13. kapitola

    Natolik jsem se vylekala, že jsem nestačila postřehnout, kdy a jak jsem se vlastně ocitla v náruči toho podivného individua, bez pardonu tisknoucího mou maličkost ke své mohutné hrudi. Pokud bych však pominula onu absurdnost situace, musela bych zároveň uznat, že se jedná o vcelku příjemnou záležitost. 

Zatímco jsem se takto oddávala svému rozporuplnému snění, nedaleko se nacházející Izabela jen cosi procítěně zaklela směrem k vyjukané Beatrice a bez jakéhokoli rozmýšlení patami pobídla frkající klisnu. Doufala nejspíš v jakýsi zázračný únik, ale ten byl zmařen již v samotném zárodku, když jeden z mužů, který postával nejblíže, hrábnul po uzdě a zastavil hnědku dřív, než mohla vůbec vyrazit. V důsledku toho se to nebohé zvíře vzepjalo a než jsem se nadála, válely se obě mé společnice vedle sebe na deštěm změklé a jehličím pokryté zemi. Náraz to nejspíš nebyl nikterak velký, jelikož pohotovější z děvčat se spěšně vyškrábalo na nohy a chtělo odtamtud utéct, ovšem daleko se nedostalo.

"Vzdejte se, madam," ozval se posměšný hlas nebezpečně blízko mé tváře. "A možná vás ušetříme."

Co teď? Izabela se sice dost neúspěšně  pokoušela vykroutit ze železného sevření jednoho z těch prachsprostých ničemů, ale Bea bohužel nevypadala na to, že by se hodlala nějak bránit. 

"Nikdy!" sykla jsem nenávistně, i když celkem zbytečně, k onomu bezcitnému vyděrači. "A hleďte mě okamžitě pustit!"

Tmavovlasý bandita, věznící mě dosud ve vodorovné poloze, poťouchle nakrčil obočí.

"Jak si přejete..."

Šokovaně jsem vyhekla, stále nevěříc tomu, že mě ten proklatý mizera bez sebemenší výčitky hodil na hromádku navršené zeminy, jako kdybych nebyla ničím víc než  pytlem levného obilí. Taková drzost! Možnost ohradit se proti nedůstojnému zacházení jakýmkoliv možným způsobem mi však překvapivě vyfoukla právě prostořeká Izabela.

"Co s náma chcete udělat?" zkusila své štěstí, přičemž se její hlas téměř neznatelně zachvěl.

Rezignovaně jsem protočila oči. To nikdy neslyšela o pravidlech vyjednávání?!

"Zmlkni," okřikl ji můj společník hrubě; pohledem vzápětí spočinul na mně.

"Pane, ona chtěla říct..." chystala jsem se zachránit nahnutou situaci chlácholením jeho ega, ale ta neposedná breberka mě zase předběhla

"Neřvěte na mě, máme přece právo vědět, co s náma bude!"

Ve výsledku docílila svými nekonečnými protesty pouze toho, že náš podmračený trýznitel procedil koutkem úst jednu jedinou větu. "Roubík." A tak její další případné nadávky namířené na hlavu onoho proklatého ničemy zanikly v kusu špinavého hadru.

"To přece nemůžete!" odhodila jsem svou masku spolupracující oběti v marné snaze bránit dívčina neexistující práva a pohoršeně jsem se na toho tupohlavce zaškaredila.

"Jste si tím jistá?"

Jeho pochybnost mě dopálila, v mžiku jsem stála proti němu, ruce bojovně založené v bok. "Samozřejmě, že..."

Můj bože, jak jsem mohla být tak hloupá?! Mělo mě napadnout, že ten usmolený darebák vyloženě čeká na okamžik, aby utnul mé zbytečné argumenty se stejnou razancí jako předchozí urážky nebohé Izabely! V duchu jsem prskala vzteky. A zatímco jsem se dusila složeným šátkem, Beatrice srdceryvně potahovala něco ve smyslu "Ach, má paní", nicméně svého nesnesitelného truchlení velice rychle zanechala, protože ledový pohled všehoschopného pobudy ji probodl s takovou razancí, za niž by se nemusel stydět ani Robert Bruce!

"Když jsme se tak hezky domluvili," pronesl ten protiva s pokřiveným úsměvem spokojeně. "Měli bychom pomalu vyrazit na cestu."

Koutkem oka jsem zahlédla, jak si jeden z těch vyvrhelů hodil zmítající se Izabelu přes rameno a nesl ji kamsi hlouběji do lesa až k místu, kde podle všeho nechali předtím své koně.
"Nech toho nebo si ještě ublížíš!" dolehl ke mně nevlídný hlas vousáče a já raději stočila svou pozornost zpět ke svému únosci, jehož nové objetí mě po předchozím zážitku značně překvapilo. Přetrpěla jsem nastalou situaci a nechala se dobrovolně vysadit na černého hřebce, který netrpělivě podupával opodál. Zarytě jsem přitom ignorovala nepatrné pohlazení mého kotníku hřejivou dlaní, jež se vzápětí prudce stáhla, i příjemné teplo, sálající z těla muže, který se krátce nato něžně natiskl na má prochladlá záda...

Snažila jsem se vytěsnit z hlavy hříšné myšlenky, ale jeho horký dech, který lehce laskal mou chladem zkřehlou šíji, pronikal až do morku kostí. Rozptýlení mi bohužel neposkytovalo ani sledování nevhodného divadélka, které teď předváděla má drahá komorná, choulící se na můj vkus až podezřele ochotně k jednomu z těch zrádců, kočírujícího klopýtajícího šedáka těsně po našem boku.  

Nasupeně jsem vykuckala špinavý šátek ze svých úst, stejně byl podle mě naprosto zbytečný, a sekla jsem poněkud nakvašeným pohledem po svém šklebícím se společníkovi. Odmítla jsem požadovat jakékoliv vysvětlení a raději jsem se zaměřila na zarputilé mapování naší blátivé cesty. Když můj doprovod nečekaně prudce zastavil krok svého koně, pohotově sesednul a nejméně posté popadl mou maličkost do své náruče, ani jsem se příliš nebránila. Naopak jsem se držela zbojníkova krku zuby nehty a v duchu litovala drahou Izabelu, která skončila, jak jinak, přehozená přes rameno zarostlého barbara.

"Co po nás vlastně chcete?" odvážila jsem se položit otázku veliteli, když mě po několika krocích konečně postavil na zem uprostřed jakési okrouhlé jeskyně.

Postarší bandita, který nám byl po celou dobu neúnavně v patách, zatím nepříliš šetrně složil svůj náklad poblíž ohně, který plápolal kousek od nás, a zadíval se na svého vůdce. "Už ji mám rozvázat?"

Zbojník naznačil souhlas mírným kývnutím hlavy a svým zrakem spočinul na mně.

"Nejspíš bych se vám měl představit," pronesl chraplavě a naznačil přitom drobnou úklonu.

"Raelan z klanu Galbraith."

Nevěřícně jsem zamrkala.

"Izabelo?" snažila jsem se nalézt záchranu u své družky, když mi, podle všeho šlechtic, políbil i konečky mých prstů.

"Co je?" vypravila ze sebe tázaná zmoženě, vytahujíc si z pusy hadr, který ji po celou dobu nejspíš nehorázně mučil. Zdála se lehce dezorientovaná, přesto jsem doufala, že pochopí, že já přes svou indispozici krásky, vyvedené z míry tak galantním chováním, nejsem schopna žádného dalšího smysluplného rozhovoru...

"Na mě to neházejte, jo?" zamračila se na mě plavovláska naštvaně, plán tedy nevyšel. "Bea Vám říkala, že jsou tu v lese zbojníci, a Vy jste měla tehdy plno řečí o tom, že jsou to akorát povídačky pro děti! Tak se teď předveďte!" vyjela zlostně, koneckonců tohle všechno byla podle ní jenom moje vina! Nejspíš se jí mě ale nakonec zželelo, protože smířlivě dodala. "Jste tu z nás tří nejurozenější, tak jim koukejte říct, že Váš snoubenec za nás zaplatí kopu zlata, hlavně ať se odsud co nejdřív dostaneme!"

Takže vyjednávání je na mně.

"A můžete začít tím, že se pánovi na oplátku taky představíte!" instruovala mě ještě ta milá dušička kousavě.

Po slovním výlevu rozjeté Izabely jsem se sice trochu naježila, ale musela jsem uznat, že má v lecčems pravdu. Navíc si právě vyžádala na svém společníkovi pohár vody a nevěnovala mi ani zbla svého zájmu.

Zhluboka jsem se nadechla.

"Dobrá, já... hm... těší mě, že vás poznávám, lairde Raelane," začala jsem poněkud neohrabaně. "Jsem lady Aileen..."

"Já vím," přisvědčil vědoucně a než jsem se nadála, skončila jsem na rozprostřených pokrývkách u malého ohniště.

"Izabelo?" zaskřípala jsem podezíravě skrze vysoké plameny směrem k dívce, která právě dopíjela svůj druhý pohár ředěného vína.

"Nechceš mi náhodou něco říct?"