přeměřila. "Pokud chceš..."

"A znáte cestu? Je to daleko?" starala se, protože pohled ven jí jistě prozradil, že bouře, která tam zuří, mezitím ještě zesílila.

"Samozřejmě, že znám cestu," ohradila jsem se. Nebo jsem v to alespoň doufala...

"Beo," přivolala jsem liknavou komornou a zároveň jsem povolila dveřní západku. "Můžeme jít."

"Vy si, paní, přejete... abych Vás sprovázela?" zalkala služebná nešťastně.

"Beo!"
Zrzečka se pomalu přišourala až ke mně, naši neznámou v patách. "Bez tebe to nezvládnu," pronesla jsem upřímně. "Tak můžeme?"

Ani mě příliš nepřekvapilo, že jsme ve změti nekonečných chodeb a ponurých výklenků, které nepůsobily na mé pocuchané nervy zrovna dvakrát dobře, nikoho nepotkaly. Většina osazenstva tvrze nejspíš stále oslavovala nevěstin příjezd. V duchu jsem se uškrnula nad tou ironií.

Připadalo mi však, že se neustále motáme v kruhu – navíc lezavý chlad, který se teď rozléval mými žilami a zcela neomylně směřoval k vyděšenému srdci, jen umocňoval narůstající paniku. Bloudění tajuplným labyrintem zkrátka nebylo nic pro mě! Přitáhla jsem si raději cípy pláště blíže k tělu a zcela záměrně ignorovala dunivé údery zvonů i počínající cvakání zubů.

"Máte nějakou baterku? Teda myslím lucernu? Louč?" vydechla má odvážnější společnice poněkud ustaraně, když jsme vyšly ven, a útrpně se zadívala na měsíc dokonale skrytý za mraky. "Je tu tma jako v pytli..."

"Není třeba," špitla jsem krátce a nepřímo tak naznačila, že se musíme ztišit. "Zdejší stáje najdu i poslepu."

Při plížení podél hradní zdi Bea na vysvětlenou drmolila něco o tom, že koně jsou jednou z mých vášní, což byla naprostá pravda.

"Lydo," zamumlala jsem potěšeně a nahrnula se k potemnělému stání. Hnědka radostně zafrkala. "Stýskalo se mi."

"My pojedeme na koních? Neumím jezdit na koni!" pronesla dívka v šátku vyděšeně.

"Chceš snad jít pěšky?" nevěřila jsem svým uším.

To už jsem vyváděla Lydu na kamennou dlažbu, přičemž jsem se modlila za to, aby sláma dostatečně utlumila klapot jejích kopyt.

Beatrice zatím nerozhodně přešlapovala opodál. "Pojedeš s...?" Uvědomila jsem si, že ani neznám divoženčino jméno.

"Jsem Izabela," špitla téměř neochotně.

A toužebně se ohlédla k těžkým dveřím, kterými jsme právě opustily poměrně přívětivé prostory hradu.