12. kapitola

    Venku fičel studený vítr, který nám co chvíli vháněl novou spršku deště do tváře, a já si povšimla, že i má prostořeká společnice už vzdala jakoukoli snahu si ji otírat. Rozhodně to nebylo počasí pro nějakou vyjížďku, na druhou stranu ale byla dobrá šance, že liják docela zakryje naše stopy.

"Blbý počasí," zamumlala vedle postávající blondýnka otráveně. Velkoryse jsem přeslechla její poznámku.

"Dobrá, pojedeš s Izabelou," kývla jsem místo toho směrem k Beatrice a nehledě na stále se zhoršující podmínky jsem přehodila přes koňský hřbet jakési provizorní sedlo.

"A je to daleko?" Z hlasu jmenované se už dávno vytratila sebejistota, nyní si s dost zoufalým pohledem přeměřovala obrovské zvíře před sebou. "Možná bychom měly jít radši pěšky... je to míň nápadné... Na koních si nás stráže určitě všimnou!"

"Daleko," odbyla jsem ji a zároveň netrpělivě potáhla právě nasazenou uzdou. "Tak co bude?"

"Jestli je to daleko, možná by stačilo schovat se někde mimo hrad a pak pokračovat v cestě, až se rozední, ne? Navíc je fakt děsná zima... vždyť už teď se celá třesete," pronesla Izabela dosti výmluvně přes drkotající zuby. "Nerada bych, abyste dostala zápal plic!"

"Tvá starostlivost je vážně dojemná, ale právě utíkáme, pokud sis toho náhodou nepovšimla?!" odsekla jsem nevlídně. Jak dlouho se chce dohadovat?

"To jo, ale... netušila jsem, že je venku tak příšerný počasí... A taky potmě riskujeme, že si někde cestou zlomíme vaz!"

"Výmluvy," trhla jsem rameny a spěšně vyváděla klisnu před stáje. "Nebo se snad chceš vrátit? Proč jsi mě tedy přesvědčovala, že nejlepším řešením mé situace je útěk? To jsi vážně tak zbabělá?"

Bojovnost se ve mně probudila s plnou silou. "Jestli na toho koně okamžitě nenasedneš, vracím se zpátky!"

"Sakra!" zaklela Izabela nad mou výhružkou a nešťastně se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby doufala v čísi pomoc. Jenže před stájemi jsme byly docela samy, což mě vzhledem k tomu nečasu, který venku panoval, ani nepřekvapovalo. "Já Vás k ničemu nepřemlouvala, rozhodla jste se sama!" vmetla mi přímo do tváře. "Chci Vám pomoct, vážně jo, ale nerada bych se přitom zabila, chápete?"

"V tom případě si zůstaň, ale my odjíždíme," utnula jsem náš nesmyslný rozhovor a pobídla stále váhající služebnou. "Beo, je čas..." 

"Počkejte přece... nemůžu tady zůstat! Co kdyby mě někdo objevil? Já... pojedu s Vámi... Jenom mi řekněte, jak se dostat nahoru..." rozmyslela si to ona statečná hrdinka poměrně rychle.

Mlčky jsem předala otěže chvějící se komorné a nedaleko stojící vědro otočené dnem vzhůru položila po bok pofrkávající Lydy. "Madam," neodpustila jsem si menší popíchnutí.

"Držíte ho pevně, že jo?" ujišťovala se Izabela roztřeseným hlasem, než se neobratně vyškrábala na hřbet poklidného zvířete. "Pane bože, to je vejška!" vydechla polekaně, sotva se uvelebila v sedle. Neohrabaně se ještě snažila urovnat dlouhou sukni tak, aby jí nepřekážela, ale ty metry vodou ztěžklé látky se jí lepily na nohy jako nějaké chaluhy, až to posléze vzdala.

"Samozřejmě," klidnila jsem pobaveně nejen budoucí jezdkyni, ale i nepatrně rozrušenou Lydu. "Beo, nyní jsi na řadě ty."

Zrzečka nasedla o poznání elegantněji, ovšem příliš nadšeně se netvářila. "Paní... nerada to říkám, ale také si nemyslím, že je tohle bezpečné... Ne kvůli těm koním, ale copak jste si nevšimla, že jsou kolem hradu rozlehlé hluboké lesy? Kdoví, jaká strašlivá zvířata tam žijí... a dokonce se mezi služebnictvem šeptá, že je to snad i domov nějaké loupeživé chásky! Paní... co když nás chytí a podříznou nám všem krky?"

"Ještě ty začínej!" zatrhla jsem její nářky dřív, než jsem se vyhoupla na vkusného grošáka.

Jenže to už Izabela pohotově vyzvídala.

"Fakt říkali, že jsou tam loupežnici?" otočila se k vyjukané Bee, která jen mlčky přitakala, zřejmě aby mě ještě víc nerozčílila. "To je teda dokonalý!"

"Můžete být v klidu, milé dámy," prskla jsem značně podrážděně při pobídce svého koně. "Pokud nás chytí, Baldrick zaplatí nevím co, aby nás dostal zpátky!"

"A pak nás zaživa stáhne z kůže," zahuhlala popelavě bledá služebná.

"Myslím, že my dvě si starosti se stahováním z kůže dělat nemusíme, za nás určitě platit nebude!" podotkla Izabela skepticky.

"Tím bych si nebyla tak jistá," oponovala jsem.

"Já jo, je to držgrešle!" neodpustila si blondýnka kousavou poznámku.

"On možná, ale já ne," informovala jsem ji na oplátku s úšklebkem. "A vězte, že jestli se k Baldrickovi budu muset vrátit, nebudu jediná, kdo pozná ono nezměrné utrpení."

"Co tím chcete říct?" zamračila se na mě.

"Věř mi, nechceš to vědět."

"To teda chci!" trvala na svém.

"Počkej," hrubě jsem přerušila její výlevy a koutkem úst nenápadně sykla. "Stráž."

"Skvělý... já věděla, že máme jít pěšky..." zabrblala si spíš pro sebe.

Raději jsem to nechala bez odezvy a doufala jsem, že zmlkne, protože mříž hradní brány byla už jen pár stop od nás. Ale ji mé mlčení neodradilo.

"Co jim chcete říct? Že jdeme na pozdní sběr bylinek?!"

Jedovatý tón jejího hlasu mě vrátil zpět do reality.

"To není špatný nápad," mrkla jsem na uculující se Beu.

"Ach bože!" odfrkla si má spolutrpitelka znechuceně. "Já to ale nemyslela vážně!"

Pověřená služtička nic nedbala nářků věčně nespokojené Izabely, s lehkostí sobě vlastní seskočila ze hřbetu koně a odhodlaně se vydala vyjednávat naše propuštění. Mezitím, co se dohadovala s obhroublým vojákem, jsem si stáhla kapuci ještě více do čela. Nač riskovat, že nás kvůli mně odhalí?

Nestačila jsem ani podotknout, aby ta hysterická bosorka Lydu otěžemi tolik neškrtila, když Beatrice s vítězoslavným úsměvem pomalu připlula až k nám.

"Můžeme vyrazit, má paní," špitla krátce a opět se vyhoupla do sedla.

"Cos jim proboha nakukala?" zajímala se lehce zmatená Izabela.

Tázaná se zaškaredila. "Že potřebujeme nasbírat bylinky pro naši paní, aby lairdu Baldrickovi brzy porodila vytouženého syna… A pokud mi ti tupohlavci budou stát v cestě, přimíchám jim něco do jídla," dodala na vysvětlenou.

Ocenila jsem Beinu snahu mírným posunkem a v duchu se modlila za zázrak, abychom se za hradby Airthrey dostaly pokud možno v pořádku.

"Vyšlo to," vydechla jsem si úlevně, jakmile jsme unikly z jejich dohledu.

"Bezvadný... už jenom projet přes les plný hrdlořezů a máme vyhráno!" nesdílela bohužel Izabela můj optimismus.

"Kudy teď, má paní?"

Pohledy z řad mého doprovodu mě utvrdily v tom, že je nejvyšší čas zvolit směr. V duchu jsem proklínala jarní plískanice a neurčitě mávla rukou kamsi před sebe.

"Jo, rovnou za nosem..." neušlo dívkám mé zaváhání.

Měla jsem chuť vypláznout na drzounky jazyk, ale opanovala jsem se. "Přesně tak."

Několik následujících minut se neslo v duchu dalších stížností; zřejmě nebyl nejlepší nápad brát tu malou čarodějku s sebou.

"Žádní zbojníci nejsou," nevydržela jsem již sžíravý monolog rýpavé plavovlásky. "Rozumíš?!"

"A tomu vážně věříte? Historie je zbojníků plná, pokud to náhodou nevíte! Ale koukám, že vyhlídka na svatbu s Baldrickem Vás děsí víc než možnost, že by nás mohli zamordovat!"

"Za celý svůj život jsem ještě žádného zbojníka nepotkala. Ty snad ano?" stočila jsem k ní milostivě svou pozornost. "Pohádky o loupežnících slouží pouze ke strašení malých dětí a to já už dávno nejsem!"

"Hádám, že jste ale taky nikdy předtím nejela v noci bez řádného doprovodu po lese! A nebo je to snad Vaše oblíbená kratochvíle?!"

Rozhodla jsem se k ústupku.

"Předpokládám, že obě dvě trávíme večery jiným způsobem, nicméně..."

"Jo... Vy například okukováním vojáků..." neodpustila si ta potvora uštěpačnou připomínku. "Když jste taková hrdinka, proč s sebou vlastně vláčíte svou služebnou? To jako aby Vám přepudrovala nos?"

"Ty jedna..."

Houkání nočních tvorů zarazilo další případné lamentace. Podezřívavě jsem se rozhlédla kolem sebe, ale skrz neproniknutelnou tmu nebylo vidět dál než na krok.

"Asi sova," odtušila Izabela, ale klidná se nezdála. "Pojedeme tím lesem ještě dlouho?"

"Netuším," přiznala jsem popravdě.

"Chcete tím říct, že jsme zabloudily?" hádala má oponentka s čímsi podobnému překvapení.

"Tak bych to sice nepodala, ale..."

"Takže zabloudily," vyvodila si z toho vlastní závěr. "Poslyšte... nebylo by lepší se vrátit? Aspoň na okraj toho lesa, abychom se zorientovaly. Protože mi připadá, že tudy cesta rozhodně nevede."

Bleskově jsem zhodnotila její stav – byla celá promočená, na tváři šrám, který zřejmě dost pálil – žádný div, že se jí nechtělo pokračovat v naší závratné krasojízdě.

"Souhlasím," odkývla jsem sice neochotně, přesto odhodlaná okamžitě otočit svého šedáka. Hromové zvolání, které se náhle rozlehlo okolím, však zcela zhatilo veškeré budoucí plány.

"Dál ani krok!"