75. kapitola

    Bez rozmýšlení a také bez zaklepání jsem rozrazila dveře a vpadla dovnitř.

„Co se to tu děje?!“ dožadovala jsem se rozčileně odpovědi, než mě do nosu udeřil štiplavý zápach desinfekce, a já okamžitě věděla. „Ty máš ještě nějaká další zranění, Thranduile? Jak moc je to zlé? A proč jsi mi zatraceně vůbec nic neřekl?!“

„Upokoj se, Riel,“ začal mne ihned konejšit Elrond, jeho hlas naprosto klidný a vyrovnaný, díky čemuž má prvotní panika skutečně o něco polevila. „Není to nic hrozného. Proto jsme také neviděli důvod, proč tě zbytečně znepokojovat.“

„Elrond má pravdu,“ přitakal princ poněkud nezřetelně, skoro jako kdyby to vyslovoval přes zaťaté zuby.

A má představivost se okamžitě opět rozjela na plné obrátky.

„Jestli to není nic hrozného, proč jsem tě slyšela až na chodbě?! Přestaňte mi laskavě konečně lhát! Myslíte si snad, že neunesu pravdu?!“

„O nic nejde, Riel, jenom jsem si povšimnul, že se mi uvolnil jeden steh, a proto jsem zašel za Elrondem, aby to poopravil…“ pokoušel se mi chabě namluvit Thranduil a já už toho měla tak akorát dost.

„Takže mám tvou plnou důvěru, ano?! My dva bok po boku proti všem… neslíbili jsme si to snad?! A ty mne hned vzápětí takhle zradíš! Já mám přece právo vědět, co ti je! Jenom proto, že jsem přišla o zrak, nestala jsem se malým dítětem, které musíš chránit a leccos mu zatajovat! Pokud tohle hodláš dělat i do budoucna, pak já… pak tě nechci!“ vyhrkla jsem v návalu zlosti.

„Já ti pravil, že se jí máš svěřit,“ poznamenal lord kriticky. „Pokud chceš lhát, pak to musíš v prvé řadě umět… ale jak oba dobře víme, tys v tomhle ohledu nikdy příliš nevynikal.“

„Vy o tom hovoříte, jako kdyby to byla součást běžného výcviku! A nebo se tohle učí v rámci etikety?!“ obořila jsem se na Elronda, neboť ani on v tom nebyl tak docela bez viny.

„Tohle se rozhodně nevyučuje… ale dobrý diplomat se bez toho neobejde, jak by ti bezesporu Erestor potvrdil,“ odvětil bez sebemenší známky hněvu.

„A tehdy by mi lhal a nebo mluvil pravdu?!“

„Na tom vcelku nezáleží… neboť i když někdy lže, stejně to u něho nerozpoznáš.“

„To jste mne tedy ohromně potěšil! Zrovna včera mne totiž pochválil, že dělám pokroky!“

Elrond se tlumeně zasmál. „Nu, pokud hned vzápětí prohlásil, že je to především zásluha jeho jako učitele, pak tomu můžeš určitě věřit.“

„To je sice hezké, ale já sem nepřišla, abych řešila důvěryhodnost Vašeho rádce! Já chci, aby mi někdo řekl, jak na tom Thranduil doopravdy je! A pokud k tomu nemá sám dost odvahy, tak byste to možná mohl učinit Vy!“

„To bych sice mohl, ale on to raději udělá sám, že, Thranduile?“ vybídnul ho přímo otcovským tónem a princ neochotně zamručel svůj souhlas. „Nechám vás tu o samotě, jen co dokončím ošetření, už to nebude trvat dlouho.“

„Dobrá, v tom případě tu zůstanu!“ prohlásila jsem rezolutně.

„Jak chceš…“ nehodlal mi to lord rozmlouvat, třebaže na to měl princ zcela odlišný názor a nemínil si ho nechat pro sebe.

„Proč si nejdeš raději lehnout?“ otázal se mě natolik stroze, že jsem nabyla dojmu, že pouze přítomnost lorda Elronda mu brání v tom, aby mi to přímo nerozkázal. Zřejmě před ním chtěl působit diplomaticky a rozumně, avšak bylo patrné, jak moc sebeovládání ho to stojí.

„Přijdu pak za tebou. Tady beztak nejsi k užitku, jen by ses Elrondovi pletla pod nohy,“ dodal ještě se shovívavostí, pro kterou jsem téměř zalitovala, že jsem ho během boje opravdu nezranila. Za tenhle svůj arogantní přístup by to rozhodně zasluhoval!

„Tak takhle mne tedy vidíš?“ opáčila jsem ledově klidným hlasem, neboť ani já si nepřála před lordem vyhlížet nekultivovaně. „Jako někoho, kdo umí akorát překážet? Co kdybys byl tak hodný a prozradil mi, kde vlastně podle tebe k užitku budu? Proč se tolik snažíš, abych nabyla dojmu, že jsem i přes svou ztrátu zraku stále stejnou, když ty se ke mně stejně nechováš? Copak nechápeš, že děláš přesně to, co jsi mi slíbil, že nedopustíš? A nakonec jsi to ty sám, kdo mě, jak se zdá, převelice horlivě zamknul do komnaty!“

„Snažím se tě pouze chránit, Riel, cožpak to nevidíš?!“ ohradil se dotčeně, jako kdyby vůbec nerozuměl, nač si tu vlastně stěžuji.

„Ne, představ si, že nevidím! Avšak ani tak tuhle tvou péči nepotřebuju!“ odsekla jsem. „Jak chceš, aby mě král bral vážně, když ty sám se mnou jednáš takto?! Hodláš mne učinit terčem posměchu celého dvora, neboť i ten nejposlednější poddaný bude informovanější než-li já?! Domnívala jsem se, že jsi jiný… že na rozdíl od většiny urozených pánů nestojíš o to mít za choť pouhou loutku! Ale v tom jsem se zřejmě spletla!“ prohodila jsem hořce, než jsem odtamtud s hrdě vztyčenou hlavou a bolestivě se svírajícím srdcem odkráčela.