71. kapitola
V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal.
Mlhavě jsem vnímala Thranduilovo nepříliš důvěryhodné vysvětlení, že ho pouze jedna z těch bestií sekla drápem, a dobře jsem věděla, proč lže. Neboť jsem to byla já, kdo ho poranil… už zase…
Raději jsem sklonila hlavu a nechala své rozpuštěné vlasy, aby mi skryly tvář, nechtěla jsem, aby si někdo povšimnul mých slz. Přišlo mi značně nespravedlivé, že třebaže jsem neviděla, ty hloupé slané krůpěje se klidně tvořily dál. A co víc, někdy se mi zdálo, že nad nimi nemám ani tu sebemenší kontrolu.
„Co bys řekla na pořádnou koupel, Riel?“ zeptal se mě náhle princ, zatímco mu Elrond sešíval ránu. To jsem poznala podle občasného tichého syknutí, které mi zároveň napovědělo, že musí být poměrně hluboká, jinak by ten úkon snášel docela mlčky.
„Bolí to?“ zmohla jsem se na rozechvělý dotaz, naprosto ignorujíce jeho zmínku o koupeli.
„Ani ne. Patří mi to za mou nepozornost,“ ohodnotil své zranění nevzrušeně. „Hlavně že ty jsi v pořádku.“
Jeho starostlivost mě dojala… a vzbudila ve mně ještě větší výčitky svědomí.
„Je mi to tak líto…“ zamumlala jsem kajícně.
„Ale jdi… podobné věci se přece stávají… Nicméně jestli se díky tomu budeš cítit lépe, můžeš mi umýt záda,“ navrhnul Thranduil a já nemohla neocenit, že se mě i přes svou bolest snaží rozveselit.
Elronda tím ovšem nenadchnul. „Nemůžeš se teď koupat, když to máš čerstvě sešité!“ napomenul ho poněkud nedůtklivě. „S tím musíš holt pár dní posečkat! A buď ještě rád, že to nedopadlo hůře! Kdo to jakživ viděl, aby se během války pořádala dostaveníčka ve volném prostranství? Chováš se, jako kdybys ani nebyl bojovník, ale spíše jeden z mých hudebníků, kteří s takovou oblibou bloumají po kraji a hledají inspiraci pro svá další velkolepá díla!“
„Obávám se, že tě nejspíš zklamu, neboť jsem žádné velkolepé dílo nevymyslel. Zato bych řekl, že bychom měli zesílit hlídky…“
„V tom máš pravdu,“ přisvědčil lord o poznání klidněji. „Hned zrána o tom promluvím s Glorfindelem. A vy dva si řádně odpočiňte, postarám se o to, aby vám služebná donesla snídani do komnat.“
„Taková péče, Elronde? To tušit, tak jsem se nechal zranit už dávno!“ prohodil Thranduil škádlivě.
„Pokračuj v tom a já tě zraním vlastnoručně!“ varoval ho jeho přítel důrazně. „A teď už běžte. Pokusím se najít někoho, kdo ještě nespí, aby vám přichystal trochu teplé vody na omytí. Budete potřebovat i nějakou elleth k ruce?“
„Rozhodně ne, my si plně vystačíme,“ odtušil princ a po krátkém rozloučení mě uchopil za ruku a vedl do našich pokojů. Po celou tu dobu jsem zarytě mlčela, přinejmenším dokud za námi nezaklaply dveře a já znaveně neklesla na okraj postele.
„Pročpak ses mi nesvěřil, že jsi raněn?!“ vytkla jsem mu mírně. „Udělal jsi to proto, abys mě neodradil od dalšího výcviku, že je to tak?“
„To ne, prostě jsem si jen neuvědomil, že jsem nějakou ránu koupil.“
„A proto sis ji ovázal?“ předhodila jsem mu šeptem. „Když pomyslím, že jsi mě ještě nesl… tohle už nesmíš nikdy udělat… A já… už se nikdy nedotknu žádné zbraně…“
„Co to povídáš?!“ Thranduil se pomalu posadil po mé levici a zlehka mě objal jednou paží. „Přece to teď nevzdáš, vždyť sis vedla tak dobře!“
„Že dobře?!“ Hořce jsem se zasmála. „Připadá ti snad dobré, když kromě nepřítele porubu i část svých spolubojovníků? Ne… takhle to bude nejlepší… Bylo bláhové věřit, že bych s dýkami v ruce mohla být ještě někdy k užitku.“
„Nebylo to bláhové a já rozhodně chci, abys v tomto úsilí vytrvala.“
„Ne!“ potřásla jsem hlavou rezolutně. „Víš, jak strašlivý je to pocit, když jsi vlastnoručně zranil toho, koho miluješ? Já už to prostě nechci zažít znovu…“ dokončila jsem zlomeným hlasem a slabě jsem se zachvěla, když mě Thranduil zcela nečekaně a s neuvěřitelnou něžností políbil na rty.
„Nemohu popřít, že se mi zamlouvá, když se mi vyznáváš ze svých citů, ale ani proto tě nemíním nechat nést vinu za něco, cos neprovedla,“ pronesl tiše. „Moje poranění je na levém boku, a jak si jistě vzpomínáš, stála jsi během boje po mé pravici, tudíž je vyloučeno, že bys mi ho mohla způsobit ty. Doufám, že tohle postačí k rozptýlení tvých pochybností o tom, zda bys měla či neměla pokračovat ve výcviku, protože já odmítám přijmout tvou kapitulaci,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl žádný odpor.
Jako kdybych byla vůbec ve stavu, abych se na nějaký zmohla. Neboť jakmile odezněla krátká radost a úleva z toho, že jsem Thranduilovi nijak neublížila, zmocnilo se mě neblahé tušení.
„Tys zkřížil svou zbraň s někým z Valar?!“
