79. kapitola

    „Však ty víš proč, Riel...“ řekl princ a pomalu mě pohladil po tváři, jako kdyby se pokoušel uchovat vzpomínku mých rysů na konečcích svých prstů. „Měla jsi to tu už takhle dost těžké, než abych to ještě zhoršoval svými výčitkami. Beztak by to nebylo k ničemu dobré. A navíc... tolik jsem se těšil na to, až se s tebou zase střetnu... hněval jsem se, to ano... ovšem byl jsem pevně odhodlaný přimět tě uznat, že patříme k sobě a že se máš za mě provdat. Dokonce jsem se vcelku těšil na ten boj, o kterém jsem tušil, že s tebou budu nucen svést, než přijmeš mou nabídku. Neboť právě tohle, přestože mne to mnohdy strašlivě irituje, je jedna část tvé osobnosti, která tě činí v mých očích tak výjimečnou. Tvůj oheň... vzdor... vášeň... Ale namísto toho všeho jsem zde našel zlomenou elleth, která snad už ani neměla chuť žít dál. A já musel bojovat sám... za nás oba...“

Tady se Thranduil na okamžik zarazil. „Za nás tři...“ poopravil se vzápětí s mírným úsměvem, který si snadno našel cestu až k mému srdci. „Nebyl jsem na něco takového připraven... a ani jsem občas netušil, co si s tebou vlastně počít. Dokázal jsem si totiž až příliš dobře představit, jaké zoufalství asi musíš zakoušet, ale nemohl jsem to dát najevo, abych tvůj stav ještě nezhoršil. Protože lítost bylo to poslední, co jsi zrovna potřebovala. Možná jsem byl někdy přespříliš tvrdý... ale už jen skutečnost, že tu nyní stojíš proti mně a dohaduješ se se mnou, je pro mě více než dostatečnou odměnou za mé úsilí.“

Princ se odmlčel a já se na něho nejistě pousmála. Můj hněv vyprchal a zbyl pouze stud nad tím, že mne nikdy ani na okamžik nenapadlo, jak těžké pro něho tohle období muselo být. Vnímala jsem pouze jeho nesmlouvavé rozkazy bez náznaku empatie a soucitu a nechápala, že právě ty nejlépe dokládají jeho náklonnost ke mně. Že pro něho muselo být nelehké jednat se mnou takto příkře.

„Neměla jsem ponětí...“ hlesla jsem rozpačitě a raději jsem odvrátila zrak.

„Nic si z toho nedělej, i já jsem v lecčems pochybil, Riel. Ovšem chtěl bych, abys věděla, že pokud ti někdy neřeknu vše, není to z nedůvěry k tobě, nýbrž jen proto, že mi na tobě záleží,“ ubezpečil mne a jeho slova zněla téměř jako vyznání.

„Myslela jsem, že jsi to zamlčel, protože jsi považoval za ztrátu času se mi s tím svěřovat... a cítila jsem se... odstrčená...“ přiznala jsem a v náhlém impulzu jsem zvedla ruce, jež byly až do té chvíle uvězněny mezi našimi těly, a ovinula mu je kolem krku.

„To je mi líto,“ pronesl princ tiše a jeho oči, které se intenzivně vpíjely do těch mých, potvrzovaly, že to myslí upřímně.

„I mně...“ zašeptala jsem, zatímco jsem se k němu pozvolna přibližovala svými rty a čekala, jestli mi vyjde vstříc.

A on mne nezklamal. Bez sebemenšího zaváhání překonal zbývající vzdálenost mezi námi a dychtivě vklouznul jazykem do mých vstřícně pootevřených úst, které se jal prozkoumávat tak vášnivě, jako kdyby chtěl dohnat čas, jenž jsme promarnili mluvením. Ani jeho ruce nezahálely, směle se rozběhly po mém těle a zanedlouho ve mně zažehly mocný plamen touhy, kterou jsem nemohla a ani nechtěla ignorovat. Thranduil to zřejmě poznal ze způsobu, jakým jsem mu jeho polibek nenasytně vracela, a nebo snad z toho, jak naléhavě jsem se o něho třela, neboť aniž by se ode mne odtrhnul, položil mě na senem pokrytou podlahu a jeho boky se rozvlnily proti těm mým v trýznivém náznaku budoucího milování, které se záhy stalo skutkem.

Když jsme si pak lehce zpocení a příjemně zemdlení leželi v náruči, už jsem si ani nedokázala pořádně vybavit, kvůli čemu jsem vlastně byla prve tak rozčilená, ne-li skoro odhodlaná prince opustit. Přišlo mi směšné, že k této hádce došlo v zásadě jen proto, že nám na sobě vzájemně záleží, a z původně dobrých úmyslů pak vznikají takováto nedorozumění. Tedy krom jediného... a to mi dosud vrtalo hlavou.

„Thranduile...?“ špitla jsem váhavě. Protivilo se mi kazit ten poklidný okamžik, avšak připadalo mi lepší si vše vyříkat teď, než to vytahovat někdy později. A dobře jsem věděla, že nebudu mít klid, dokud tomu nepřijdu na kloub.

„Hm...?“ zamručel na znamení, že vnímá, i když jeho pozornost byla především soustředěna na mé tělo, které zálibně hladil. „Víš, že jsi moc krásná?“

„Ne, avšak těší mne, že si to myslíš,“ usmála jsem se na něho, ale vzápětí jsem zase zvážněla. „Thranduile, já... chtěla bych vědět, co se tam dnes přihodilo... Vždyť již vím, že jsi byl zraněn, proč mi tedy neřekneš i ten zbytek? Pokud jsi mlčel pouze proto, abych si o tebe nedělala starosti, tak už je to teď poněkud zbytečné, ne?“

Princ si povzdechl. Nešťastně. „Doufal jsem, že se na to už nezeptáš...“

„Proč? Nechceš mi snad říct, že jsem tě nakonec přece jen zranila já?“ otázala jsem se podezíravě.

„To ne, ale souvislost s tebou to mělo...“